PÍSEŇ ŽIVOTA
[3]
I.
I.
Než hvězdy pohasnou, a východ zrudne nachem,
než s tváře zmizí vám úsměvy po snu plachém,
já na cestu se dám.
Vše rád zas opustím, a za kloboukem kvítí,
zas volný, svobodný, chci širým světem jíti
jak dříve sám a sám.
Nic kroky nezdrží – radosti krátké chvíle,
ni sen váš o štěstí, příbytky vaše bílé,
a láska vašich žen,
pláč smutných očí tvých, ni objetí tvých ramen –
chci v světě zapadnout jak v širé moře kámen
a žíti sobě jen.
V tvých očích slzy zřím, a pochopíš mne stěží –
z dědiny silnice s topoly v dálku běží,
a láká duši mou.
Svou píseň svobody si srdce dále hude,
a klidný odejdu, ohnivé slunce rudé,rudé
než vyjde za horou.
*
5
Netruchli pro mne. Muselo tak býti.
Nezvrátí osud prosebný tvůj zrak.
A odejdu. Mne vábí kouzlo dálek.
Já tulák jsem a jako tažný pták.
A neptej se. Nic nezjeví ti slova.
Tam, popatř, hle, modravou oblohou
obláčky bílé do daleka plují
a neptáš se jich, kam a odkud jdou.
*
Co zemřít muselo, je mrtvo. Nech mne jíti.
A zapomeň. Nech mrtvé v hrobě spát.
Že neklidné mé srdce neztišíš svou láskou,
což neřekl jsem tobě tolikrát?
Že sny mé neklidné jsou. Nepokojná rána.
Tajemný šepot slyšet ve větvích?
Což neřekl jsem tobě tolikrát a znova,
že do očí se bojím hledět tvých?
Slyš, v háji kukačka jak voláním mne vábí.
V modravých dálkách leží šírý svět.
Kdo kouzlem jejich zlákán za modré šel vrchy,
ten nikdy už se nenavrátil zpět.
*
Za vrchy vzdálené se rudé slunce noří,
a plna tesknoty, snů marných přijde noc;
jak lodí bezmocnou hra vlny v širém moři,
mnou zmítá životem tajemná jakás moc.
6
Bludného poutníka, mne, z objetí štve ženy,
od prahu příbytků, mně cizí kouzlo jich;
jsou touhy moje marné všecky nezkojeny,
ať hýří životem den, večerem či ztich.
Za letní pohody a ve světovém vání,
za cílem neznámým životem bloudím sám –
Ptám marně osudu se, není smilování,
z tmy člověk vyšel, vstříc zas tajemným jde tmám.
*
Zeď nízká, kříže jen, smuteční vrby teskně
na hroby splývají jak slzy, tichý pláč –
obzory zvábí tě, kukačka volá v stráni,
však ti zde klidní jsou a nevzbudí se spáč.
A v žití klopotaném své těžké nesli břímě,
tak ze dne ke dni dál, teď dřímou pod drnem,
a život minulý jich, odešlý a dávný,
snad nyní zdá se jim jakýmsi těžkým snem.
Šli těžce životem a s hlavou nachýlenou,
květ nevzrost pro radost jim, nezazpíval pták –
já píseň v srdci svém a za kloboukem kvítí,
svou cestou žití jít chci lehkým krokem však.
*
V svém srdci nesu neklid svůj
a nesu svoje hoře.
Pod klidnou dřímou hladinou
tajemné hloubky moře.
7
Jsem jako list, jenž s větve sdrán
v podzimu větru dechem,
jenž letí, letí, neví kam,
zmítaný jeho spěchem.
V svém srdci nesu neklid svůj
a nesu svoje hoře.
Z přístavu pyšná plula loď,
teď leží na dně moře.
*
Dnes všude tolik radosti,
v zářivé, jitřní kráse,
a duše má jak slunce květ
jí chtivě otvírá se.
Dnes písní chci se rozepět,
jíž zvučí všecko kolem –
s popěvkem na rtech tulák jde
po cestách, lesy, polem.
Jako ten bílý obláček,
bez cíle chci jít dnes,
jenž pluje modrou oblohou,
a rozplyne se kdes.
8
II.
II.
Jak těžký, černý mrak, když zastře slunce zářné,
jak mlhy podzimní, když po kraji se střou,
tak chvíle slunné dřív, mi zmizely, mé písně,
a moje radosti stajeny smutkem jsou.
Pod dýmem komínů jak příkrovem by těžkým,
kraj smutný, vyprahlý tesklivě umíral,
a netvor příšerný černými ústy šachet,
jak všecku svěžest by z těl mladých, z kraje ssál.
Těch život marný tu jak nevlídný by osud
v tom kraji proklatém byl s umíráním spial,
a čisté radosti, i sny a šťastné mládí
člověku vůlí zlou a nenávratně vzal.
*
Když v polích chodil jsem a bloudil v hloubi lesů,
já písně zpíval si a lehký byl můj krok,
a slunce vstávalo a spat šlo za horami,
a dny jsem nečítal, ni měsíce a rok.
Já věřil slunce, že všem, dobrotivé, svítí,
všem v božím světě, že pták pěje, voní květ,
já volný, svobodný, jak Bůh chtěl, žitím šel jsem
a život radostný byl, krásný byl i svět.
9
Teď smutek na duši v tom kraji mdlob a smrti,
jak pozdní na květy a náhlý mráz mi pad;
ti tady bez konce dní přicházet zří řadu,
a slunce nezhřeje jich srdcí smutný chlad.
*
Komíny šachet dýmají.
Jsou modré obzory?
Mé písně všecky odešly
za lesy za hory.
Do mlh a kouře zahalen
kraj smutný těžce zmírá.
Kde jste mé louky zelené,
a pole moje širá?
Je kraj ten jako prokletý.
A bolest jenom rodí.
Na písně myslím, oráče,
jenž volky brázdou vodí.
V modravo skřivan stoupaje
mu zpívá nad hlavou...
Pod zemi, ti zde, odnesli
svou touhu stonavou.
Na květy myslím zrosené
na lukách v jitřní kráse,
na slunce, v proudech světelných,
jež na zem usmívá se.
*
10
Já v noci dnes sen podivný jsem měl,
v snu starce postavu jsem nachýlenou zřel –
Krok jeho těžký byl – jak břímě lidských běd,
by nes, a k smrti až byl smutný jeho hled.
A v tváři o lidském jsem utrpení čet,
jak z věků do věků je nesl času let.
Pak náhle k nebi zved’ svůj vyčítavý zrak,
a slova rouhavá mířila do oblak:
„Ať kdekoli jsi, který vedeš lidské kroky,
a z věků do věků života suneš roky,
já klnu tvému dílu.
Žaluji, žes’ vznítil
jen jiskru v člověku, však v oheň nerozsvítil,
od prahu ráje žes’ v neznámo kroky ved,
a krví znamenal, slzami jejich sled.
Žes’ bolestí naplnil krátké jeho chvíle,
a jakés’ daleké, a marné, vztýčil cíle,
a štěstí obláček růžový před zrak vznes,
na dosah ruky, jenž se rozplynul mu kdes.
Že v tělo smrtelné, jsi vložil touhy žárné –
já klnu, žaluji: „Ó, žití marné, marné!“
Já v noci dnes sen podivný jsem měl,
a k ránu nový den, když ve mlhách se chvěl,
já v nízkých staveních jsem viděl bědné žití,
v němž květy nerostou, a slunce nezasvítí.
*
11
Kudy chodím všude smutek jen a zmar,
hlučná píseň strojů, skřípot těžkých kar.
A kdybysi chodil z rána do rána,
oběti zříš všude práce, tyrana.
Zakřiknuté tváře, lidi otroky,
jak je tyran tiskl k zemi po roky.
Vypráhlá zem, vzduch je kouřem nasycen.
Černé jámy, život jako těžký sen.
Noc jak příkrov těžký. Nezbudí se spáč.
Do noci zní teskně harmoniky pláč.
*
Mne touha vášnivá v tom kraji smutku jala,
zas klidný uslyšet a smírný lesa dech,
a v tichém odevzdání sklonit hlavu svojí
do vlídné náruče, jíž vábí měkký mech.
Oblaka vysoko nad vrcholky zřít stromů,
v neznámo bílá, jež a volná nebem jdou,
na mechu, v kapradí paprsky slunce zlaté,
hrou v spadlém jehličí, jež hrají měnivou.
*
Za neznámým cílem,
touha odvěká,
v strádání štve nové
zase člověka.
12
Ubírá mu síly,
štve ho do robot,
život hořkne časem,
na všem lpí jen pot.
Radost nevolána
odešla kams’ v dál –
jakoby se člověk
toužit za ní bál.
V marném jakéms’ chtění
míjí za dnem den –
život zajde krátký,
vše jak pouhý sen.
*
Mé písně všecky kraj ten hrůzou zalek’.
Jdu za sluncem. Mne vábí kouzlo dálek,
a bílých cest.
Jak přízrak děsivý kraj leží za mnou v kouři,
a marně čekat zdá se na očistnou bouři,
se smutkem měst.
Mně líto těch, kdo sešli na scestí.
Jak očištěn jsem ranní svěžestí
ve vonném vzduchu.
Můj pozdrav radostný vstříc letí lesům, nivám,
a cestou vesele jak dřív si píseň zpívám,
v slunci a vzduchu.
*
13
Kdes’ lítost zůstala daleko nenávist,
jak prudký větru van, když serve žlutý list;
a nebe modré jen se dívá větvemi,
zapřádá měnivou hru slunce na zemi.
A stromy šoumají, van zaleh’ do sosen,
potůčku zurčení jen slyšíš v polosen,
a sladký hrdličky smích někde ve větvích,
dech cítíš vůní jak z vyhřátých pasek dých.
*
14
III.
Tulák:
Buď zdráv. Je sladko, bratře, hledět v modré nebe,
když tráva voní z luk, strom šumí nad hlavou,
a v tvoji samotu, a v poklid tvojí duše
obzory hovoří jen modrou dálavou.
