Naposledy zvony znějí,
žár než ohně roztaví je,
neklidně a naposledy
kovové jich srdce bije.
Na zvonici zvon se houpá,
hlasy zvonků teskně znějí,
naposledy, naposledy,
slyš, co zvony vyprávějí.
Slyš, co zvony vyprávějí,
a co praví v hlasů shluku:
– kovové vždy naše srdce
s lidským bilo, do souzvuku.
Ku práci a v nové žití
modlitbou zval hlas náš z rána,
z paprsků když zlatých byla
zář kol čela země stkána.
K oddechu a ku hovorům
družným na prah domu z šera
hlavy naše z věže zvaly
v tiché chvíli svatvečera.
K příbytkům jsme dolů zřely,
s člověkem se radovaly,
v těžké době, v chvíli smutku
tesknily jsme s jeho žaly.
Ze své výše v každou dobu
s láskou v jeho život zřely,
po skončené zemské pouti
k hrobu jsme ho provázely.
Přítelem jsme dobrým byly,
promlouvaly k srdci jeho
utěšivým často hlasem,
vzpomínkami minulého. – –
Naposledy zvony znějí,
žár než ohně roztaví je,
neklidně a naposledy
kovové jich srdce bije.
A jak zvony na zvonici,
naposledy ještě znějí,
zdá se mi teď náhle, jinou,
podivnou že píseň pějí.
Jinou, než-li kterou zněly
v minulé a zašlé roky –
tisíců jak na pochodu
uslyšel bys’ těžké kroky.
V podivné a jiné písni
prokmitají ohňů kouře,
jak když z dálek potemnělých
v tiché kraje táhne bouře.
Zbraní třesk to, slyš, hluk boje,
hlasů změť a lidské stony –
podivnou a jinou řečí
promlouvají staré zvony –
Naposledy, naposledy,
zář než ohně roztaví je,
zvony hučí. Na poplach jak
kovové jich srdce bije.