PÍSEŇ ŽIVOTA
[3]
I.
I.
Než hvězdy pohasnou, a východ zrudne nachem,
než s tváře zmizí vám úsměvy po snu plachém,
já na cestu se dám.
Vše rád zas opustím, a za kloboukem kvítí,
zas volný, svobodný, chci širým světem jíti
jak dříve sám a sám.
Nic kroky nezdrží – radosti krátké chvíle,
ni sen váš o štěstí, příbytky vaše bílé,
a láska vašich žen,
pláč smutných očí tvých, ni objetí tvých ramen –
chci v světě zapadnout jak v širé moře kámen
a žíti sobě jen.
V tvých očích slzy zřím, a pochopíš mne stěží –
z dědiny silnice s topoly v dálku běží,
a láká duši mou.
Svou píseň svobody si srdce dále hude,
a klidný odejdu, ohnivé slunce rudé,rudé
než vyjde za horou.
*
5
Netruchli pro mne. Muselo tak býti.
Nezvrátí osud prosebný tvůj zrak.
A odejdu. Mne vábí kouzlo dálek.
Já tulák jsem a jako tažný pták.
A neptej se. Nic nezjeví ti slova.
Tam, popatř, hle, modravou oblohou
obláčky bílé do daleka plují
a neptáš se jich, kam a odkud jdou.
*
Co zemřít muselo, je mrtvo. Nech mne jíti.
A zapomeň. Nech mrtvé v hrobě spát.
Že neklidné mé srdce neztišíš svou láskou,
což neřekl jsem tobě tolikrát?
Že sny mé neklidné jsou. Nepokojná rána.
Tajemný šepot slyšet ve větvích?
Což neřekl jsem tobě tolikrát a znova,
že do očí se bojím hledět tvých?
Slyš, v háji kukačka jak voláním mne vábí.
V modravých dálkách leží šírý svět.
Kdo kouzlem jejich zlákán za modré šel vrchy,
ten nikdy už se nenavrátil zpět.
*
Za vrchy vzdálené se rudé slunce noří,
a plna tesknoty, snů marných přijde noc;
jak lodí bezmocnou hra vlny v širém moři,
mnou zmítá životem tajemná jakás moc.
6
Bludného poutníka, mne, z objetí štve ženy,
od prahu příbytků, mně cizí kouzlo jich;
jsou touhy moje marné všecky nezkojeny,
ať hýří životem den, večerem či ztich.
Za letní pohody a ve světovém vání,
za cílem neznámým životem bloudím sám –
Ptám marně osudu se, není smilování,
z tmy člověk vyšel, vstříc zas tajemným jde tmám.
*
Zeď nízká, kříže jen, smuteční vrby teskně
na hroby splývají jak slzy, tichý pláč –
obzory zvábí tě, kukačka volá v stráni,
však ti zde klidní jsou a nevzbudí se spáč.
A v žití klopotaném své těžké nesli břímě,
tak ze dne ke dni dál, teď dřímou pod drnem,
a život minulý jich, odešlý a dávný,
snad nyní zdá se jim jakýmsi těžkým snem.
Šli těžce životem a s hlavou nachýlenou,
květ nevzrost pro radost jim, nezazpíval pták –
já píseň v srdci svém a za kloboukem kvítí,
svou cestou žití jít chci lehkým krokem však.
*
V svém srdci nesu neklid svůj
a nesu svoje hoře.
Pod klidnou dřímou hladinou
tajemné hloubky moře.
7
Jsem jako list, jenž s větve sdrán
v podzimu větru dechem,
jenž letí, letí, neví kam,
zmítaný jeho spěchem.
V svém srdci nesu neklid svůj
a nesu svoje hoře.
Z přístavu pyšná plula loď,
teď leží na dně moře.
*
Dnes všude tolik radosti,
v zářivé, jitřní kráse,
a duše má jak slunce květ
jí chtivě otvírá se.
Dnes písní chci se rozepět,
jíž zvučí všecko kolem –
s popěvkem na rtech tulák jde
po cestách, lesy, polem.
Jako ten bílý obláček,
bez cíle chci jít dnes,
jenž pluje modrou oblohou,
a rozplyne se kdes.
8
II.
II.
Jak těžký, černý mrak, když zastře slunce zářné,
jak mlhy podzimní, když po kraji se střou,
tak chvíle slunné dřív, mi zmizely, mé písně,
a moje radosti stajeny smutkem jsou.