V tom tichu nezměrném tak sám se sobě ztratit,
a cítit, nejsi víc, než tráva, polní květ –
Druhý:
Buď zdráv a vítán v stínu mého stromu,
a řeknu jen, že cizí smysl mi tvých vět;
jen tolik vím, je sladko znavenému tělu
na chvíli ve trávě a v stínu pohovět.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tulák:
Tam, vížka kostela, hle, kolem bílé domky
jakoby stuleny, ten pohled měl jsem rád –
Druhý:
Tím hnízdem prokletým jsem šel dnes. V bílých domcích
kus chleba, řeknu hned, jen možno vyžebrat – –
Tulák:
Mně věru lhostejno, čím sytím svoje tělo,
tak lehce mi, jak zbaven byl bych zemských pout,
jsem volný, jako pták, a vánkem chtěl bych letět,
a jako obláček v modravu nebes plout –
15
Druhý:
Nu, zdráv buď. Stane se, že útroby hlad rve ti,
a někde v polích, zříš, zableskne helmice,
a cesty bez konce jsou, kouska stínu není –
to někdy jak by čert vzal všecky vesnice.
Tulák:
Hoj, bratře, zdá se mi, zlá posedla tě chvíle –
Já z kraje přicházím, kde hořkost domovem,
tam člověk od mládí hůř než-li zvíře žije,
a odpočine sobě teprv za hrobem.
Já odcházel se smutkem ve svém srdci,
o smyslu lidských pravd jsem marně přemýšlel –
Když světla paprsek se z rána v zrak ti schvěl,
když šťastnou pohodu den celý nebe přálo,
a za svou tužbou dál, když volný mohl’s jít,
zda dosti nebylo tu lidskou bídu žít?
Druhý:
Ba, pěkně řečeno. Ač pochopím to ztěží.
Běd lidských málo dbám, ať životživot, jak chcechce, běží,
já nikdy starostí si hlavu nelámal.
Když láhev prázdná už, pak šel jsem o dům dál,
a vím jen, nad hlavou, když měl jsi oblohu,
a v noci mrazivé div nezmrz ve stohu,
že z rána k čertu jsi tu psotu posílal,
a málo chuti měl se tlouci světem dál.
Tulák:
Ó, chvíle blažené, když země tuchou jara
se zachvívá a sluncem líbána,
16
milencem vášnivým a v sladkých záchvěvech
sněženkou, jarním snem, rozkvete do rána!
List stromu zelený, záplava květu bílá
mou duši rozsvětlí a jarní hovory
sivou řečí tajemnou, kukačky voláním
mne vábí na stráně, do lesů, za hory.
A stromem chtěl bych být, jenž nad zemí se rozrost,
v samotě košatý, jenž v širém poli stojí,
ve větvích, v náruči jak, nésti hnízda ptačí,
a větrem ošlehán ve stálém živlů boji
nad klasem vlnícím života píseň zpívat.
A v podzim, ztichlý kraj když jak by pousínal,
a mraky dešť a sníh v svém klínu nesou z dáli,
když smutné bez tepla, dni brzy umírají,
a v šedé závoje jak v smutku kraj se halí,
po písni vášnivé a žhavé, zašlém létu,
když kraj se odmlčel, a ptáci na odletu,
svůj potom odložil bych zelenavý šat,
bouřícím vichrům v plen dal chřadnoucí své listí,
a v tichý spánek můj až mráz by zemi spial,
sen novém o jaru,jaru by potom přišel snad.
Druhý:
Už řek’ jsem, brachu ti, že temná mi tvá slova,
Bůh s tebou, říci jen já mohu ti to znova.
Snad cestou vyschlo ti, a z baňky pil jsi řádně,
a pohleď raději, zda trochu zbylo na dně.
V tom horku vysýchá chřtán, bratře, to já znám,
a nelžu, řeknu-li, že sud bych vypil sám.
A všecka tvoje řeč je málo platná k čertu,
17
To už je tak a marně se tu přem.
Mně moudřejším se zdá zapustit kořen v zem,
než celý život jen se po silnici tlouci.
Eh, bílý domek což tě nevábí, krb zvoucí?
Než toulat se já raděj za pecí bych seděl.
Být řádným člověkem, víš, věru rád bych věděl,
proč ženu pěknou bych mít neměl, řadku dětí?
A potom, to už tak je, všecko samo jde ti,
snad časem, Pán Bůh sám mi odpustiž ten hřích,
i pořádný by narostl mně břich –
Tak prostý rozum můj mi říká. Úděl náš
však světem toulat se je, brachu, však to znáš,
líp hořkost života je spláchnout douškem se rtu.
Tulák:
Tak dobře, příteli, jsi řek’, a krásný sen
o klidném životě, toť zbožné přání jen.
A jednou všech těch pout se zbavit zachce se ti,
a všecko opustíš i ženu, svoje děti –
Druhý:
Nu, neříkám, že doma chtěl bych zplesnivět,
a všech cest zapomenout, které vedou v svět.
Tulák:
To někdy tolik prosté je, a nevíš ani jak,
hůl vezmeš, s bohem všemu dáš, a do světa jdeš pak.
Víš ve bědném tom životě, že není zázraků,
a nechceš víc než chleba kus a nebe bez mraků.
Jak pravím, někdy stane se toto, nevíš ani jakjak,
18
když komedii omrzí v životě stále hrát;
od lidí potom odcházíš bez žalosti a rád,
samotou jakby očištěn a zbavený všech pout.
Druhý:
Jak řek’ jsem, blázen byl bych přec a veliký jen bloud,
svým prostým rozumem o lidském žití bádat,
jak mělo být a není s osudem se hádat –
jen tolik vím, starosti jedna věc je hodna,
baňka-li prázdná je a dopita až do dna.
Tulák:
Hle, bratře, na konec nás jedna svedla cesta,
a v dáli naposled, když zřel jsi věže města,
kraj volný, daleký tě pozdravil, svým tichem,
dumavou písní lesů svých, hrdličky smíchem;
a hudbu tajemnou v poledním slyšíš žáru,
v tom tichu nezměrném, krev tepe v prudkém varu,
ó, hudbu tajemnou, slyš, kraj jí zvučí celý,
a písni života nasloucháš rozechvělý.
Druhý:
Buď zdráv a šťasten, krásná jsou tvá slova,
mně cizí smysl jich však, dím to znova,
a horko polední i s podivnou tou písní
mě sladce uspává a víčka moje tísní,
a proto, brachu, slyš, to řek’ bych ještě k tomu,
na chvíli zdřímnout chci ve stínu svého stromu...
*
19
IV.
IV.
To pošetilá touha v kraj mne vedla mého mládí –
Co minulo se krásným zdá, a vzpomínky tě svádí,
vše bylo jiné, krásný svět a nebe bez mraku,
v neklidném srdci plno tuch, odvaha ve zraku – –
A tak jsem krajem mládí šel, a jakbych slyšel známý hlas,
kouzlo slov, jež slýchal jsemjsem, nesetřel ani dlouhý čas;
vše bylo jako pohádka, prchavý k ránu krátký sen –
a přec jsem tehdy odcházel, objetím ramen nezváben.
A zřel jsem ji. Jak život šel, jí tvrdým písmem ve tvář psal,
zrak hasnoucí jak stále by komusi hořce vyčítal;
do oken smutných hleděl jsem nízkého za vsí stavení,
za stolem bída seděla – jak stál jsem v krátkém zasnění,
já kolem oken zřel jsem jít tu dlouhou, dlouhou řadu let.
Tam za okny v tu světničku byl zavřen celý její svět,
tam jak když křehký zmrazí květ na podzim náhle ledný chlad,
v dní sšeření, a podlomen, hle, jeden život lidský vad!
*
20
Je všecko klam, vše zdá se jen,
návratu v žití není,
a vrátíš-li se, provodí
tě smutek, roztesknění!
Vše cizí mi, a vzpomínky
jdou, smutní poutníci –
nad hrobem sklání minula
se vrby nyjící.
Nepoznán, s lehkým srdcem však,
jak dřív jdu v širý svět,
jdu, tulák, volný životem,
a nechci hledět zpět.
*
Jdu za sluncem, když paprskem z mlh zakývá mi z rána,
za písní ptáků jásavou, mne k poslechnutí zvoucí –
když nový den se probudil, života písní věčnou
se rozepělo srdce mé, tou písní nehynoucí.
S potůčkem spěchám zurčivým a zpíváme si spolu,
a dovádivé děcko jak se vrhám v náruč lesů;
s hor sestupuji do rovin, s topoly podél cesty,
je tolik vždy jsem míval rád a pozdrav hor jim nesu.
Nic kroky moje nepoutá, za hlasem srdce spěchám,
a volný, oblak nebem jak – mě každá zvábí cesta,
v zraku se nebe zrcadlí, je prostá moje píseň,
a stranou cest mých zůstala daleko pyšná města.
*
21
Mdle hřeje slunce podzimní,
a za listem list kane.
Jakoby jiskra v popelu,
vzpomínka náhle vzplane.
Za listem k zemi padá list.
Stesk do duše se vkrade.
Jako když nebem mraky jdou,
jich stín se na zem klade.
A mlhy jdou, den bez tepla,
a šedivé je nebe –
to náhlý smutek pochyb tě
pak chladem v srdce zebe.
A se stromů, když oderval
list poslední, hle, větru dech,
když bíle vlas už prokvétá,
zemře i píseň na retech?
***
Tulák:
Ani jsme se neloučili, ani jsem se nenadál,
odešla mi mladá léta za hory, ach, za hory.
Nad hlavou jsem kloboukem si vesele jen zatočil,
jak když milý do světa jde na vzdory, ach, na vzdory.
*
22
Van větru:
Na svých křídlech smutek nesu, rozvanu jej v širý svět,
do ztichlých a holých polí, pustých cest a do zahrad,
pod spadlým kde listím dřímou vůně ještě od léta,
na záhoně poslední kde růže ještě teskní snad.
*
Tulák:
Co těšilo dřív, zda ještě utěší, ach, utěší,
s jarem-li se vrátí zase radost v srdce tuláka?
Jednou jen se zazelená na krátko strom života –
nad mou hlavou, větrem štvána, táhnou smutná oblaka.
*
Holé stromy:
Co nám jeseň? Oblaka nechť nesou déšť a sníh v svém klínu!
Zelený šat větru dech že oderval nám v bouřném letu?
Polibkem až na těle nám paprsky zas jarní vzhoří,
novým mládím vzplaneme pak rozechvěle v bílém květu!
*
Tulák:
Ztuhlou zemi v rubáš bílý podzimní, hle, mlhy kryjí,
náhlý strach a smutek cítíš, o naději oloupí tě,
pošetilý, kterýms mladost věčnou chtěl a její krásu,
důvěřivé příliš, ach, a nerozumné, snivé dítě!
*
23
Oblaka:
Chvatný let náš můžeš zříti; nesem’ chlad a déšť v svém klínu,
kraj, hle, celý ztracený je v hluboký náš stín a tmavý;
pohleď jen, to slzy jsou, jež tváři země omývají,
poutníče, jenž nejsi víc než nad propastí stéblo trávy.
