ACH MATKO...

ACH MATKO...
„Já vrátím se, řek’, v boj a do ciziny, když z domu odcházel – a teď se domů vrací...“ „Ach dcero, dcero má, den v šeru se už ztrácí, po bílé cestě tam to temné kráčí stíny.“ „Mé srdce neklidné je, duše touhy plna, vždyť domů vrátí se, a já ho matko zřela –“ „Oh, dcero, u kaple, jež tmou se v dáli bělá, to lehce přeběhla obilím vánku vlna.“ „Ach, matko, srdce mé si radost svoji skrývá, to on, to on, jej zřím, a navrací se domů –“ „Oh, dcero, dcero má, zelená haluz stromu, to vánkem pohnula se, šerem tobě kývá.“ „Hle, celá bytost má jej matko má ó tuší, i úsměv jeho zřím, ten úsměv známý, vlahý –“ „To ve svém srdci zříš předrahé tváře tahy, oh, dcero, dcero má, to úsměv ve tvé duši.“ Únor 1915.
78