Pod dýmem komínů jak příkrovem by těžkým,
kraj smutný, vyprahlý tesklivě umíral,
a netvor příšerný černými ústy šachet,
jak všecku svěžest by z těl mladých, z kraje ssál.
Těch život marný tu jak nevlídný by osud
v tom kraji proklatém byl s umíráním spial,
a čisté radosti, i sny a šťastné mládí
člověku vůlí zlou a nenávratně vzal.
*
Když v polích chodil jsem a bloudil v hloubi lesů,
já písně zpíval si a lehký byl můj krok,
a slunce vstávalo a spat šlo za horami,
a dny jsem nečítal, ni měsíce a rok.
Já věřil slunce, že všem, dobrotivé, svítí,
všem v božím světě, že pták pěje, voní květ,
já volný, svobodný, jak Bůh chtěl, žitím šel jsem
a život radostný byl, krásný byl i svět.
9
Teď smutek na duši v tom kraji mdlob a smrti,
jak pozdní na květy a náhlý mráz mi pad;
ti tady bez konce dní přicházet zří řadu,
a slunce nezhřeje jich srdcí smutný chlad.
*
Komíny šachet dýmají.
Jsou modré obzory?
Mé písně všecky odešly
za lesy za hory.
Do mlh a kouře zahalen
kraj smutný těžce zmírá.
Kde jste mé louky zelené,
a pole moje širá?
Je kraj ten jako prokletý.
A bolest jenom rodí.
Na písně myslím, oráče,
jenž volky brázdou vodí.
V modravo skřivan stoupaje
mu zpívá nad hlavou...
Pod zemi, ti zde, odnesli
svou touhu stonavou.
Na květy myslím zrosené
na lukách v jitřní kráse,
na slunce, v proudech světelných,
jež na zem usmívá se.
*
10
Já v noci dnes sen podivný jsem měl,
v snu starce postavu jsem nachýlenou zřel –
Krok jeho těžký byl – jak břímě lidských běd,
by nes, a k smrti až byl smutný jeho hled.
A v tváři o lidském jsem utrpení čet,
jak z věků do věků je nesl času let.
Pak náhle k nebi zved’ svůj vyčítavý zrak,
a slova rouhavá mířila do oblak:
„Ať kdekoli jsi, který vedeš lidské kroky,
a z věků do věků života suneš roky,
já klnu tvému dílu.
Žaluji, žes’ vznítil
jen jiskru v člověku, však v oheň nerozsvítil,
od prahu ráje žes’ v neznámo kroky ved,
a krví znamenal, slzami jejich sled.
Žes’ bolestí naplnil krátké jeho chvíle,
a jakés’ daleké, a marné, vztýčil cíle,
a štěstí obláček růžový před zrak vznes,
na dosah ruky, jenž se rozplynul mu kdes.
Že v tělo smrtelné, jsi vložil touhy žárné –
já klnu, žaluji: „Ó, žití marné, marné!“
Já v noci dnes sen podivný jsem měl,
a k ránu nový den, když ve mlhách se chvěl,
já v nízkých staveních jsem viděl bědné žití,
v němž květy nerostou, a slunce nezasvítí.
*
11
Kudy chodím všude smutek jen a zmar,
hlučná píseň strojů, skřípot těžkých kar.
A kdybysi chodil z rána do rána,
oběti zříš všude práce, tyrana.
Zakřiknuté tváře, lidi otroky,
jak je tyran tiskl k zemi po roky.
Vypráhlá zem, vzduch je kouřem nasycen.
Černé jámy, život jako těžký sen.
Noc jak příkrov těžký. Nezbudí se spáč.
Do noci zní teskně harmoniky pláč.
*
Mne touha vášnivá v tom kraji smutku jala,
zas klidný uslyšet a smírný lesa dech,
a v tichém odevzdání sklonit hlavu svojí
do vlídné náruče, jíž vábí měkký mech.
Oblaka vysoko nad vrcholky zřít stromů,
v neznámo bílá, jež a volná nebem jdou,
na mechu, v kapradí paprsky slunce zlaté,
hrou v spadlém jehličí, jež hrají měnivou.
*
Za neznámým cílem,
touha odvěká,
v strádání štve nové
zase člověka.
12
Ubírá mu síly,
štve ho do robot,
život hořkne časem,
na všem lpí jen pot.
