NUDLE.

NUDLE.
BABIČKA: Sladké nudle, nudličky, berte sobě, lidičky: kdo naloží sobě talíř vrchovatý, stloustne v krátké době, bude baculatý, bude plných tvářiček jak v úplňku měsíček. PAVLISKA: Také tlouštky rač nás, Bože, chránit, KAHÁNEK: Mrtvička by mohla nás pak ranit. HOSPODÁŘ: Tlustému se těžko kráčí za pluhem. ŘEHÁK: Však nestloustne nikdy, kdo je podruhem. HOSPODÁŘ: Ani sedlák: naše pole kamenité vyžaduje ruce pracovité, hbité; sedlák v našem kraji nespočine, spočívá-li, statek v dluzích zhyne. PAVLISKA: Věřte, není tu jak na té vaši Hané, prosté hor a Bohem na div požehnané: tam se snadně oře, vláčí, s pole sklízí obilíčko bujné, samé zlato ryzí. DOLEŽAL: I nás také čaka často oklame: 99 kroupy zničí žatvu, též nic nemáme; u vás aspoň hory kroupy k sobě stáhnou, role nikdy tolik suchem nevyprahnou, nejednou nám zrno zaschne v zlatém klasu, a úroda celá, běda, letí k ďasu. POMLČENÍ. KAHÁNEK: Totě utišení, milý Bože, slyšet zvonit vidličky a nože, lidského však neslyšeti zvuku: každý nad talířem rozjímá. HOSPODYNĚ: Jistě někdo křížem nohy má! KAHÁNEK: Ať se vinník hlásí, zdvihne ruku! HLASY: Pan učitel! VDOVA BLAŽČENA: Že se nestydíte! HANIČKA: Nohy křížem, o čem přemýšlíte? UČITEL: Jenom maně jsem tak učinil. KAHÁNEK: Za trest, že jste se tak provinil, musíte nám něco přednášeti. UČITEL: O dobytka chovu, jarním setí? KÁŇA: Něco hodně k smíchu, k popukání. VDOVA BLAŽČENA: Něco o věrném radš milování. DÍVKY: Něco pohnutlivého až k pláči. UČITEL: Posloužím rád, milí posluchači! 100 POVÍDKA O KOZE: Svatbu měla s kozlem koza, jela k sdavkám, spadla s voza. Jednu nožku přelomila, mekotala, žalostila. Ale kozel s dlouhou bradou konejšil ji dobrou radou: „Je tu moudrý lékař v místě, ten ti spraví nohu jistě. Namaže ji jenom trošku, a budeš mít zdravou nožku. Budeš tančit ještě dneska, moje nevěstinko hezká.“ Kladou na vůz kozu bledou, k doktorovi honem jedou. Na dvéře a okna tlukou, kozel nohou, koza rukou. Doktor honem otevírá: „Koza s kozlem? Kýho výra? Čert vás přines časně ráno, ještě nemám dodřímáno.“ „Zlomila si nožku koza, jak slézala dneska s voza. A vy nožkám rozumíte: namažete, vyhojíte. –“vyhojíte.“ – „Lidem leccos léčit umím: kozím nožkám nerozumím. Je tu kovář na dědině, ten rozumí kozlovině. Nožku dohromady skuje, zlomeninu připiluje.“ 101 Kozel s kozou s dlouhou tváří jedou tedy ke kováři. Kovář buší do železa, kozel s kozou s vozu slézá. „Kováříčku, skujte trošku slečně koze útlou nožku. Zlámala ji, lezouc s voza nevěsta má, zlatá koza.“ „Kovář pomůže tu ďasa – vyhledejte zrovna rasa. Koze zlomeninu zléčí, že už ani nezamečí.“ – A dál do železa buší – odjíždějí s malou duší. Nevědí kam, kudy jeti – nikde tvora neviděti. „Kozlíčku můj dlouhobradý, opravdu již nevíš rady?“ Uslyšela bába kozu, honem s radou běží k vozu: „Milá kozo, žádné lkání: pomůže vám zaříkání. Nožku pěkně nakouříme, jitrocelem obložíme. Ať mi s krku spadne hlava, nebude-li nožka zdráva!