***
Jak temné žaly mlhy tebe tíží,
a hovoru bys’ naslouchat chtěl květů,
ku nebi rannímu se k slunci povznést
zas srdcem volně v skřivánčím jak letu.
A mlhy vše v svůj hustý závoj skryly,
den bez tepla, a slunce přijít váhá,
a život zašel, smutná noc se blíží,
ty tam jsou všecky krátké chvíle blaha.
*
Jdu zasmušilý krajem sám,
smutnou si píseň zpívám;
Je marný život, víc žalu v něm,
a lásky trochu jen,
a než se naděješnaděješ, konec již,
je krátký jenom den.
Jdu krajem sám, jdu zasmušen,
a teskné chvíle mívám:
24
máš naději, sen, však osud tvůj
nezvrátí žádná moc,
když dohořel rychle krátký den,
pak dlouhá přijde noc.
*
Je doba smutku, umírání,
co bolelo se zase vrací,
sníh přijde, vichru kvil a steny –
dál životem jdeš s resignací.
A v zašlém čase, v propasti jak
sny mrtvé, naděje se ztrácí,
kam pohlédneš, tam stopy žalu –
dál životem jdeš s resignací.
Ni výčitek, ni touhy není,
jen myšlenka se jedna vrací,
nic nežádat a neptati se –
dál životem jít s resignací.
*
25
V.
V.
Pojď, písni má, o kraji vím, kde ticho hluboké –
nad svěžest luk, úrodu polí, vůni boru,
ve vzduchu průzračném tam cesta v tichu stoupá,
a v snu jak vine se modrému ku obzoru.
Nad květnatým niv kobercem, a v jasném prostoru
vzduch čistý dýchat lze, tam v nadvětrné vlasti,
nad všechnu bídu člověka, a lidské příbytky,
hle, směle hroty skal se vzpialy nad propastí.
Když křídla duše spiata jsou a ona vězněna
vzlétnouti nemůže, a smutná bez naděje,
jež vesmírem plout přála si v svém pláče vězení,
a člověk lítostí jat zemříti si přeje.
*
Kde mládí, láska, sen? Jak oblak zlatý,
když vítr rozvěje – a život břemenem
jen tíží, smutný vrak; zříš bez naděje
za všímvším, co odešlo, a za krásným jak snem.
A lidstvo, vlna, jež se vzdouvá zapadne,
v neznámo jako proud se valí bez ustání –
boj věčný bez konce a zákmit světla jen,
pláč zrádné temnoty, a věcné umírání!
26
Jdu polem sněhovým, kam všecko v světě spěje,
a nikdo nečeká můj návrat, v stop mých sledu
jen vítr zavzlykne, a bouře zahladí je –
svou náruč otvírá ti kraj věčného ledu.
*
Sněžné vrchole:
Nad lidské žití ku nebi jsme hrdě vzpjaly čela,
nad lesy výše, údolí, a mraky, nad moře,
pod námi život hluboko, radosti jeho, žaly,
ve proudech světla týčíme se v jasné prostoře.
Číš tvojích dnů, když prázdná je, a na dně slza bědná,
když duše tvoje zatouží plout mořem nesměrnosti,
poutníka mdlého zkonejší tě náruč naše ledná,
a ve snu blahém zvábí tě hlas sladký minulosti.
*
Ticho hor:
Ó, pospěš, sněžný jas ti úsměvem vstříc kývá,
tvá duše uvolněna s vesmírem zde splývá,
a zbaven krutých pout a pozemského hluku,
tu, šťastný, můžeš snít sen krásný o souzvuku.
*
Sněhová pole:
Ó, poutníče, jenž světem bloudil’s bez úkoje,
zde nalezneš mír věčný, mdlé už tělo tvoje
jak na svěžích by ňadrech ženy v ráji kdesi,
tu měkce spočine, hvězdnými pod nebesy.
*
27
Bouře:
Pojď, zpěvem naplním svým siré tvoje srdce,
s ledovců lavina, slyš, v údolí jak hřímá,
a na hor padá, svah, vzduch mrazivě se chvěje,
pod sněžným příkrovem mým sladce se tak dřímá.
Před zraky člověka já navždycky tě skryji,
před světem, kterému jsi navždy výhost dal,
a v klínu volných hor spát budeš pod oblaky,
jež tolik v žití svém jsi, tolik miloval.
*
Tulák:
Ó, bouře pílící nad svahy, propast hor,
já záští, prvotní i slyším v tobě vzdor,
boj, který v žalu svém, a marný, vede člověk
s osudem hrdým po věk.
Sám vysílen a sláb zřím v prostor bez hrází,
však srdce mé dech věčna nezmrazí;
od všeho zemského co tísnilo jak těžký sen,
duch můj je očistěn.
28
SOUMRAK
[29]
TY, KTERÝ VĚŘIL JSI...
Ty, který věřil jsi, své víry zanech,
neb všecko marno je a cesta daleká,
a divně záhadné jak sfinga pouště
zastřeny zrakům jsou osudy člověka.
Svůj život jepičí dožiješ do večera,
a v světle marnivém illusí, dožiješ;
noc pustá čeká tě – nad branou, kterou’s prošel,
za sebou plamenné číst budeš slovo: lež.
Ty, který věřil jsi, své víry zanech,
a neptej se proč, kam a odkud jdeš.
Jak vlna jsi, jež o břehy se tříští
a vrací se – a nikam nedojdeš.
31
STROM OSAMĚLÝ.
Strom osamělý stojí v širém poli,
blesk bije v něj, déšť s větrem bičuje ho,
přec jakby o lásku pro kraj ten kolem prosil,
ku nebi rozpiaty jsou větve jeho.
A pro toho, kdo potem svlažil zemi,
a půdu rozvlnil žloutnoucím klasem,
i pro ty, opuštěni kdož a bez domova
v stín jeho hlavu svou skrýt přijdou časem.
V svých dlaních bezpečně hnízd stěstíštěstí chová –
Když za noci hvězd světla kanou s výše,
do kraje dívá se a ku příbytkům lidí,
a v stesku pak se rozešumí tiše.
32
SMUTNÉ JARO.
Když z rána vlhký chlad a mlha padá na zem,
a jaro nesmělé k nám přijít váhá,
na obraz na stěně zřím, v trávě nymfa nahá,
kde s květy ve klíně schýlena nad hor srázem,
vod jarních naslouchá šumění, plesné písni.
A jarní míza v bříz bělavě stoupá kmeny,
zelené koberce jsou zemí rozestřeny
a stádo oveček se bílých v shluku tísní.
A mysl zahořklá a unavená světem,
jak motýl, zvábený rozkvetlým sladkým květem,
na fantasie zlatý břeh se dává v let.
Tu plane vše a září, prudce voní květ,
zde v trudné starosti neprchá život krátký
a šťasten můžeš tu se vesnít do pohádky.
33
SOUMRAK.
Jak slunce v červáncích když padá za obzor,
a žáry letních dnů mráz ledný vystřídává,
tak v smutku pozdních let se tobě náhle zdává,
to vichru studený jak dech by vanul z hor.
A mraky houstnout zříš se světlem na jich lemě,
a jako plavec byls’, jenž v moře nořil zraky,
prohlédnout cestou chtěl tajemné za oblaky,
a nikdy nezvolal vítězně: Země! Země!
34
OSTROV.
Děl v pochybnosti duch odsouzen k hoři:
Jak osamělý ostrov v pustém moři
jsem sobě vesmírem – ztracená výspa ta
je mořem všednosti a pustým objata.
Všech lidských žalů, běd, já nesu tíž,
a dávno, dlouho jak, ach, nevím již,
loď poslední od smutných břehů těch
v přístavy bezpečné svůj zamířila běh.
Je osamělý ostrov v pustém moři. –
Pod nebem lhostejným duch odsouzený k hoři,
jen noci žaluje, dnům prchajícím všem,
jak smutno, k smrti až je býti člověkem.
35
NEVÁHEJ...
Je dílo neskončeno, nedosněn je sen
a nechce čekat sese, až noc se změní v den.
A vše už bylo tu a vše se vrací znova –
čas vším už pohrdnout, odejít beze slova.
Až k tobě vtíravě zní hlasy lidské vřavy,
a život holá poušť a jako žalář tmavý.
V svém klíně nový klam a hořké dary chová
den každý znovu zas a každá chvíle nová.
Neváhej, vteřina, hle, prchá za vteřinou,
slyš křik těch vítězný, kdo brodili se špínou,
neb jejich tento svět, jim štědře země rodí,
a těžké kořisti jsou pirátské jich lodi.
36
VEČER.
Klid tichý večera... Jak vše když dobolí...
k domovu vrací se s luk stáda za šera,
zavíří vlaštovky do ticha večera,
kratičký popěvek svůj čermák zadrolí.
Ó, kouzlo večera! Slyš, zvony hlaholí,
mír v srdce vrací se a jakby veškerá
tak tiše odešla tvá bolest od včera –
nehnutě stojí klas zrající na poli.
Jde svaté, úsměvné, jde ticho po kraji,
a náhle vzpomínky, jak děti nesmělé,
si k tobě usednou tak tiše, potají.
A svoje pohádky bláhové, rozchvěle
se zrakem zasněným ti v duši šeptají –
jak z knihy dýchly by už květy setlelé!
37
DEN BEZ TEPLA.
Den bez tepla, dešť padá, slyš,
ó, srdce, bolest svoji ztiš,
a marné svoje žaly.
Tesknícím krajem podzim šel,
a vše to tam, ó, jaký žel,
a květy umíraly.
Snad bouře ještě zahučí,
už na všem vlákna pavučí,
hle, ptáci na odletu.
Den bez tepla, je podzim již,
ó, srdce mé už ztiš sese, ztiš,
bys’ odumřelo světu.
38
SAMOTA.
Ó, chvíle radostné, ó, kouzlo osamění!
Když všednost bolí tě, lhostejné příliš tváře,
v svou náruč těšivou samota zvábí tebe,
neklidnou duši tvou smutného samotáře.
Ó, kouzlo samoty! A vlídně mluví k tobě
tou řečí sladší, jež je nad milenky slova;
svou vlídnou dlaní-Ii tě utěšila jednou,
k ní bolem zjitřený se vracíš vždy a znova.
A písní nejsladší, pohádkou mluví k tobě,
po čele znaveném tě měkkou hladí dlaní,
a její úsměvy tě provázejí všude,
a nikdy zapomenout nemůžeš už na ni.
