IX.
Na dnešek měl jsem pěkný sen
Na dnešek měl jsem pěkný sen
o tobě, moje milá.
Zdálo se mi, však zdálo jen,
že jsi mou ženou byla.
Tvrdý chléb chudoby rádi jsme
v lásce lámali spolu. –
Byl večer. Seděli za tmy jsme
u neprostřeného stolu.
Touha má kvésti počala.
Líbal jsem tvoje ruce.
Hlubokým dechem se zdvihala
hruď tvoje dětská prudce. – – –
V tom jsem se vzbudil. Na zemi
zavládlo přítmí ranní.
Skutečnosť sevřela srdce mi
ledově studenou dlaní.
15
Zase mně nemožnou zdála se
jistota krutého děje,
že sladká tíž tvého těla se
v náručí jiného chvěje,
že se tvá bytosť zářivá
dechem jiného chvěje,
že mi než lítosť nezbývá,
hořkosť a beznaděje. –
Vstal jsem a pokojem kráčel jsem
dlouhými, prudkými krokykroky.
Budoucí život svůj viděl jsem,
dny marné a marné roky.
U okna stanul jsem. V svítání
spaly neznámé dálky.
Tam život je, bouří povstání,
a zuří vražedné války.
Nutno je v životě účasť mít,
k některé přidat se straně
a svoje srdce nastavit
dobře mířené ráně.
16