“ A hned pomáhá jí s vozu, do chaloupky vede kozu. Svolávajíc pomoc boží, ukládá ji v měkkém loži. Nožku listím obvazuje, zaříkává, okuřuje. 102 Obskakuje, jídlo shání od večera do svítání. A nemocnou těší v loži: „Zhojí s pomocí se boží.“ Na třetí den, milý Bože, slečna koza skočí s lože. „Už jsem zdráva, chvála Bohu, umíš, bábo, léčit nohu. Bylas hodná, přeúslužná: co ti, bábo, budu dlužna?“ „Co byste mi dlužna byla? – Ráda jsem vám posloužila. Samota mě beztak hněte: pěkně u mne zůstanete. Na procházku vyjdeme si mezi pole, mezi lesy. Po starém si skočit zvyku můžete tam na trávníku. V létě je tu život pestrý – budeme žít jak dvě sestry. Vím, kde bylinka je sladká, budu přát vám jako matka. Kozla dám vám za mužíčka: vy mně dáte trochu mlíčka. A když by pak přišlo malé: vyznám se v tom dokonale. Umím chovat pacholátka – já řku: budu jako matka.matka.“ Kozel s kozou přivolili: jedli, hodovali, pili. – ŘEHÁK: I dědeček nohy překlížil! 103 PAVLISKA: Tož ho bez povídky nepustíme. VDOVA BLAŽČENA: Aspoň něco chytřejšího zvíme. DĚDEČEK: Už mi, děti, paměť vypovídá, starý člověk – jaká to s ním bída – snů a myšlenek se nedohlídá: vyletí jak svatojánské mušky, zapadnou jak slzy do podušky – tak rybičky zčeří vodní tůni, fialka tak rozstře vzduchem vůni, za chvilku však po ní ani stopy – ztracených snů nikdo neuchopí. POVÍDKA O NADUTÉ ŽÁBĚ:
To vám byla jednou mela: na kočáře žába jela, pod závojem líce měla, zlatem, démanty se skvěla. Jela městem ve čtyřspřeží – před kočárem běhoun běží, pýchou naduta v něm leží, zvony vítají ji s věží. Boříc v sedadla se měkká, po zástupech zrakem těká, kdo ji spatří, každý smeká, sedláček div nepokleká. Do bujného vjíždí sadu, sadem přímo k branám hradu, vrátný kloní před ní bradu, pyšně vchází, vlečku vzadu. Každý v úctě k ní se blíží, v pokoře šíj, čelo níží, služebnictvo se jen plíží – žába v zrcadlech se shlíží. Labyrintem síní dále chvátá, všude hledá krále, 104 až se octne v trůnním sále – „Sláva, sláva!“ hřmí tu stále,stále. Vůně pižma kol se šíří, zahlednuv ji král k ní míří: zavzní bubny, kotly víří, až se žabí líce pýří. Žábu ke trůnu král vede, vlečku nese páže bledé, žába klopíc zraky šedé lstivý hovor s králem přede. Král ji svojí přízní jistí, věnec laurového listí v zlatých kadeřích jí místí, prosí, by ráčila jísti. A hostina počne skvělá – žába démanty se skvěla, pýchou naduta jsoujsouc celá pukla. – Slavný pohřeb měla. PAVLISKA: Hanča křížíc zraky s panem učitelem, zkřížila i nožky v nestřežené chvíli... HANIČKA: Není možná: strejčínek se mýlí! PAVLISKA: Nemýlím se: vypravuj jen taky. HANIČKA: Stydím se! PAVLISKA: Sklop stydlivé své zraky! HANIČKA k učiteli: Pomozte mi z tísně přenáramné, vykládejte pěkného cos za mne. UČITEL: Rád, Haničko milá: co však v odměnu za námahu se mi dostane? 105 HANIČKA: Při senách si na vás vzpomenu! PAVLISKA: Hubičky dvě dej mu štípané. HANIČKA: Namluvím mu tetku Blažčenu! POHÁDKA O ZAKLETÉM PRINCI.