A dary nejkrasší to pro tebe jen chystá,
pro tebe voní květ, svou píseň pějí ptáci,
svůj úsměv slunce dá ti, večer svoji něhu,
když ve tmách hebkých den se usínavě ztrácí,ztrácí.
Ó, tichá samoto, buď zase pozdravena,
tvá náruč sladší je než bílé rámě ženy,
znavený životem se básník vrací k tobě.
Ó, chvíle radostné, ó, buďte pozdraveny!
39
DEN PŘIJDE.
Den přijde, pohádkou vše zdát se bude, snem,
a potom zeptáš se, udiven v stáří svém,
s chmurami na čele, se slzou v oku,
jak možno, možno to, že v času toku,
ač tolik toužil jsi a tolik chtěl,
vše půvab ztratilo tak záhy, pel,
nic srdci nemohlo klid tichý dáti,
že mamo bylo vše – a nic se nenavrátí.
40
Z JARA.
Tak každým rokem kvete třešně stará,
zas jako dřív’ a jako loni z jara
a záhony se pestří novým květem,
mák rudě zahoří, zas v polích s létem.
Pod zkvetlým stromem stařec vetchý sedí,
vyhaslé zraky v minulo kams’ hledí,
jak dohlédnout by nazpět v dáli chtěl,
co nad hlavou mu zpívá hudba včel.
Zrak pohaslý, sám jakby ztracen v snech,
a omamně květ voní v záhonech.
A tiše, korunou jak stromu včely,
tak vzpomínky se v hlavě rozzvučely.
41
NAD KNIHOU BÁSNÍKA.
Nad knihou básníka se chvíli zamysleli,
a potom znavení a roztrpčeni děli:
Za veršem sune se verš poutníků jak řada,
již smutnou pouští jdou, v níž soumrak šerý padá.
Jak z mraků slunce by nesvitlo po den celý,
jak život byl by jen malomoc, teskné žely,
jak pusté byly by a bez radosti světy,
jak vůní otravnou by dechly hořké květy – –
A v stěny žaláře duch marně křídly bije,
co oni hrbí dál své zotročené šíje,
a ve vod stojatých se topí kalné rmuti.
Ó, smutný básníku! A není k rozetnutí
to pouto, kterým spial tě osud ve své zvůli –
těch hořce polituj, kdo v rmutu utonuli.
42
CO VZKLÍČILO...
Co vzklíčilo, kvést chtělo, k plodům zrát,
to osud zlý jak bouře náhlá drtí,
a lidské životy jak obilí
zřím vzrůstati a zrát jen pro srp smrti.
A nezří zrak tvůj za tmy závoje,
vše mění se a pozvolna svět stárne,
co zatím po věky a znovu zas
své žití člověk vleče marné, marné.
Jak jitra v slunci touhy jeho planou,
a hasnou v tmách, jak slzy hvězdy kanou,
v jich ticho hrobové a jejich děs.
Jak vichr lkát bys pustou slyšel plání,
tmy černější jsou, rostou bez ustání,
a není, kdo by světlo ve tmy vnes’.
43
VŠE ZNÁMO TAK....
Je lhostejné a chladné nebe.
Kdos’ zoufal, kdosi churaví.
Pochybnou moudrost slova tají:
A víra tvá tě uzdraví.
Vše známo tak a vše se vrací.
Od věku tak už do věku.
A blízkým co se kdysi zdálo,
v tajemném mizí daleku.
A žalářem ti země zdá se.
Ti jakous’ cestou zářivou
se zdobí, ti s úsměvem v tváři
utkvělou baví myšlenkou.
44
ŽIJ, PRACUJ, TRP...
Žij, pracuj, trp, však nechtěj ptát se.
Po noci vzejde nové ráno.
A čekej hlas až uslyšíš pak:
Zhas’ poslední den, dokonáno.
Žij, bojuj, trp a nechtěj ptát se.
To stálý zápas, málo vděčný.
Pij slzy, zraky noř v své rány,
bol věčný to, bol nekonečný.
Žij, zmírej, trp a nechtěj ptát se.
A zapomeňzapomeň, o čem jsi sníval.
Smrt nečekaně překvapí tě,
jak příbytky vod náhlý příval.
45
KDYŽ ZA SVOU HVĚZDOU JDEŠ...
Když za svou hvězdou jdeš, jež hoří osaměle,
a poutník znavený pak cítíš svoji mdlobu,
když život břemenem a zítřky bez naděje,
jak kalné vody jsou a hoře nesou zlobu,
od žití, člověka, odvracej svoje zraky,
vol cestu v samoty, jež tiché uniká,
své srdce očisti od všeho pozemského,
a sny své žárlivě pak střež, sny básníka.
46
POD ZELENOU STRÁNÍ.
Pod zelenou strání domek nízký, malý,
do kraje se dívá, okno listovím.
Kolem nevšímavě v širý svět jdou žaly,
jitro v okno ťuká prstem růžovým.
Pod okny bez kvete, na větvici stromu
popěvkem se krátkým z jara ozve pták –
Domek nízký, malý – pokoj domu tomu,
k oknům jeho rád se navrací můj zrak.
Vlaštovek je slyšet švehol za večera,
opojně květ voní na záhoně z šera,
pokojně kol oken míjí času tok.
Nad údolím tmí se zelenavé stráně. –
Jak by kývaly mně vlídné, ženské dlaně,
dům ten tichý zvábí vždy můj bludný krok.
47
KLÁŠTERNÍ ZAHRADA.
Klid padá v ulici z klášterní zahrady
a svaté ticho chvil sváteční nálady.
Popěvkem krátkým pták na sněti ozve se,
dech větru bílý květ v ulici setřese.
Tu o zeď klášterní se tříští příboj vln,
života kalný proud, vždy zloby, záští pln,
tu přístav bezpečný, útěcha poslední,
a tiše, bez vzruchu jde dlouhá řada dní.
Zeď břečtan popíná, železné listoví.
Dohasla vášeň, bol? Klid mrtvý – Ach, kdo ví!
Vchod střeží zamlklý tajemství zahrady,
zamlklé ticho chvil tajemné nálady.
48
MĚSTEČKO.
Luk zeleň, zahrady, tam městečko se zjeví,
z dob dávno minulých jak zkamenělý zjev,
jak v kouzlo pohádky a ticho zakleté je –
ven vyjít ze brány skřivánčí vábí zpěv.
Silnice s topoly se z kraje k městu blíží.
Zasténá ze dřeva sroubený k bráně most
nad mělkým příkopem zarostlým spletí křovin,
pne brečtan po zdi se a ku oknům až vzrost!
A měšťan v podvečer si klidný vyjde branou,
jde krokem pomalým alejí s topoly,
když slunce odleskem posledním oka vzplanou,
a vánek přeběhl jak vlna po poli.
49
NA STAROU PÍSEŇ.
Den teplý podzimní, jak zlato listí kape,
To píseň dávná ta zas na mysli mi tane
jak někdy slyšel’s ji; teď do snů se ti vracívrací,
jako vzpomínka se do minula ztrácí.
„Mějte se dobře v domě tom...!“
A jako tichý pláč, tak smutně v duši zní ti,
já nevím, čím to je, když slunce v mlhách svítí,
a ještě loučíc se ve slzách usmívá se,
že píseň dávná ta se vrací zas a zase:
„Mějte se dobře v domě tom...!“
Snad v dávno minulém, kterémsi jiném žití,
s tlumokem, v ruce hůl, a za kloboukem kvítí,
dům rodný opustil jsem, v lásce zachoval,
a ještě ohléd’ se a píseň notoval:
„Mějte se dobře v domě tom...!“
V révoví u cesty se domek malý skrýval,
dvé očí tesknilo tam, šáteček mi kýval,
byl podzim snad, se stromů jak když zlato kane.
– Ta píseň dávná teď zas na mysli mi tane:
„Mějte se dobře v domě tom...!“
50
ZDA ZAPOMENOUT MŮŽEŠ...
Zde zapomenout můžeš, sladce snít –
jen řeka hučí, do daleka běží,
a nad řekou výš srázy skal se věží,
zde života den možno nezmarnit.
Pod skalou na vodě se houpá loď,
své dumy přívozník tu starý spřádá –
své strasti, dní jak přináší je váda,
a bědy, vlnám do proudu tu hoď.
Zpěv plavců slyš, po vodě plaví vor,
jej řeka proudíc rychle k cíli nese,
pod skalou tobě náhle zjevuje se
ve proudu vln jak pozdrav dálných hor.
Vysoko nad lesem vesluje pták.
Jak oko vlídné v kraj se nebe dívá,
svou kolébavku řeka dole zpívá,
vnoř v ticho se, zapomeň na vše pak.
51
NA OBRAZE.
Mráz na okna své ledné kreslí květy,
a tam, hle, bělostná bříz těla prokmitají,
zpěv ptáků uslyšel bys v zelenavém háji,
a první jara tam jsou květy rozesety.
Na třtinu nápěvy,nápěvy faun,faun jarní vyluzuje,
na svahu naslouchá jim nymfa nahá,
to píseň toužná je a plná tuch a blaha,
v bříz kadeřavá čela vítr duje.
Tam jarní míza výš zas stoupá v bílé kmeny,
pln jarních hovorů je fialový vzduch,
a nových písní to a nedočkavých tuch –
táž píseň nové však vždy plna zase změny.
52
V KOUT PUSTÝ...
V kout pustý zahrady, tu, příkře stoupá
z aleje kaštanů omšelých stupňů pár,
zvětralý kámen stářím rozpadá se
a tráva vyrůstá z černavých jeho spár.
Sem ze zahrady vane chladno vody
a vůně bílých střemch, zde z jara voní bez.
Vchod opuštěný zelení už zarost,
na zdobné mřížoví se s lety klade rez.
Nic mrtvé ticho vchodu neporuší,
k aleji kaštanů nehledí toužný zrak;
omšelých stupňů pár – tu v odmlčení
se v keřů listoví na sněti houpá pták.
53
VCHOD ZAMLKLÝ LIST RÉVY OBEPÍNÁ...
Zde květy v záhonech nekvetou pro nikoho,
tráva rozrůstá se pískem pustých cest.
Vchod teskně zamlklý list révy obepíná,
a nezaskřípou dvéře ve svých stěžejích.
Jde krokem neslyšným zas podzim po zahradě,
a květy tiše mroumrou, jak z rána na ně dých’.
V tom tichu nesmírném a smutném osamění
si v listí spadalém jen vítr pohrává.
