RODNÁ HROUDA.
Čekala jsem tebe – čas jak voda běží,
tvoje mladé tělo pohrobeno leží.
Pohrobeno leží v cizí zemi v dáli,
moje oči slzy všecky vyplakaly.
V rodné brázdy s jarem rozsíval jsi sémě,
do hrobu bych vhodit chtěla hrst té země.
Hrst tvé rodné země, kterou rád jsi míval,
sny abysi krásné o domově sníval.
Šípkový keř růží s mezí našich polí
vsadila bych na hrob – srdce bolí, bolí –
slzami zalila, aby neusýchal,
v cizině bys vůni našich mezí dýchal.
Poslední ti pozdrav nese větru vání,
v slzách že a v žalu moje vzpomínání.
Třpytná rosa, která hrob tvůj z rána smáčí,
slzy moje jsou, mé slzy pro tě v pláči.
Únor 1915.
73