Radost nevolána
odešla kams’ v dál –
jakoby se člověk
toužit za ní bál.
V marném jakéms’ chtění
míjí za dnem den –
život zajde krátký,
vše jak pouhý sen.
*
Mé písně všecky kraj ten hrůzou zalek’.
Jdu za sluncem. Mne vábí kouzlo dálek,
a bílých cest.
Jak přízrak děsivý kraj leží za mnou v kouři,
a marně čekat zdá se na očistnou bouři,
se smutkem měst.
Mně líto těch, kdo sešli na scestí.
Jak očištěn jsem ranní svěžestí
ve vonném vzduchu.
Můj pozdrav radostný vstříc letí lesům, nivám,
a cestou vesele jak dřív si píseň zpívám,
v slunci a vzduchu.
*
13
Kdes’ lítost zůstala daleko nenávist,
jak prudký větru van, když serve žlutý list;
a nebe modré jen se dívá větvemi,
zapřádá měnivou hru slunce na zemi.
A stromy šoumají, van zaleh’ do sosen,
potůčku zurčení jen slyšíš v polosen,
a sladký hrdličky smích někde ve větvích,
dech cítíš vůní jak z vyhřátých pasek dých.
*
14
III.
Tulák:
Buď zdráv. Je sladko, bratře, hledět v modré nebe,
když tráva voní z luk, strom šumí nad hlavou,
a v tvoji samotu, a v poklid tvojí duše
obzory hovoří jen modrou dálavou.
V tom tichu nezměrném tak sám se sobě ztratit,
a cítit, nejsi víc, než tráva, polní květ –
Druhý:
Buď zdráv a vítán v stínu mého stromu,
a řeknu jen, že cizí smysl mi tvých vět;
jen tolik vím, je sladko znavenému tělu
na chvíli ve trávě a v stínu pohovět.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tulák:
Tam, vížka kostela, hle, kolem bílé domky
jakoby stuleny, ten pohled měl jsem rád –
Druhý:
Tím hnízdem prokletým jsem šel dnes. V bílých domcích
kus chleba, řeknu hned, jen možno vyžebrat – –
Tulák:
Mně věru lhostejno, čím sytím svoje tělo,
tak lehce mi, jak zbaven byl bych zemských pout,
jsem volný, jako pták, a vánkem chtěl bych letět,
a jako obláček v modravu nebes plout –
15
Druhý:
Nu, zdráv buď. Stane se, že útroby hlad rve ti,
a někde v polích, zříš, zableskne helmice,
a cesty bez konce jsou, kouska stínu není –
to někdy jak by čert vzal všecky vesnice.
Tulák:
Hoj, bratře, zdá se mi, zlá posedla tě chvíle –
Já z kraje přicházím, kde hořkost domovem,
tam člověk od mládí hůř než-li zvíře žije,
a odpočine sobě teprv za hrobem.
Já odcházel se smutkem ve svém srdci,
o smyslu lidských pravd jsem marně přemýšlel –
Když světla paprsek se z rána v zrak ti schvěl,
když šťastnou pohodu den celý nebe přálo,
a za svou tužbou dál, když volný mohl’s jít,
zda dosti nebylo tu lidskou bídu žít?
Druhý:
Ba, pěkně řečeno. Ač pochopím to ztěží.
Běd lidských málo dbám, ať životživot, jak chcechce, běží,
já nikdy starostí si hlavu nelámal.
Když láhev prázdná už, pak šel jsem o dům dál,
a vím jen, nad hlavou, když měl jsi oblohu,
a v noci mrazivé div nezmrz ve stohu,
že z rána k čertu jsi tu psotu posílal,
a málo chuti měl se tlouci světem dál.
Tulák:
Ó, chvíle blažené, když země tuchou jara
se zachvívá a sluncem líbána,
16
milencem vášnivým a v sladkých záchvěvech
sněženkou, jarním snem, rozkvete do rána!
List stromu zelený, záplava květu bílá
mou duši rozsvětlí a jarní hovory
sivou řečí tajemnou, kukačky voláním
mne vábí na stráně, do lesů, za hory.
A stromem chtěl bych být, jenž nad zemí se rozrost,
v samotě košatý, jenž v širém poli stojí,
ve větvích, v náruči jak, nésti hnízda ptačí,
a větrem ošlehán ve stálém živlů boji
nad klasem vlnícím života píseň zpívat.