A chodby mlčením se neozvou teď kroky,
jí plísně vane dech a vůně po ovoci –
Vchod teskně zamlklý, zahrady ticho střeží,
slyš, vítr šelestí, zarudlý padá list.
54
1914–1918
[55]
ODKUD A KAM?
Písně se tratí do kraje z vlaků.
Dunějí kola. Odkud a kam? –
Neklidné zraky ještě se ptají:
Skutečnost? Sen to? Pouhý či klam?
V poledním žáru na polích hoří
rudé tam máky krvavě tak.
Do tváří vítr údery bije
vyplašený jak křídloma pták.
Dunějí kola, ujíždí vlaky.
Střídá se scenerie.
Do polí ke vsím, k obzorům v dáli
ulétá tesklivě zrak.
Ujíždí vlaky. U strážných domků
zahrádky malé tak jako dlaň.
Supí stroj. Kouř se po polích válí.
– Skutečnost? Sen to? Klid sobě chraň!
V zahrádce záhon pestří se květů.
Střídá se scenerie.
Na polích ticho, po kraji leží,
dunící vlaky rozruší je.
Do kraje z vlaku písně se tratí,
ulétá tesklivě zrak –
Na polích rudé zahoří máky,
svítí a planou krvavě tak.
1915.
57
LOUČENÍ.
A kdybych v té vojně padlpadl,
nevzpomínej v lkání,
neplač, děvče, pro to naše
krátké milování.
Zapomeň, že jednou v žití
měli jsme se rádi,
rozejdem se, děvče, spolu
jak dva kamarádi.
A kdybych v té vojně padlpadl,
nevzpomínej v bolu,
zaroste zas cesta travou,
kudy šli jsme spolu.
A kdybych v té vojně padl,
nevzpomínej v pláči,
nové touhy v srdci vzbudí
s jarem písně ptačí.
Únor 1915.
58
PÍSEŇ DOMOVA.
To píseň domova v zákopech zněla šerem,
stesk v srdci budila těch hochů ze vsi,
a s písní tesklivou za hory kams’ a lesy
jak ptáci k domovu vzpomínky odlétaly,
a v letu kroužily tam rodným nade krovem.
A píseň tesknila, v ní domova vzduch dýchal,
a lesy šuměly a bělela se víska,
a ke vsi podle luk s topoly známá cesta,
se bílá vinula, kostelík věží kýval,
a v polích žlutavé se zavlnily klasy.
A píseň tesknila, v ní večerní jak zvony
by známým hlasem svým, domova milým hlasem
Se Ave modlitby prochladlým vzduchem z šera,
jak hlasy děvčat by zavýskly za večera
za vodou ve tmách kdes’ a píseň toužná chvěla,
V ní podzim krajem šel, kouř ohňů vlek’ se polem,
a zvonky zněly u ní se vracejících stád.
A stromy horských cest jeřabin rudly plodem.
A píseň v zákopech přes pole zněla šerem,
a v srdce tesklivá těch hochů ze vsi
klid domova jak v srdce by se klad.
Únor 1915.
59
VRAŤ SE MIMI, HOCHU...
Zem krví zbarvila se,
horečně plane zrak,
minulý život zdá se
pohádka dávná jak.
V světničce žena sedí
a šedivý má vlas,
žilnaté spiaty ruce:
VraťVrať, hochuhochu, se mi zas...
1915.
60
OBLAKA.
Oblaka plují oblohou,
jak bílí ptáci hladinou,
horečné zraky na chvíli
měnivou baví svojí hrou.
Měnivou baví svojí hrou,
když ticho je a po boji,
a dálky jak by zastřené
hebkými byly závoji.
Jdou nebem bílá oblaka,
a mění tvar, ti zjeví pak,
čím duše tvoje chorá je,
co roztesknělý vidí zrak.
Hle, obzory to známé jsou,
to strmé štíty rodných hor,
tam bystřin spád, hučení vod,
tajemně šepce temný bor.
Tam skalisk tvary podivné,
to našich lesů doma jsou,
jak dětská mysl dávných let
je oživila pohádkou.
61
Jdou oblaka a za nimi
se chorá duše dala v let,
vidiny kouzlí domova,
jak pohádkový, dávný svět.
Hle, starý mlýn tam pod strání,
to tiché naše údolí,
tam na obzoru stromů řad
je známá cesta s topoly.
Obláčky bílé, zvlněné,
to na stráni shluk našich stád.
Jak rolniček bys slyšel hlas,
jak v dětství jsi ho míval rád.
Stavení k sobě stulená,
v zeleni skryta stromoví –
jak rád je mám, jich vzpomínám,
a stesk můj kdo jim vypoví?
Jak v měnivý zřím oblak tvar,
kouř stoupat vidím nízkých střech,
jich obraz v duši své jsem nes’
si cestou v hořkých tehdy dnech – –
Jdou oblaka, jdou oblohou,
a zjeví tobě všecko pak,
čím duše tvoje chorá je,
a ve snu co tvůj vídá zrak.
62
Modravou plují oblohou,
jak bílí ptáci hladinou;
zrak horečný je stíhá v dál,
rozteskní tebe svojí hrou.
Rozteskní tebe svojí hrou,
když ticho je a z večera,
a zvony jak bys’ domova
uslyšel náhle za šera.
1915.
63
KDO ŽE TĚTĚ, POLE...
Políčko moje, políčko chudé,
kdo že tětě, polepole, orati bude?
Kdo že tě zorá, oseje z jara?
Čekat mě bude matička stará.
Šedivý otec čekat mě bude,
milá má oči od pláče rudé.
Za pluhem z jara v poli jsem chodil,
bělavé volky brázdou jsem vodil.
Nad hlavou skřivan písně mi zpíval,
políčko moje, když jsem tě síval.
Políčko moje, políčko chudé,
písničku smutnou smrt tady hude.
Únor 1915.
64
V CIZINĚ.
A kdybych zítra v boji pad’,
dí k druhu kamarád,
pozdravuj otce, matku mou,
a milou na stokrát...
Děl druh: Mě nikdo nečeká,
sám v božím světě jsem,
a padnu-li ó, pozdravuj
mou rodnou, českou zem.
1915.
65
PROČ ZAMLKLÝ JSI TAK...?
„Proč zamlklý jsi tak, a o čem smutně sníš?
Či bolest závojem zastřela svým tvůj zrak?“
„Já v pláních sněhových jsem smrti hleděl v tvář,
a v celé peklo se, propasti nořil běd!“
„Tam v pláních sněhových, ztracených druhů snad,
teď jména vyslovil jsi, věrných druhů svých?“
„Já v srdci vzpomínkou je oplakal, však dosud
v mé žijí pamětipaměti, jak žili v žalech zlých!“
„Ó, rci, snad milenky jsi vzpomněl vzdálené,
jež v slzách čeká tě a v smutném snění?“
„Sám šel jsem životem, a v oči blankytné
za jarních večerů jsem nezřel v opojení!“
„Ó, rci mi, o čem že zamlklý smutně sníš,
a zrak tvůj tesklivý, rci, kam se zahleděl?“
„Já bílá oblaka na nebi domova,
a rodné chaty kouř bych modravý zřít chtěl!“
19151915.
66
JEZDEC.
Neznámým krajem, zákeřnou nocí
sám a sám jede jezdec tmou.
Zákeřnou nocí stíny se plíží.
Tam za tím keřem? Na kraji lesa?
Ve stínu nízkých stavení – – –?
Sám a sám jede jezdec tmou.
Hlučely vlaky kol vsí a dědin,
noc byla, den? Je v neznámo nesly,
písničkou divnou, píseň vždy stejnou
slyšels’ den celý v dunění kol – – –
Zákeřné stíny nocí se plouží,
sám a sám jede jezdec tmou.
Teď-li? Ne ještě! Děsivé ticho
zvlní se ranou zákeřnou – – –?
Nač že jsi myslel, kudy jsi chodil,
zázrakem jakým ještě jsi živ?
Řady a řady, těžké jich kroky,
šeď smutných silnic, v očích šeď, v duši.
Koho jsi slyšel, koho jsi viděl,
zastřeným zrakem jakby mhou? – – –
Zrádné jsou stíny. Ve stínech noci
někdo se plíží? Do noci, do tmy,
na cestu zraky upřeny jsou?
67
Neznámým krajem, zákeřnou nocí
sám a sám jezdec nocí jel, tmou.
V neklidných nocích, v neklidných snech,
v praskotu pušek, v zákopech
něčí hlas měkce v duši se klad?
V horečném snění, na pochodu,
v samotě noci vidíš jej zas,
matky či sestry, milenky zrak? – – –
Zrádná je noc a zákeřné stíny.
Sám a sám jede jezdec tmou.
Teď-li? V té chvíli? Děsivé ticho
zvlní se ranou zákeřnou? – – –
1915.
68
HROB BEZ JMÉNA.
Rovina šírá. Cizí zem.
A ticho v kraji zamlklém.
Svah nízký, tráva zelená,
a prostý křiž, hrob bez jména.
Jak vítr táhne z dálavy,
domova nese pozdravy.
Na hrobě tráva šelestíšelestí,
to vzdechy jsou, sny o štěstí.
Tam v dáli ještě čeká kdes’
snad matka, žena – přijde dnes?
Snad milá smutně zasněna – –
Kříž u cesty, hrob bez jména.
Snad mladý byl a život zval,
jak jitra tvář, jenž sliboval,
mhou růžovou tvář zastřena –
Kříž u cesty, hrob bez jména.
1915.
69
POUTNÍČE..
Poutníče, který kolem s otázkou jdeš na rtech,
zde postůj, marných snů i nadějí svých zanech.
Co mrtvi hovoří slyš, stromu list, co květy,
jež prosté v trávě tu, na rovech rozesety.
I nám svou píseň pěly včera světel zdroje.
Dnes věčná noc nás halí stínů ve závoje.
Zde postůj, slyš, co mrtví praví z hrobu šera:
Jak ty, ó, poutníče, i my jsme byli včera.
Srpen 1915.
70
DO NOCI...
Do noci světlo kmitá
z nizoučkých oken tmou,
skučící vítr kvíle,kvíle
naříká dědinou.
Ledovou dlaní hází
sníh nízkých do oken,
tam v jizbě všichni žijí
jakýsi těžký sen.
Tam matka v žalu chodí
a jako bez duše,
do noci naslouchá jen,
jak v zlé by předtuše.
Den celý jen se modlí
a bohu žaluje,
a dcera plátno bílé
slzami svlažuje.
Na bratra myslí v poli
a v noc se zadívá,
tam bouří vichr divě,
a děs jí zachvívá.
