DO NOCI...

DO NOCI...
Do noci světlo kmitá z nizoučkých oken tmou, skučící vítr kvíle,kvíle naříká dědinou. Ledovou dlaní hází sníh nízkých do oken, tam v jizbě všichni žijí jakýsi těžký sen. Tam matka v žalu chodí a jako bez duše, do noci naslouchá jen, jak v zlé by předtuše. Den celý jen se modlí a bohu žaluje, a dcera plátno bílé slzami svlažuje. Na bratra myslí v poli a v noc se zadívá, tam bouří vichr divě, a děs jí zachvívá. 71 Za stolem otec sedí, má hrdé čelo hor, a v zachmuřeném zraku stajený jejich vzdor. Únor 1915.
72