Sladké nudle, nudličky,
berte sobě, lidičky:
kdo naloží sobě
talíř vrchovatý,
stloustne v krátké době,
bude baculatý,
bude plných tvářiček
jak v úplňku měsíček.
Také tlouštky rač nás,
Bože, chránit,
Mrtvička by mohla
nás pak ranit.
Tlustému se těžko
kráčí za pluhem.
Však nestloustne nikdy,
kdo je podruhem.
Ani sedlák: naše
pole kamenité
vyžaduje ruce
pracovité, hbité;
sedlák v našem kraji
nespočine,
spočívá-li, statek
v dluzích zhyne.
Věřte, není tu jak
na té vaši Hané,
prosté hor a Bohem
na div požehnané:
tam se snadně oře,
vláčí, s pole sklízí
obilíčko bujné,
samé zlato ryzí.
I nás také čaka
často oklame:
kroupy zničí žatvu,
též nic nemáme;
u vás aspoň hory
kroupy k sobě stáhnou,
role nikdy tolik
suchem nevyprahnou,
nejednou nám zrno
zaschne v zlatém klasu,
a úroda celá,
běda, letí k ďasu.
Totě utišení, milý Bože,
slyšet zvonit vidličky a nože,
lidského však neslyšeti zvuku:
každý nad talířem rozjímá.
Jistě někdo křížem nohy má!
Ať se vinník hlásí, zdvihne ruku!
Pan učitel! Že se nestydíte!
Nohy křížem, o čem přemýšlíte?
Jenom maně jsem tak učinil.
Za trest, že jste se tak provinil,
musíte nám něco přednášeti.
O dobytka chovu, jarním setí?
Něco hodně k smíchu, k popukání.
Něco o věrném radš milování.
Něco pohnutlivého až k pláči.
Posloužím rád, milí posluchači!
Svatbu měla s kozlem koza,
jela k sdavkám, spadla s voza.
Jednu nožku přelomila,
mekotala, žalostila.
Ale kozel s dlouhou bradou
konejšil ji dobrou radou:
„Je tu moudrý lékař v místě,
ten ti spraví nohu jistě.
Namaže ji jenom trošku,
a budeš mít zdravou nožku.
Budeš tančit ještě dneska,
moje nevěstinko hezká.“
Kladou na vůz kozu bledou,
k doktorovi honem jedou.
Na dvéře a okna tlukou,
kozel nohou, koza rukou.
Doktor honem otevírá:
„Koza s kozlem? Kýho výra?
Čert vás přines časně ráno,
ještě nemám dodřímáno.“
„Zlomila si nožku koza,
jak slézala dneska s voza.
A vy nožkám rozumíte:
namažete, vyhojíte.“ –
„Lidem leccos léčit umím:
kozím nožkám nerozumím.
Je tu kovář na dědině,
ten rozumí kozlovině.
Nožku dohromady skuje,
zlomeninu připiluje.“
Kozel s kozou s dlouhou tváří
jedou tedy ke kováři.
Kovář buší do železa,
kozel s kozou s vozu slézá.
„Kováříčku, skujte trošku
slečně koze útlou nožku.
Zlámala ji, lezouc s voza
nevěsta má, zlatá koza.“
„Kovář pomůže tu ďasa –
vyhledejte zrovna rasa.
Koze zlomeninu zléčí,
že už ani nezamečí.“ –
A dál do železa buší –
odjíždějí s malou duší.
Nevědí kam, kudy jeti –
nikde tvora neviděti.
„Kozlíčku můj dlouhobradý,
opravdu již nevíš rady?“
Uslyšela bába kozu,
honem s radou běží k vozu:
„Milá kozo, žádné lkání:
pomůže vám zaříkání.
Nožku pěkně nakouříme,
jitrocelem obložíme.
Ať mi s krku spadne hlava,
nebude-li nožka zdráva!“
A hned pomáhá jí s vozu,
do chaloupky vede kozu.
Svolávajíc pomoc boží,
ukládá ji v měkkém loži.
Nožku listím obvazuje,
zaříkává, okuřuje.
Obskakuje, jídlo shání
od večera do svítání.
A nemocnou těší v loži:
„Zhojí s pomocí se boží.“
Na třetí den, milý Bože,
slečna koza skočí s lože.
„Už jsem zdráva, chvála Bohu,
umíš, bábo, léčit nohu.
Bylas hodná, přeúslužná:
co ti, bábo, budu dlužna?“
„Co byste mi dlužna byla? –
Ráda jsem vám posloužila.
Samota mě beztak hněte:
pěkně u mne zůstanete.
Na procházku vyjdeme si
mezi pole, mezi lesy.
Po starém si skočit zvyku
můžete tam na trávníku.
V létě je tu život pestrý –
budeme žít jak dvě sestry.
Vím, kde bylinka je sladká,
budu přát vám jako matka.
Kozla dám vám za mužíčka:
vy mně dáte trochu mlíčka.
A když by pak přišlo malé:
vyznám se v tom dokonale.
Umím chovat pacholátka –
já řku: budu jako matka.“
Kozel s kozou přivolili:
jedli, hodovali, pili. –
I dědeček nohy překlížil!
Tož ho bez povídky nepustíme.
Aspoň něco chytřejšího zvíme.
Už mi, děti, paměť vypovídá,
starý člověk – jaká to s ním bída –
snů a myšlenek se nedohlídá:
vyletí jak svatojánské mušky,
zapadnou jak slzy do podušky –
tak rybičky zčeří vodní tůni,
fialka tak rozstře vzduchem vůni,
za chvilku však po ní ani stopy –
ztracených snů nikdo neuchopí.
To vám byla jednou mela:
na kočáře žába jela,
pod závojem líce měla,
zlatem, démanty se skvěla.