71
Za stolem otec sedí,
má hrdé čelo hor,
a v zachmuřeném zraku
stajený jejich vzdor.
Únor 1915.
72
RODNÁ HROUDA.
Čekala jsem tebe – čas jak voda běží,
tvoje mladé tělo pohrobeno leží.
Pohrobeno leží v cizí zemi v dáli,
moje oči slzy všecky vyplakaly.
V rodné brázdy s jarem rozsíval jsi sémě,
do hrobu bych vhodit chtěla hrst té země.
Hrst tvé rodné země, kterou rád jsi míval,
sny abysi krásné o domově sníval.
Šípkový keř růží s mezí našich polí
vsadila bych na hrob – srdce bolí, bolí –
slzami zalila, aby neusýchal,
v cizině bys vůni našich mezí dýchal.
Poslední ti pozdrav nese větru vání,
v slzách že a v žalu moje vzpomínání.
Třpytná rosa, která hrob tvůj z rána smáčí,
slzy moje jsou, mé slzy pro tě v pláči.
Únor 1915.
73
U CESTY.
Svah zelený se mírně k cestě sklání,
dech cítit obilí a hořkou vůni trávy,
mák rudě zahořel a písní hmyzu
jak struna kovová se zachvívá vzduch žhavý.
Na svahu u cesty spí vojín mladý
a zapomenut v místě osamělém.
Svah celý zkvetlý je a šípkový keř růží
se květem nachýlil nad bledým jeho čelem.
Spí v svahu rozkvetlém, krev prýští z jeho rány,
proud světla svítí v tvář, zní ptáků píseň plesná,
vzduch písní vášnivou se rozezvučel léta,
však jeho nevzbudí nic tichého už ze sna.
Únor 1915
73
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ.
Roky šly a přešly,
mrtvé míjel čas,
na poli stál tiše,
zelenal se klas.
Cestou podle polí,polí
z jara měšťák šel,
klas ten zelenavý
v polích neviděl.
Vlnila se pole,
rostl klas a zrál,
měšťák nevšímavě
cestou chodil dál.
Skřivan jásal v modru,
pole žloutla kol,
úrodu svou svážel
rolník do stodol.
Každým rokem pole
svoje zaoral,
rok co rok na poli
rostl klas a zrál.
Roky šly a zašlyzašly,
život byl jak sen,
měšťák na svém stole
chléb měl každý den.
75
Roky šly a přešly,
válečný byl čas,
na poli stál tiše,
zelenal se klas.
Cestou podle polí
měšťák zase šel,
co hovoří klasy
nyní rozuměl.
Rostl klas a dozrál,
měšťák cestou šel,
polí dech mu náhle
chlebem zavoněl.
V žluté lány polí,
když se zahleděl,
jakby štědrou dlaň teď
otevřenou zřel.
Jak když vlídná slova
úzkost konejší – –
na rtech chvěla slova:
Chléb náš vezdejší...
1915.
76
OBEJMI ZRAKEM KRAJ...
Obejmi zrakem kraj ten dálný, širý,
zem sluncem zalitá se usmívá a svítí,
a vtiskni do duše jak obraz milý,
kdo ví, ty, zítra budeš-li jej zříti?
A zpěvu ptačímu naslouchej z rána,
jenž zdraví modlitbou den nový, mladé žití,
naději do srdcí a radost lije,
kdo ví, zda zítra uslyšíš jej zníti?
A srdce tvoje vstříc ať bije tvému druhu,
to v družné lásce, v boje běsném hluku,
svět smutným, když se zdá a smrt obchází kolem,
kdo ví, zda zítra stiskneš jeho ruku?
1915.
77
ACH MATKO...
„Já vrátím se, řek’, v boj a do ciziny,
když z domu odcházel – a teď se domů vrací...“
„Ach dcero, dcero má, den v šeru se už ztrácí,
po bílé cestě tam to temné kráčí stíny.“
„Mé srdce neklidné je, duše touhy plna,
vždyť domů vrátí se, a já ho matko zřela –“
„Oh, dcero, u kaple, jež tmou se v dáli bělá,
to lehce přeběhla obilím vánku vlna.“
„Ach, matko, srdce mé si radost svoji skrývá,
to on, to on, jej zřím, a navrací se domů –“
„Oh, dcero, dcero má, zelená haluz stromu,
to vánkem pohnula se, šerem tobě kývá.“
„Hle, celá bytost má jej matko má ó tuší,
i úsměv jeho zřím, ten úsměv známý, vlahý –“
„To ve svém srdci zříš předrahé tváře tahy,
oh, dcero, dcero má, to úsměv ve tvé duši.“
Únor 1915.
78
BÍLÉ RUCE.
Bílé ruce těšily mne, ženy vlídné dlaně,
až se z vojny domů vrátím vzpomenu si na ně.
Moji mrtví kamarádi leží v širém poli,
vlídné dlaně zeptaly se: co tě hochu bolí?
V horečném snu viděl jsem jeje, jak se k čelu chýlí,
jakoby se s nebe schvěli motýlí dva bílí.
Bílé ruce požehnané, utěšivé dlaně –
až se z vojny domů vrátím, vzpomenu si na ně.
Únor 1915.
79
BYL MÁJ...
Byl měsíc máj a květy rozkoší se chvěly,
jak vánkem políbil je lehce jara dech,
noc byla neklidná a plná sladké tuchy,
a země zachvěla se v jarních hovorech.
Nad krajem tesklivý jak přeletěl by vzdech.
1915.
80
BYL VEČER TESKLIVÝ.
Byl večer tesklivý a kdos hrál za vodou,
a všecky rozplakal svou písní žalobnou.
A píseň smutnila a byla jako pláč –
Byl večer tesklivý, byl zádumčivý hráč.
Hráč zádumčivý byl, pravila srdce všech,
že zapomenout nelze v těchto smutných dnech.
Že v bolesti a žalu dni mrou mladých let,
kdo odešli, že nikdy nevrátí se zpět.
Že nikdy nevrátí se, že nic nezkvete,
že radosti už není nikde na světě – –
Byl večer tesklivý a kdos’ hrál za vodou,
byl zádumčivý hráč, bez slzí oči jsou.
1915.
81
KDY VRATÍ SE...
Dům prázdný, jak by čekal ještě –
na střeše netřesk teď a mech.
Podzimní bijí v okna deště,
je pusto, prázdno v jeho zdech.
Vanutí větru křídla svoje
otírá o šeď jeho zdí –
Kdy vrátí se? šuměním teskným
před oknem třešně stará dí.
Ó, dome v smutku pohřížený,
byls’ někomu kdys’ domovem?
Jen netopýr, samotář noci
teď hnízdí tvojím pod krovem.
Proč nikdo cestou nejde z polí?
Pro koho rozkvet tichý sad?
Kdy vrátí se, jenž byl tvým pánem?
– Já nevím, mrtev, mrtev snad!
1915.
82
ZVONY.
Naposledy zvony znějí,
žár než ohně roztaví je,
neklidně a naposledy
kovové jich srdce bije.
Na zvonici zvon se houpá,
hlasy zvonků teskně znějí,
naposledy, naposledy,
slyš, co zvony vyprávějí.
Slyš, co zvony vyprávějí,
a co praví v hlasů shluku:
– kovové vždy naše srdce
s lidským bilo, do souzvuku.
Ku práci a v nové žití
modlitbou zval hlas náš z rána,
z paprsků když zlatých byla
zář kol čela země stkána.
K oddechu a ku hovorům
družným na prah domu z šera
hlavy naše z věže zvaly
v tiché chvíli svatvečera.
83
K příbytkům jsme dolů zřely,
s člověkem se radovaly,
v těžké době, v chvíli smutku
tesknily jsme s jeho žaly.
Ze své výše v každou dobu
s láskou v jeho život zřely,
po skončené zemské pouti
k hrobu jsme ho provázely.
Přítelem jsme dobrým byly,
promlouvaly k srdci jeho
utěšivým často hlasem,
vzpomínkami minulého. – –
Naposledy zvony znějí,
žár než ohně roztaví je,
neklidně a naposledy
kovové jich srdce bije.
A jak zvony na zvonici,
naposledy ještě znějí,
zdá se mi teď náhle, jinou,
podivnou že píseň pějí.
Jinou, než-li kterou zněly
v minulé a zašlé roky –
tisíců jak na pochodu
uslyšel bys’ těžké kroky.
84
V podivné a jiné písni
prokmitají ohňů kouře,
jak když z dálek potemnělých
v tiché kraje táhne bouře.
Zbraní třesk to, slyš, hluk boje,
hlasů změť a lidské stony –
podivnou a jinou řečí
promlouvají staré zvony –
Naposledy, naposledy,
zář než ohně roztaví je,
zvony hučí. Na poplach jak
kovové jich srdce bije.
Únor 1915.
85
DOMOV.
„Tak vracím se – zrak zhaslý nic mi nedí.“
„Já s tebou jsem, tvé oči mými zraky hledí.“
„Rci, jaké hovory to slyším, šepotání?“
„To sněhu tání je, bystřiny z hor a strání.“
„Dlaň teplá hladí mne, cos’ v temnotách mi září.“
„To slunce polibkem se tvojich dotklo tváří.“
„A píseň slyším znít – vzpomínka jakby živá.“
„To dumnou píseň svou splav u mlýna si zpívá.“
„Ó, rci, co nad mlýnem zříš? – Zrak můj v tvůj se hrouží...“
„Nad mlýnem jako dřív holubi vzduchem krouží.“
„Ó, vím, a s křídel jak když stříbro dolů kane.“
„Vzduch sluncem prozářen a jako zlato plane.“
„Ó, rci, zda růžová jsou stejně časná jitra?“
„I tebe růžovým se prstem dotknou zítra.“
„Květ stromů píseň je omládlých jejich těl...“
„I ty v jich korunách uslyšíš hudbu včel.“
„A teď, ó slyš, ó rci, zda mámí to jen zdání?“
„To domů vítá tě zas mlýna klepotání.“
86
„Tu píseň slýchal jsem, když v dlaně tisk jsem hlavu.“
„Hle, v kapkách třpytivých jak voda padá v trávu.“
„Tak domů vracím se – svět barev pro mne nemá
a ve tmách noci jen má bolest bloudí němá.“
Únor 1915.
87
ZEM ŽÁREM PUKALA...
Zem žárem pukala a rozhněvané nebe
své modré nesmírno nad zemí rozlévalo,
a půda žíznila jak rety okoralé,
na polích obilí chudičké nízko stálo.