A v podzim, ztichlý kraj když jak by pousínal,
a mraky dešť a sníh v svém klínu nesou z dáli,
když smutné bez tepla, dni brzy umírají,
a v šedé závoje jak v smutku kraj se halí,
po písni vášnivé a žhavé, zašlém létu,
když kraj se odmlčel, a ptáci na odletu,
svůj potom odložil bych zelenavý šat,
bouřícím vichrům v plen dal chřadnoucí své listí,
a v tichý spánek můj až mráz by zemi spial,
sen novém o jaru,jaru by potom přišel snad.
Druhý:
Už řek’ jsem, brachu ti, že temná mi tvá slova,
Bůh s tebou, říci jen já mohu ti to znova.
Snad cestou vyschlo ti, a z baňky pil jsi řádně,
a pohleď raději, zda trochu zbylo na dně.
V tom horku vysýchá chřtán, bratře, to já znám,
a nelžu, řeknu-li, že sud bych vypil sám.
A všecka tvoje řeč je málo platná k čertu,
17
To už je tak a marně se tu přem.
Mně moudřejším se zdá zapustit kořen v zem,
než celý život jen se po silnici tlouci.
Eh, bílý domek což tě nevábí, krb zvoucí?
Než toulat se já raděj za pecí bych seděl.
Být řádným člověkem, víš, věru rád bych věděl,
proč ženu pěknou bych mít neměl, řadku dětí?
A potom, to už tak je, všecko samo jde ti,
snad časem, Pán Bůh sám mi odpustiž ten hřích,
i pořádný by narostl mně břich –
Tak prostý rozum můj mi říká. Úděl náš
však světem toulat se je, brachu, však to znáš,
líp hořkost života je spláchnout douškem se rtu.
Tulák:
Tak dobře, příteli, jsi řek’, a krásný sen
o klidném životě, toť zbožné přání jen.
A jednou všech těch pout se zbavit zachce se ti,
a všecko opustíš i ženu, svoje děti –
Druhý:
Nu, neříkám, že doma chtěl bych zplesnivět,
a všech cest zapomenout, které vedou v svět.
Tulák:
To někdy tolik prosté je, a nevíš ani jak,
hůl vezmeš, s bohem všemu dáš, a do světa jdeš pak.
Víš ve bědném tom životě, že není zázraků,
a nechceš víc než chleba kus a nebe bez mraků.
Jak pravím, někdy stane se toto, nevíš ani jakjak,
18
když komedii omrzí v životě stále hrát;
od lidí potom odcházíš bez žalosti a rád,
samotou jakby očištěn a zbavený všech pout.
Druhý:
Jak řek’ jsem, blázen byl bych přec a veliký jen bloud,
svým prostým rozumem o lidském žití bádat,
jak mělo být a není s osudem se hádat –
jen tolik vím, starosti jedna věc je hodna,
baňka-li prázdná je a dopita až do dna.
Tulák:
Hle, bratře, na konec nás jedna svedla cesta,
a v dáli naposled, když zřel jsi věže města,
kraj volný, daleký tě pozdravil, svým tichem,
dumavou písní lesů svých, hrdličky smíchem;
a hudbu tajemnou v poledním slyšíš žáru,
v tom tichu nezměrném, krev tepe v prudkém varu,
ó, hudbu tajemnou, slyš, kraj jí zvučí celý,
a písni života nasloucháš rozechvělý.
Druhý:
Buď zdráv a šťasten, krásná jsou tvá slova,
mně cizí smysl jich však, dím to znova,
a horko polední i s podivnou tou písní
mě sladce uspává a víčka moje tísní,
a proto, brachu, slyš, to řek’ bych ještě k tomu,
na chvíli zdřímnout chci ve stínu svého stromu...
*
19
IV.
IV.
To pošetilá touha v kraj mne vedla mého mládí –
Co minulo se krásným zdá, a vzpomínky tě svádí,
vše bylo jiné, krásný svět a nebe bez mraku,
v neklidném srdci plno tuch, odvaha ve zraku – –
A tak jsem krajem mládí šel, a jakbych slyšel známý hlas,
kouzlo slov, jež slýchal jsemjsem, nesetřel ani dlouhý čas;
vše bylo jako pohádka, prchavý k ránu krátký sen –
a přec jsem tehdy odcházel, objetím ramen nezváben.