Už dávno tomu před lety žil smutně princ v dub zakletý, nevěděl nikdo proč a kým, však lidé měli soucit s ním. Šel drvař mimo něm a bled, a žena – slzí plný hled, za to v něm řádil větru svist, haluze lámal, trhal list. Za noci lesní obludy škubaly zlaté žaludy, v koruně jeho skákaly a vyly jako šakali. Pod dubem víly z hor a vod divoký vedly chorovod, ťukaly prstem v statný kmen, vábily prince k sobě ven. On šumě sobě posteskne – však když se jitro zaleskne, zpěv konejší jej křepelek a na sta ptačích hrdélek. A když zazvoní poledne, dívenka pod ním usedne sny předouc, co by dobrého učinit měla pro něho. Hluboko v lesích žije kmet věhlasný, poradí všem hned, prý s duchy mluví v půlnoci, snad ví, jak princi pomoci. Pěšinou běží horám v bok jak laňka lehký majíc krok, 106 jak ptáček lesy prolétá, a stane teprv u kmeta. Kmet trne, ký to bílý zjev, řeč líbezná jak rajský zpěv, nabízí dívce sedátko: „Pojď, spočiň, milé děťátko.“ ,Mám na spěch, starče, zpátky chci, snad tušíš, co mám na srdci: dub u nás stojí pod lesem –‘ „Vím, dítě, co tě vede sem. Slýš: podál dubu roklina, tam na dně zlatá květina, kdo ze skal v hloub se uvrhne, živ kvítek zlatý utrhne, a s prince sejme prokletí,“prokletí.“ Jak ptáče dívka odletí, přes lesy běží blažena, pro prince umřít nadšena. Ze světa půjde bez želu, rodičů nemá, přátelů, má doma zlou jen macechu. Doběhla k rokli bez dechu. Jen křížek ještě udělá a skok – již v propast letěla. Na jedli kulich zaskučí – dopadla v měkké náručí: „Ach, nejdražší má Haničko!“ a princ ji líbá na líčko, čarovnou hudbu slyší hrát, a před ní sluzi, kočár, hrad. Kol každý hlavu uklání – „Tvá země, tvoji poddaní –“ Však ona dí jen blaženě: „Dražší než vše to ty jsi mně!“ OLÍVČENA: Pohádky s tak pěkným koncem se mi líbí. 107 BABIČKA: To je, zdá se, na Haničku veršováno. VDOVA BLAŽČENA: Pan učitel, dobrý střelec, zřídka chybí: Hanička s ním veršovala v sadě ráno. (Hanička prchá!)
No, no, děvče, neshoď talíře! Jako divá letí od stolu, líčko ve stydlivém plápolu. BABIČKA: Není vzácnějšího malíře nad panenský stud a jemnocit. KAHÁNEK k učiteli: Já být mladým: zardělou bych chyt, zlíbal líček purpurový květ, v náručí ji přines mezi hosti zpět. ROMANCE O FIALCE A RŮŽI.
VŠICHNI: V podvečerním šeře zlatý brouček v květný sad se béře. Růžička se třese: Zlatý„Zlatý broučku, kam tě křídlo nese? Viď, nad růži není –: pojď v mou náruč, dej mi políbení!“ Brouček letí zticha fialince skromné do kalicha. Přivila jej úže – závistivě zbledla pyšná růže. HOSPODYNĚ: Co se stalo? Tvář má skrytou do zástěrky – nemohu ni slova dostat z milé dcerky. 108 BLAŽČENA: Poškádlila jsem ji panem učitelem, proto s uzardělým prchla z jizby čelem. HOSPODYNĚ: Bojím se, ať není marných řečí. BLAŽČENA: Však jim pospolu to pěkně svědčí. HOSPODYNĚ: Hanička je ještě tuze mladá. BLAŽČENA: Pana učitele vidí velmi ráda. HOSPODYNĚ: Dávnoli pak školu vychodila! BLAŽČENA: Co je láska, dobře pochytila. HOSPODYNĚ: Nepovídej – však na tom nic není. BLAŽČENA: V sadě dali si dnes políbení. HOSPODYNĚ: Bože, švakrová, tys vševědoucí! BLAŽČENA: Slyším lidské srdce v ňadrech tlouci. 109