OSTROV.

Karel Babánek

OSTROV.
Děl v pochybnosti duch odsouzen k hoři: Jak osamělý ostrov v pustém moři jsem sobě vesmírem – ztracená výspa ta je mořem všednosti a pustým objata. Všech lidských žalů, běd, já nesu tíž, a dávno, dlouho jak, ach, nevím již, loď poslední od smutných břehů těch v přístavy bezpečné svůj zamířila běh. Je osamělý ostrov v pustém moři. – Pod nebem lhostejným duch odsouzený k hoři, jen noci žaluje, dnům prchajícím všem, jak smutno, k smrti až je býti člověkem. 35