A zřel jsem ji. Jak život šel, jí tvrdým písmem ve tvář psal,
zrak hasnoucí jak stále by komusi hořce vyčítal;
do oken smutných hleděl jsem nízkého za vsí stavení,
za stolem bída seděla – jak stál jsem v krátkém zasnění,
já kolem oken zřel jsem jít tu dlouhou, dlouhou řadu let.
Tam za okny v tu světničku byl zavřen celý její svět,
tam jak když křehký zmrazí květ na podzim náhle ledný chlad,
v dní sšeření, a podlomen, hle, jeden život lidský vad!
*
20
Je všecko klam, vše zdá se jen,
návratu v žití není,
a vrátíš-li se, provodí
tě smutek, roztesknění!
Vše cizí mi, a vzpomínky
jdou, smutní poutníci –
nad hrobem sklání minula
se vrby nyjící.
Nepoznán, s lehkým srdcem však,
jak dřív jdu v širý svět,
jdu, tulák, volný životem,
a nechci hledět zpět.
*
Jdu za sluncem, když paprskem z mlh zakývá mi z rána,
za písní ptáků jásavou, mne k poslechnutí zvoucí –
když nový den se probudil, života písní věčnou
se rozepělo srdce mé, tou písní nehynoucí.
S potůčkem spěchám zurčivým a zpíváme si spolu,
a dovádivé děcko jak se vrhám v náruč lesů;
s hor sestupuji do rovin, s topoly podél cesty,
je tolik vždy jsem míval rád a pozdrav hor jim nesu.
Nic kroky moje nepoutá, za hlasem srdce spěchám,
a volný, oblak nebem jak – mě každá zvábí cesta,
v zraku se nebe zrcadlí, je prostá moje píseň,
a stranou cest mých zůstala daleko pyšná města.
*
21
Mdle hřeje slunce podzimní,
a za listem list kane.
Jakoby jiskra v popelu,
vzpomínka náhle vzplane.
Za listem k zemi padá list.
Stesk do duše se vkrade.
Jako když nebem mraky jdou,
jich stín se na zem klade.
A mlhy jdou, den bez tepla,
a šedivé je nebe –
to náhlý smutek pochyb tě
pak chladem v srdce zebe.
A se stromů, když oderval
list poslední, hle, větru dech,
když bíle vlas už prokvétá,
zemře i píseň na retech?
***
Tulák:
Ani jsme se neloučili, ani jsem se nenadál,
odešla mi mladá léta za hory, ach, za hory.
Nad hlavou jsem kloboukem si vesele jen zatočil,
jak když milý do světa jde na vzdory, ach, na vzdory.
*
22
Van větru:
Na svých křídlech smutek nesu, rozvanu jej v širý svět,
do ztichlých a holých polí, pustých cest a do zahrad,
pod spadlým kde listím dřímou vůně ještě od léta,
na záhoně poslední kde růže ještě teskní snad.
*
Tulák:
Co těšilo dřív, zda ještě utěší, ach, utěší,
s jarem-li se vrátí zase radost v srdce tuláka?
Jednou jen se zazelená na krátko strom života –
nad mou hlavou, větrem štvána, táhnou smutná oblaka.
*
Holé stromy:
Co nám jeseň? Oblaka nechť nesou déšť a sníh v svém klínu!
Zelený šat větru dech že oderval nám v bouřném letu?
Polibkem až na těle nám paprsky zas jarní vzhoří,
novým mládím vzplaneme pak rozechvěle v bílém květu!
*
Tulák:
Ztuhlou zemi v rubáš bílý podzimní, hle, mlhy kryjí,
náhlý strach a smutek cítíš, o naději oloupí tě,
pošetilý, kterýms mladost věčnou chtěl a její krásu,
důvěřivé příliš, ach, a nerozumné, snivé dítě!
*
23
Oblaka:
Chvatný let náš můžeš zříti; nesem’ chlad a déšť v svém klínu,
kraj, hle, celý ztracený je v hluboký náš stín a tmavý;
pohleď jen, to slzy jsou, jež tváři země omývají,
poutníče, jenž nejsi víc než nad propastí stéblo trávy.
***
Jak temné žaly mlhy tebe tíží,
a hovoru bys’ naslouchat chtěl květů,
ku nebi rannímu se k slunci povznést
zas srdcem volně v skřivánčím jak letu.
A mlhy vše v svůj hustý závoj skryly,
den bez tepla, a slunce přijít váhá,
a život zašel, smutná noc se blíží,
ty tam jsou všecky krátké chvíle blaha.
