ZEM ŽÁREM PUKALA...
Zem žárem pukala a rozhněvané nebe
své modré nesmírno nad zemí rozlévalo,
a půda žíznila jak rety okoralé,
na polích obilí chudičké nízko stálo.
A večer za hory když slunce zapadalo,
chlad žáru nezmírnil a utěšivé vání,
zem jakby v horečce neklidně usínala,
a smutné obilí se nezvlnilo ani.
Dech země horký byl a květy usýchaly
u prašných mrouce cest a v žáru polední,
a vody daleko od břehů ustoupily,
jak smutní poutníci šla řada teskných dní.
Šel průvod do polí pod pohněvané nebe,
a člověk modlil se za boží slitování –
Jdou mraky oblohou, déšť nesou ve svém klínu,
nad krajem zmrtvělým se nezastaví ani.
19151915.
88