Jela městem ve čtyřspřeží –
před kočárem běhoun běží,
pýchou naduta v něm leží,
zvony vítají ji s věží.
Boříc v sedadla se měkká,
po zástupech zrakem těká,
kdo ji spatří, každý smeká,
sedláček div nepokleká.
Do bujného vjíždí sadu,
sadem přímo k branám hradu,
vrátný kloní před ní bradu,
pyšně vchází, vlečku vzadu.
Každý v úctě k ní se blíží,
v pokoře šíj, čelo níží,
služebnictvo se jen plíží –
žába v zrcadlech se shlíží.
Labyrintem síní dále
chvátá, všude hledá krále,
až se octne v trůnním sále –
„Sláva, sláva!“ hřmí tu stále.
Vůně pižma kol se šíří,
zahlednuv ji král k ní míří:
zavzní bubny, kotly víří,
až se žabí líce pýří.
Žábu ke trůnu král vede,
vlečku nese páže bledé,
žába klopíc zraky šedé
lstivý hovor s králem přede.
Král ji svojí přízní jistí,
věnec laurového listí
v zlatých kadeřích jí místí,
prosí, by ráčila jísti.
A hostina počne skvělá –
žába démanty se skvěla,
pýchou naduta jsouc celá
pukla. – Slavný pohřeb měla.
Hanča křížíc zraky
s panem učitelem,
zkřížila i nožky
v nestřežené chvíli...
Není možná: strejčínek se mýlí!
Nemýlím se: vypravuj jen taky.
Stydím se! Sklop stydlivé své zraky!
Pomozte mi z tísně přenáramné,
vykládejte pěkného cos za mne.
Rád, Haničko milá: co však
v odměnu
za námahu se mi dostane?
Při senách si na vás vzpomenu!
Hubičky dvě dej mu štípané.
Namluvím mu tetku Blažčenu!
Už dávno tomu před lety
žil smutně princ v dub zakletý,
nevěděl nikdo proč a kým,
však lidé měli soucit s ním.
Šel drvař mimo něm a bled,
a žena – slzí plný hled,
za to v něm řádil větru svist,
haluze lámal, trhal list.
Za noci lesní obludy
škubaly zlaté žaludy,
v koruně jeho skákaly
a vyly jako šakali.
Pod dubem víly z hor a vod
divoký vedly chorovod,
ťukaly prstem v statný kmen,
vábily prince k sobě ven.
On šumě sobě posteskne –
však když se jitro zaleskne,
zpěv konejší jej křepelek
a na sta ptačích hrdélek.
A když zazvoní poledne,
dívenka pod ním usedne
sny předouc, co by dobrého
učinit měla pro něho.
Hluboko v lesích žije kmet
věhlasný, poradí všem hned,
prý s duchy mluví v půlnoci,
snad ví, jak princi pomoci.
Pěšinou běží horám v bok
jak laňka lehký majíc krok,
jak ptáček lesy prolétá,
a stane teprv u kmeta.
Kmet trne, ký to bílý zjev,
řeč líbezná jak rajský zpěv,
nabízí dívce sedátko:
„Pojď, spočiň, milé děťátko.“
,Mám na spěch, starče, zpátky chci,
snad tušíš, co mám na srdci:
dub u nás stojí pod lesem –‘
„Vím, dítě, co tě vede sem.
Slýš: podál dubu roklina,
tam na dně zlatá květina,
kdo ze skal v hloub se uvrhne,
živ kvítek zlatý utrhne,
a s prince sejme prokletí.“
Jak ptáče dívka odletí,
přes lesy běží blažena,
pro prince umřít nadšena.
Ze světa půjde bez želu,
rodičů nemá, přátelů,
má doma zlou jen macechu.
Doběhla k rokli bez dechu.
Jen křížek ještě udělá
a skok – již v propast letěla.
Na jedli kulich zaskučí –
dopadla v měkké náručí:
„Ach, nejdražší má Haničko!“
a princ ji líbá na líčko,
čarovnou hudbu slyší hrát,
a před ní sluzi, kočár, hrad.
Kol každý hlavu uklání –
„Tvá země, tvoji poddaní –“
Však ona dí jen blaženě:
„Dražší než vše to ty jsi mně!“
Pohádky s tak pěkným koncem
se mi líbí.
To je, zdá se, na Haničku
veršováno.
Pan učitel, dobrý střelec,
zřídka chybí:
Hanička s ním veršovala
v sadě ráno.
No, no, děvče, neshoď talíře!
Jako divá letí od stolu,
líčko ve stydlivém plápolu.
Není vzácnějšího malíře
nad panenský stud a jemnocit.
Já být mladým: zardělou bych chyt,
zlíbal líček purpurový květ,
v náručí ji přines mezi hosti zpět.
V podvečerním šeře
zlatý brouček v květný sad se béře.
Růžička se třese:
„Zlatý broučku, kam tě křídlo nese?
Viď, nad růži není –:
pojď v mou náruč, dej mi políbení!“
Brouček letí zticha
fialince skromné do kalicha.
Přivila jej úže –
závistivě zbledla pyšná růže.
Co se stalo? Tvář má skrytou
do zástěrky –
nemohu ni slova dostat
z milé dcerky.
Poškádlila jsem ji panem
učitelem,
proto s uzardělým prchla
z jizby čelem.
Bojím se, ať není marných řečí.
Však jim pospolu to pěkně svědčí.
Hanička je ještě tuze mladá.
Pana učitele vidí velmi ráda.
Dávnoli pak školu vychodila!
Co je láska, dobře pochytila.
Nepovídej – však na tom nic není.
V sadě dali si dnes políbení.
Bože, švakrová, tys vševědoucí!
Slyším lidské srdce v ňadrech tlouci.