A večer za hory když slunce zapadalo,
chlad žáru nezmírnil a utěšivé vání,
zem jakby v horečce neklidně usínala,
a smutné obilí se nezvlnilo ani.
Dech země horký byl a květy usýchaly
u prašných mrouce cest a v žáru polední,
a vody daleko od břehů ustoupily,
jak smutní poutníci šla řada teskných dní.
Šel průvod do polí pod pohněvané nebe,
a člověk modlil se za boží slitování –
Jdou mraky oblohou, déšť nesou ve svém klínu,
nad krajem zmrtvělým se nezastaví ani.
19151915.
88
ŽHNE SLUNCE...
Žhne slunce polední, zrající praská klas,
nad vlnou obilí bělásek chví se v letu,
nasloucháš hlasům všem, rozhořelému létu,
a myslíš, v toku svém tu zastavil se čas.
Jsou pusté dědiny jak mrtvý by jich lid,
a rudě krvavé se zdají tobě máky;
po kraji celém, hle, kam dohlédnou tvé zraky,
je ticho zakletí a jakýs’ těžký klid.
Žhnou rudé plamínky krvavé na poli
a nikdo nejde k vsi po cestě s topoly,
kouř k nebi nestoupá z omšelých, nízkých střech.
Vše jakby zakleto a prázdná stavení,
a láska přelud jak by byla, mámení,
a horký jak bys jen zlé vášně cítil dech.
1916.
89
ŽILI.
Nad rovy mrtvých tu zašumí peruť času,
zazpívá s jarem pták a přejdou žáry léta,
čas bolest odvane jak se stromu když vítr
odnese v podzim list, jenž tiše k zemi slétá.
A kámen zvětrá, kříž, a zaroste hrob travou,
snad poutník zamlklý tu zastaví se chvíli,
a hroby bez jména a prosté jejich kříže
nic smutné nedí mu než tiché: žili.
Únor 1915.
90
JAK VLNY BOUŘÍCÍ...
Jak vlny bouřící, jež o břehy se tříští,
ve stálém zápasu se lidstvo zmítá,
v boj neustálý jeho hledí hvězdy noci,
i nový den, jenž mladým jitrem svítá.
A země žíznivá krev pije bez ustání,
a sotva těžký žal a všecku bolest
na bílých křídlech svých ku Bohu slitovníku
andělé smutní k nebi mohou donést.
91
V ČAS TENTO...
V čas tento smutný dnes, jenž pln je slz a lkání,
kdy jak by hroutila se země v moře děsu,
a srdce zoufalé kdy lká o slitování,
odejít od lidí se zachce ve chrám lesů,
v sloupoví zeleném, kde jak by myrrhy vůně,
pod klenbou stromů dech pryskyřic tichem vane,
a bolest skrýti tam, jíž lidské srdce stůně,
zapomnít marných dnů, jež v neznámo jdou plané.
Dech horký, kořenný jen cítit slunných strání,
tajemným naslouchat po kraji hlasům zrání
a čekat, nové-li dech vánku nese zvěsti,
o novém životě, o novém člověku,
jenž těžce rodí se v neznámém daleku,
o kráse neznámé, tušeném, novém štěstí.
1916.
92
SMRT.
Smrt znavena svým dílem založila ruce
a rozhlédla se kolem. Všude stopy zřela
své práce ničivé, jen bolest, umírání,
a pole zdupaná, zem rozrytou, jak rány
by zely hluboké, bolestné v živém těle.
Obloha rděla se požáry vsí a dědin,
zdi smutně trčící, a ohořelé krovy,
a padlých bojovníků všude mrtvá těla.
Do opuštěných hnízd se nevraceli ptáci,
klid mrtvý hřbitova leh’ v nezoraná pole,
zem těžce dýchala a krví přesycená
po ránu z těžkých snů se, z mrákot probouzela.
A v lesích oněmlých jak ustrnulých hrůzou
zlomená ležela teď stromů mrtvá těla.
Nad pole nevzletěl ku nebi skřivan s písní,
a slunce, loučíc se, jak v krvi zapadalo.
To všecko zřela Smrt, své dílo dokonané.
Ve vzduchu prochladlém jak chvělo by se ještě
sténání raněných a kletby jejich marné,
co zatím zmíral den, a země krev jich pila.
A v zraky padlých, Smrt, když uděšeně zřela,
jež k nebi chladnému jak s výčitkou by zřely,
když mladá viděla jich pokosená těla,
svým dílem zhnusená do dáli odcházela.
Únor 1915
93
ŠEL KRISTUS...
Šel smutný bojištěm, bolestné v tváři rysy,
a plný soucitu, jak na zemi žil kdysi,
jej zraky horečné těch zřely, bez pomoci,
kdo tady zmírali pod hvězdným nebem noci.
O lásce nezměrné kdys duše jeho snila,
a země jediný teď hřbitov velký byla;
A úzkost nesmírná sevřela srdce jeho,
a smutek zoufalý, a marnost všeho, všeho.
Šel Kristus bojištěm, dech smrti zavál plání,
zrak jeho ku nebi se vznes’ o smilování.
Jak z trní koninu by člověk v skráň mu svíjel,
a na kříž Golgaty jak znovu by ho vbíjel.
Únor 1915.
94
ŽNEC.
Jde krokem neslyšným, Smrt, tato žnečka bledá,
jde z kraje do kraje a ruce k dílu zvedá.
Jak vytrvalý žnec širokým ruky vzmachem,
a klidným kosí, zem se krve barví nachem.
Do práce vychází a postupuje v lada,
jak zralý leží klas těl mrtvých dlouhá řada.
Jde krokem neslyšným, žne, kosí bez ustání,
snad kosy ostrý svist bys’ v tichu slyšel plání.
Únor 1915.
95
KOUZLO ŽITÍ.
Tak v dlouhém průvodu a v plné síle
ku hrobu, statečni, jdou v stínu smrti,
a slunce úsměvem je provází v klín hroudy,
a země v zeleň se obléká této chvíle.
A v spleti zelených a kývajících snětí
svou jarní píseň pták si pod oblohou zpívá,
hmyz v zlatém paprsku a teplém dál se honí,
a pramen hovoří si pod kořenů spletí,
a skáče vesele a po křemenech zvoní,
a v dáli ubíhá, jak v ustavičném smíchu.
Strom cítí rozkvetlý až v kořen kouzlo žití,
pohádce tajemné naslouchá skála věků,
jdou cestou milenci jak dříve v plachém snění,
a oráč za pluhem jde, klidný jenž má zrak.
A vášně boje když dovřely, nad mrtvoly,
nad pole smrti vznes’ se skřivan do oblak.
96
JSOU BOZI DALEKO...
Jsou bozi daleko, je mlčenlivé nebe,
a chladně lhostejné a neuslyší tebe.
A mamou otázkou se ozveš, tichým vzdechem,
jen dálky odpoví ti teskné svojím echem.
Na čele mrazivý jen cítíš věčna dech,
a tráva šelestíc hovoří na hrobech.
A na všem kletba jak by tkvěla odvěká,
jak trpět bylo by údělem člověka.
1915.
97
Z BOJIŠTĚ.
Tolik a tolik mrtvých, raněných tam bylo.
Zřím vyčítavý zrak jich, slyším sten,
a smutno člověku, zběsilou náhle bouři
jak zdravý když zří vyvrácený kmen.
A v letu zašumí nad hroby peruť času,
a láska, slzy, vše jak byl by klam.
Ó, srdce lidské! Vy, ó, mrtví v taji hrobů...!
– Tolik a tolik mrtvých bylo tam.
Únor 1915.
98
V PŮLNOČNÍ CHVÍLI.
Slyš koní to dusot, slyšíš jich ržání?
To jezdci jsou mrtví, v půlnoční dobudobu.
To jezdci jsou mrtví, v půlnoční dobu
hlas polnice z ticha vzbudil je hrobu.
SlyšSlyš, podkovy zvoní, chvěje se země,
hlas bouře jak zněl by z daleka temně.
Když za noci bouře dědinou kvílí,
vždy o závod s vichrem v půlnoční chvíli,
to jezdci se mrtví v neznámo řítí,
v noc pustou a blesky v cestu jim svítí.
Když vichr strom láme, země jim těsná,
a v dědině spící budí se ze sna;
a v hukotu bouře, blesky když svítí,
mrtví to jezdci nocí se řítí.
1915.
99
V SAMOTĚ NOCI.
Když děckem byls’byls’, můj hochu, v pustém tichu noci
smrt stála skloněna nad tvojí kolébkou.
Já k nebi, hvězdám jasným modlila se vroucně,
a Bůh byl milostiv a slyšel prosbu mou.
Když z domu odcházel jsi v dálno cizí země,
smrt kráčet viděla jsem tiše za tebou.
Byl statný jsijsi, můj hochu – V pustém tichu noci
já k hvězdám zřela jsem a k nebi s prosbou svou.
Teď domů vrátil jsi se – Hlavu tvou jak kdysi
zas tisknutisknu, hochu můjmůj, v dlaň svoji mozolnou,
mé staré oči zří tě. V pustém tichu noci
Bůh shlédl milostiv, Bůh slyšel prosbu mou.
1915.
100
A JINÝ NAHRADÍ TĚ.
A jiný nahradí tě,
tam, kde jsi v žití stál –
nad bojištěm zas skřivan
svou píseň pěje dál.
Na půdě udupané
jak dříve s létem zas
dozraje v žáru slunce
a zavlní se klas.
Než bolest, umírání,
silnější láska je,
milenci ruku v ruce
zabloudí do kraje.
Radosti trochu, žalu,
v uzlíčku životem
zas člověk poutník nese,
a s bohem dá zas všem.
Po jaru přijde léto,
po noci nový den,
a krátký život lidský
jak prchavý je sen.
Zarostou hroby travou,
jde oráč za pluhem,
101
a v době zrání těžce
zas oddychuje zem.
A přejdou roky, zajdou,
a ticho po boji,
čas, utěšivý lékař
jde, rámy zahojí.
1915.
102
TULÁKOVA PÍSEŇ.
Vy plavci, kteří v přístav tichý
jste znikli bouřím žití všem,
květ polí, luk, zelených strání,
na hroby dojat kladu sem.
Štván neklidem jdu širým světem,
a všude jenom hroby zřím –
klid přístavu, vln nepohnutých,
syt bouří všech, vám závidím.
Únor 1915.
103
VOJÍNŮV NÁVRAT.
Jen touhy, vzpomínky šly rodným jeho krajem,
svůj domov vzdálený jen v teskných vídal snech,
jak dávná pohádka minulý život zdál se,
když na pochodu šel, usínal v zákopech.