*
Jdu zasmušilý krajem sám,
smutnou si píseň zpívám;
Je marný život, víc žalu v něm,
a lásky trochu jen,
a než se naděješnaděješ, konec již,
je krátký jenom den.
Jdu krajem sám, jdu zasmušen,
a teskné chvíle mívám:
24
máš naději, sen, však osud tvůj
nezvrátí žádná moc,
když dohořel rychle krátký den,
pak dlouhá přijde noc.
*
Je doba smutku, umírání,
co bolelo se zase vrací,
sníh přijde, vichru kvil a steny –
dál životem jdeš s resignací.
A v zašlém čase, v propasti jak
sny mrtvé, naděje se ztrácí,
kam pohlédneš, tam stopy žalu –
dál životem jdeš s resignací.
Ni výčitek, ni touhy není,
jen myšlenka se jedna vrací,
nic nežádat a neptati se –
dál životem jít s resignací.
*
25
V.
V.
Pojď, písni má, o kraji vím, kde ticho hluboké –
nad svěžest luk, úrodu polí, vůni boru,
ve vzduchu průzračném tam cesta v tichu stoupá,
a v snu jak vine se modrému ku obzoru.
Nad květnatým niv kobercem, a v jasném prostoru
vzduch čistý dýchat lze, tam v nadvětrné vlasti,
nad všechnu bídu člověka, a lidské příbytky,
hle, směle hroty skal se vzpialy nad propastí.
Když křídla duše spiata jsou a ona vězněna
vzlétnouti nemůže, a smutná bez naděje,
jež vesmírem plout přála si v svém pláče vězení,
a člověk lítostí jat zemříti si přeje.
*
Kde mládí, láska, sen? Jak oblak zlatý,
když vítr rozvěje – a život břemenem
jen tíží, smutný vrak; zříš bez naděje
za všímvším, co odešlo, a za krásným jak snem.
A lidstvo, vlna, jež se vzdouvá zapadne,
v neznámo jako proud se valí bez ustání –
boj věčný bez konce a zákmit světla jen,
pláč zrádné temnoty, a věcné umírání!
26
Jdu polem sněhovým, kam všecko v světě spěje,
a nikdo nečeká můj návrat, v stop mých sledu
jen vítr zavzlykne, a bouře zahladí je –
svou náruč otvírá ti kraj věčného ledu.
*
Sněžné vrchole:
Nad lidské žití ku nebi jsme hrdě vzpjaly čela,
nad lesy výše, údolí, a mraky, nad moře,
pod námi život hluboko, radosti jeho, žaly,
ve proudech světla týčíme se v jasné prostoře.
Číš tvojích dnů, když prázdná je, a na dně slza bědná,
když duše tvoje zatouží plout mořem nesměrnosti,
poutníka mdlého zkonejší tě náruč naše ledná,
a ve snu blahém zvábí tě hlas sladký minulosti.
*
Ticho hor:
Ó, pospěš, sněžný jas ti úsměvem vstříc kývá,
tvá duše uvolněna s vesmírem zde splývá,
a zbaven krutých pout a pozemského hluku,
tu, šťastný, můžeš snít sen krásný o souzvuku.
*
Sněhová pole:
Ó, poutníče, jenž světem bloudil’s bez úkoje,
zde nalezneš mír věčný, mdlé už tělo tvoje
jak na svěžích by ňadrech ženy v ráji kdesi,
tu měkce spočine, hvězdnými pod nebesy.
*
27
Bouře:
Pojď, zpěvem naplním svým siré tvoje srdce,
s ledovců lavina, slyš, v údolí jak hřímá,
a na hor padá, svah, vzduch mrazivě se chvěje,
pod sněžným příkrovem mým sladce se tak dřímá.
Před zraky člověka já navždycky tě skryji,
před světem, kterému jsi navždy výhost dal,
a v klínu volných hor spát budeš pod oblaky,
jež tolik v žití svém jsi, tolik miloval.
*
Tulák:
Ó, bouře pílící nad svahy, propast hor,
já záští, prvotní i slyším v tobě vzdor,
boj, který v žalu svém, a marný, vede člověk
s osudem hrdým po věk.
Sám vysílen a sláb zřím v prostor bez hrází,
však srdce mé dech věčna nezmrazí;
od všeho zemského co tísnilo jak těžký sen,
duch můj je očistěn.
28