SMRT.

SMRT.
Smrt znavena svým dílem založila ruce a rozhlédla se kolem. Všude stopy zřela své práce ničivé, jen bolest, umírání, a pole zdupaná, zem rozrytou, jak rány by zely hluboké, bolestné v živém těle. Obloha rděla se požáry vsí a dědin, zdi smutně trčící, a ohořelé krovy, a padlých bojovníků všude mrtvá těla. Do opuštěných hnízd se nevraceli ptáci, klid mrtvý hřbitova leh’ v nezoraná pole, zem těžce dýchala a krví přesycená po ránu z těžkých snů se, z mrákot probouzela. A v lesích oněmlých jak ustrnulých hrůzou zlomená ležela teď stromů mrtvá těla. Nad pole nevzletěl ku nebi skřivan s písní, a slunce, loučíc se, jak v krvi zapadalo. To všecko zřela Smrt, své dílo dokonané. Ve vzduchu prochladlém jak chvělo by se ještě sténání raněných a kletby jejich marné, co zatím zmíral den, a země krev jich pila. A v zraky padlých, Smrt, když uděšeně zřela, jež k nebi chladnému jak s výčitkou by zřely, když mladá viděla jich pokosená těla, svým dílem zhnusená do dáli odcházela. Únor 1915
93