Jak láska mladých let minulost zjevila se
a bílým kynula do dálek ramenem,
a v rodný vedla ho kraj ve snu přede dnem – –
A teď se navrátil. Jej domov vítal písní
a květem bělostným rozkvetlých ze zahrad,
a jemu bylo tak, jak dávný druh by z dětství
svou ruku družně mu zas na rameno klad’.
Teď tedy vrátil se v nezřený domov dávno,
šel jeho cestami jak ztracený by v snění,
a vše to pohádka jak byla by jen krátká,
sen krásný, který snil a bál se probuzení.
V svou náruč rozchvělou chtěl sevřít kraj ten zkvetlý,
a dosud zjitřená ač bolela ho rána,
do srdce smír se klad, závratná v duši radost,
jak v žití nikdy dřív, jak nikdy nepoznána.
Teď tedy vrátil se. Zrak jeho kolem těkal,
jak motýl nad květy a v sladkém opojení –
co všude ztajeno je kouzla, divné krásy,
na toulkách domovem zřel nyní v udivení.
104
Jak děcko zvědavé teď dotýkal se všeho,
a stromy po kůře jich drsné hladil dlaní,
pohledy objímal vše v náhlém roztoužení,
a věcí slyšel hlas jak mluví k srdci jeho,
a pole zelení se zavlnila hebkou,
na lukách k slavnosti jak rozeseto kvítí,
zpěv ptáků sladší byl, jasnější bylo nebe,
a slunce, zdálo se, že usměvavě svítí.
Po ránu do oken strom starý jemu kýval,
do kraje, k obzorům se vinouc zvala cesta,
do polí, podle vod, v den rozhořelý sluncem,
a v dáli lesknouc se mu kynula věž města.
Kraj rodný, rozkvetlý ho úsměvem teď vítal,
a pole úrodu jak dřív zas slibovala,
jež dlouho čekala až domů navrátí se,
by zas je obešel jak dřív jej nyní zvala –
A domů v podvečer když potom navracel se,
to obraz známý zřel a jemu teď tak milý,
jak často v cizině se zjevoval mu ve snu,
dům skrytý v zeleni to, rodný jeho bílý;
nad střechou modravý se vinul kouř a stoupal,
okénka nízká vstříc se vlídně usmívala,
muškátem, myrtou – hle, a třešně ještě kvetla
před okny jako dřív z let dětství přítel starý.
A večer v hasnoucí když zlaté záři světla,světa
se tiché sunuly světničkou bílou kroky,kroky
stařenky schýlené, zvon dozněl po klekání,
když nízkým oknem zřel na náves v tichu šera
jakoby zasněnou a kraj se v dáli ztrácel
tak známý, rodný kraj utichlý za večera,
105
tu poklid blahý mír se v srdce jeho vracel,
jak děcku bylo mu teďteď, na klíně jež matky
bezpečně usíná a vše je dobře zas.
A kouzlo podivné se vkrádalo mu v duši
těch prostých, bílých stěn, jak nepoznal je dříve,
s úsměvem naslouchal když do ticha se ozval
ze starých švarcvaldek kukačky milý hlas.
Teď tedy vrátil se a po dědině chodil,
tak trochu udiven, jak po dlouhém by čase,
po řadě dlouhých let a teskných z cizí země
do svého domova, hle, navrátil se zase.
A tolik milé mu těch byly známé tváře,
jež doma zase zřel a pohledy těch vlídné,
kdo jeho vítali a tichým štěstím záře,
a s láskou mozolné tisk nyní jejich dlaně
a jeho pohledy a prostá jeho slova
jim děla toliktolik, že on vzpomínal tam na ně.
A v družném hovoru na večer na práh domu
tak dětsky hovorný přisedal každodenně,
a dnů již minulých vzpomínal v stínu stromu
a na vše, zlý jak sen co leželo už za ním,
na hroby druhů svých, již spí kdes’ v dálné zemi,
pod křížem prostičkým jak zrobili jej v spěchu,
a na ty, dávno už kdo oplakáni všemi
zmizelizmizeli, jak by vír je zhltil bouřné doby.
I z jejich kraje tam už mnozí padli v boji
a tráva zarůstá jich opuštěné hroby.
A potom odcházel rozteskněn vzpomínkami
a sotva uvěřil, že osudem mu přáno
106
vzduch dýchat domova, naslouchat písni plesné
s níž skřivan k nebi vzlét’, by zdravil nové ráno.
A radost vzrušenou svou do polí nes’, strání,
pozdravem mladosti hlas kukačky mu zdál se –
ach, mladost – poprvé teď zavzpomínal na ni,
jak by se vrátila, to děcko dovádivé
a ruku v ruce s ním bloudila rodným krajem,
jak v oči její by se,se díval důvěřivé. – –
Teď tedy vrátil se a domova vzduch dýchal,
a rodný jeho kraj ho písní vítal z šera,
tou písní domova, jež výskala i lkala –
děvčata zpívala na stráni za večera.
A domov jeho byl jak tichá, dobrá žena,
jež věrně čekala až domů navrátí se,
a duše znavená, tou láskou utěšena
zas novou radostí, nadějí ozdravěla – –
Svá pole obcházel a paže jeho znovu
rozkoší práce se novou silou chvěla.
Máj 1915.
107
NA PAMĚŤ LIDEM...
V korunu stinnou časem rozroste se strom,
jejž chvějící se rukou v zemi vsadil jsem,
to v dobách války zlých na pamět lidem všem,
když země pila krev, ve smutném roce tom.
Nad hlavou rozšumí se synů jiných let
v pokojný zase čas, v budoucí, lepší věk,
o těch, kdo zamlkli šli z dědin do válek
jim za večerů bude tiše vyprávět.
V pohodě časů zrát zas bude obilí,
a s láskou zabloudí jich zraky do polí –
snad zamlklé je potom srdce zabolí,
to v temno minula jak zřeli na chvíli.
V korunu stinnou časem rozroste se strom,
ve kraji rodném tu, jenž létem zavoní,
a čeká, taje dech, až kosa zazvoní –
Já vsadil v dobách zlých jej, v smutném roce tom.
1915.
108
DOMA.
Vlní se obilí, žlutavé klasy,
písničku cvrček si hude;
rozžhaven chví se vzduch, hudbou zní léta,
o vášni zpívají, žhnou máky rudé.
V rozkvetlých lípách včel zvučivá hudba
chvěje se pod modrým nebem –
žlutavé klasy, až čas přijde zrání
na polích zavoní chlebem.
Nadějí novou krev proudí zas tělem,
života píseň si zpívá,
písničku vášnivou o lásce, štěstí –
do oken s úsměvem radost se dívá.
Oživí, rozkvete domova dechem,
srdcem co vášnivě chvělo,
vše, co jak zlomeno větrem a bouří
stonavé bylo a mřelo.
1915.
109
Ó ROZKOŠ ŽIVOTA.
Ze spánku zardělá se probouzela zem,
zář slunce teple jí se dotkla purpurová,
pták trylkem pozdravil jásavým slunce znova,
a země zachvěla se zlatým polibkem.
Ku nebi radostně svůj nesl skřivan zpěv,
ranami zemdlené a stonající tělo
závratí opojnou a sladkou teď se chvělo,
když novým životem zas zabouřila krev.
Jak sladko nořiti se světla ve příliv,
co barev všude plá, paprsků třpytné reje,
a život vítězná,vítězná je jako epopeje,
a svět se krásným zdá tak jako nikdy dřív.
Ó, rozkoš života, ó, moře bez hrází!
A chvíle každičká sto překvapení chová,
a vlnou zaplaví zas srdce radost nová,
jak ruka vlídná když kol květy rozhází.
1915.
110
AŽ VŠECKO DOBOLÍ.
Kde rovy mrtvých jsou a kříže na poli,
až schladne v srdci zášť a všecko dobolí,
až v srdce člověka se vrátí láska zas,
na poli smrti se zavlní s létem klas.
Zas rolník jako dřív zaorá půdu svou,
jak dříve skřivan mu zazpívá nad hlavou,
co zatím pod křížem dál tiše bude spát,
kdo jednou půdu svou, kdo tolik měl ji rád.
Jsou rovy hrdinů a kříže na poli,
a přijde jednou čas a všecko dobolí,
a holých ze strnisk až vítr bude vát,
noc spící uslyší jen teskně zavzdychat.
1915.
111
MNE ODPOVĚZTE...
Mně odpovězteodpovězte, hroby vy, ó, smutné,
jež nad prsť pole čníte, u pat stromů,
na březích řeky, v osamělé pláni,
a v stínu teskné zříceniny domu,
mně odpovězte, mrtví bojovníci,
očištěn z rmutu, jímž se brodil prve,
k radosti zrozen, svobodný-li člověk,
to s láskou druha, vstane z vaší krve?
1915.
112
OBSAH.
Píseň života3
SOUMRAK.
Ty, který věřil jsi31
Strom osamělý32
Smutné jaro33
Soumrak34
Ostrov35
Neváhej36
Večer37
Den bez tepla38
Samota39
Den přijde40
Z jara41
Nad knihou básníka42
Co vzklíčilo43
Vše známo tak44
Žij, pracuj, trp45
Když za svou hvězdou jdeš46
Pod zelenou strání47
Klášterní zahrada48
Městečko49
Na starou píseň50
Zda zapomenout můžeš51
[113]
Na obraze52
V kout pustý53
Vchod zamlklý list révy obepíná54
1914-1918.
Odkud a kam57
Loučení58
Píseň domova59
Vrať se mi hochu60
Oblaka61
Kdo že tě pole94
V cizině65
Proč zamlklý jsi tak66
Jezdec67
Hrob bez jména69
Poutníče70
Do noci71
Rodná hrouda73
U cesty74
Chléb náš vezdejší76
Obejmi zrakem kraj77
Ach matko78
Bílé ruce79
Byl máj80
Byl večer tesklivý81
Kdy vrátí se82
Zvony82
Domov86
Zem žárem pukala88
Žhne slunce89
[115]
Žili90
Jak vlny bouřící91
V čas tento92
Smrt93
Šel Kristus94
Žnec95
Kouzlo žití96
Jsou bozi daleko97
Z bojiště98
V půlnoční chvíli99
V samotě noci100
A jiný nahradí tě101
Tulákova píseň103
Vojínův návrat104
Na pamět lidem108
Doma109
Ó rozkoš života110
Až všecko dobolí111
Mně odpovězte112
E: až; 2004
[117]