Měli jsme v chlívě kozy dvě,
čertovských očí, šedivé;
a potom krávu, lysku starou,
nevrlou vrchnost, nedopranou.
A jak už s sebou nesou časy,
i dobytek, když stárnou rasy,
prý zjaloví a zvolovatí...
Kozy, proletáři nestydatí,
se každým jarem rozsypou a kůzlata si hrají,
než odnese jich kůžky žid:
však vrchnost vždy svůj majestát si hájí,
den Boží celý do sebe jen souká,
jak svět by chtěla ve trus proměnit,
a žvýká jen a vyčítavě kouká,
kdy donesou jí náruč vonné trávy zase.
A poněvadž je vrchnost, má i passe;
neb občas řetěz řinkne, hadem sjede s týla,
a odpočatá jalová ta síla
se řítí v boj. Proč, vědí bozi.
Však první vždycky na ráně jsou kozy.
Ty táhle zatroubí, jak hasič na cvičení,
a hledí zprvu krýti ústup taktický.
Však výmaz z kouta čin je nadlidský,
když tuto zeď a tam je přemoc tísní.
Tož čelem vpřed, jak velí zákonové přísní!
Ó, hurá, v boj! Žel, slavné zápolení
jak vyzpívá má lyra nehodná?
Tož promiňte! Však bývá přechodná
ta sláva břeskná. Stolička od dojení
neb bič a hůl pak vždy za nedlouho
zas uvede do chléva status ante quo.
A s klanečníkem na šíji
v svůj vrchnost majestát se zavíjí,
ni nemrkne a zas jen v sebe souká...
Však kozy mé, ó kozy, jaký vám stud kouká
z těch úlisných a štěrbinatých očí kozích?
Nač byla báj o vroubkovaných rozích,
nač bradatá vám tvářnost marciální!
Ó, osudové poražených žalní!
A dlouho zní pak tenké mekotání
a mnohou bouli šedé chlupy schrání.
Ba jednou by již málem jedna koza milá
tu passi také byla žitím zaplatila.
A co myslíte dál? Když ona vrchnost z chlíva
je brzo nato kamsi vyváděna
a jednou za čas – jak v chalupách to bývá –
zas v chomout svůj je trochu ujařmena –
víc výlet jen – snad trochu na jetel –
tu kozí sběř se cítí hned tak opuštěna,
že o závod vám spustí tremolo tak žalné,
jak kdyby někdo za živa je dřel!
Toť přece city pro vrchnost jsou chvalné!
A dříve nikdo na to nedbal dlouhé časy.
Však matka má dnes jinak myslí asi.
Ta matka má – té pohasíná již
zrak černý vrstvou popela, jejž navrstvila tíž
let šedesáti úmorného dření –
ta matka má, jíž do světa nic není,
jež jedinou jen chloubu v starém srdci chová,
že připravila dětem žití šťastnější –
a dnes – kdy děti velké – dřít se musí znova,
a Bůh ví komu – na chléb vezdejší,
a pro sebe a pro své velké děti taky
krást musí ze svého a před pochopů zraky
ukrývat, plačíc, kdy jen vzpomene,
chléb, na nějž dřely ruce zkřivené –
ta matka má, dnes vracejíc se z polí,
jak zapomněla by, co vždycky říkávala,
že „volovatí“ kráva. Dnes ten titul dala
tak upřímně svým kozám: „Ó, vy voli!“
A sestra má, jíž mladý život zkažen,
jak štěp, jenž v květu vichřicí byl sražen,
a sestra má, jíž sníh se prokmitne již vlasem,
jež dítě, které nosila tím časem,
mrzáčkem porodila bolestně –
a na mrzáka muže čeká – jak ten asi přijde
z těch polí slávy, kde dští blesk a síra,
ta sestra má, nad níž se srdce svírá
a ještě více pěst –
ta řekla smutným, zlomeným svým hlasem:
„Jsou ta dobytčata zrovna jako lidé.“