II.
U SVATOJÁNSKÉHO OHNĚ NA RADHOŠTI.
Zpěv při ohni.
Živme náš oheňoheň,
aby byl veliký,
ať metá kolem
plamenné jazyky.
Přívaly jisker
ať srší do kola,
ať jako slunce
do dálky plápolá;
ať září leje
na všechny chodníky –
Živme náš oheň,
aby byl veliký.
VALAŠI od lesa:
Suchou haluz, suchou klest
pomozte nám z lesa snést,
nadarmo tu práchniví –
ať nám plamen oživí!
VALAŠKY:
Co jsme našly,
to jsme zvedly:
listí z břízy,
šišky z jedlí,
suchou kapraď,
suché býlí –
to prý oheň
dobře sílí.
VALACH s kořenem:
Chvatně vleku
přes paseku,
v Božím jménu
do plamenů
kořen suchý –
sotva dýši:
je prý skrýší
pro zlé duchy.
55
DÍVKA sypajíc do ohně suché květy:
Sypu, sypu
ze zástěrky
vonné vesny
zvadlé šperky,
sen mé lásky
byl tak krátký –
zhyňte, kvítka,
bez památky.
MYSLIVEC:
A já kladu
na ohníček
svoji žínky
pantoflíček,
je sic něžný,
drobný, malý –
přece nedbám,
že se spálí. –
VALAŠI, vlekouce na oheň suchou jedli:
Hoj, suchá jedličko,
bývalas veselá,
dokavad haluz tvá
z daleka voněla.
Pod tebou zastavil
nejeden mládenec
bera si za klobouk
zelený pupenec.
Nejedna panenka
brala tě v okrasu,
haluzku na ňadra,
haluzku do vlasů.
Dokonáš, jedličko,
na ohni slavně dnes:
zlatými jiskrami
poletíš do nebes.
ZPĚV z dálky:
Ty plameni jasný,
osvěť naši horu,
aby jako sopka
plála na obzoru.
56
Jako žhavá sopka,
jako maják světlý,
aby nezbloudili,
kdo si cestu spletli.
Aby nezbloudili,
aby došli cíle
české matky všecky
děti zabloudilé.
ZPĚV z blízka:
Čáry a kouzla,
kam noha vstoupí:
kde stromy stálystály,
jsou zlaté sloupy;
kde pramen tekl,
stříbro se leje;
kde rosa plála,
démant se skvěje.
Kde Radhošť tměl se,
září trůn zlatý,
měsíc a hvězdy
s nebe jsou sňaty,
po dolech, horách
jsou rozházeny –
Valašský kraj je
v ráj proměněný.
ZPĚV při ohni:
S vším na oheň, co tyří,
co hnije, zápach šíří,
co kazí zdravý peň:
s tím honem na oheň!
Co k zemi suché padá,
co hyzdí polní lada,
plevelem dusí žeň –
s tím honem na oheň!
Čím valašský lid krní:
vše bodláčí a trní
z cest jeho každý pleň
a házej na oheň!
57
BABKA:
Kdo si tělo ohřeje
v ohni svatojánském,
vodou pak se poleje
v témdni Marianském,
nemocí všech hned se zbaví,
vždy mít bude pevné zdraví.
Ze zbylého popele,
kdo si shněte těsto,
potře se jím na čele,
spatří boží město,
spatří Boha v síni zlaté,
anděly a všechny svaté.
Kdo si uhel dochová
žhavý na rok příští,
spatří, kde se perlová
skříň s dukáty blýští,
všechny skály s drahokamy
otevrou se před ním samy.
VALACH s cimbálem:
V dnešní noci
kouzla, čáry
hodí se můj
cimbál starý,
dlouho ležel
v koutě kdesi,
ať zas dneska
zavýskne si.
Tvořte kolo,
tvořte páry,
zvučí, cinká
cimbál starý.
TANEC:
V pravo, v levo,
rejdi, děvo,
bujnou laní –
synku za ní
na patě se toč,
do cesty jí vkroč,
než se nadá, ruče
chyť ji do náruče,
58
ač se zdráhá
plna blaha.
Rejděte spolu
v zeleném dolu,
chvíli krokem,
chvíli skokem,
dle srdce tluku
dle hudby zvuků,
boček k boku,
oko v oku,
hlavu níž,
ňadra blíž
přitiskněte,
až jí zkvete
růže v líčkách –
tancujete
v taktu dále
při cimbále,
při housličkách.
Tvořte kolo,
tvořte páry,
zvučí, cinká
cimbál starý.
1.
POVÍDKY o báčovi:
Ta hořící jedle
šíří zápach libý –
po horách se nese
zrovna do koliby.
Budí báču ze sna:
Hádej, co to voní,
co tak hlasně praská
v svatojanském ohni.
„Co tak libě voní?
Upečená kýta.
Co tak hlasně praská?
Řetěz u koryta!“
Probuzen se stydí
za ospalost svoji
59
a už k ohni nese
plnou náruč chvojí.
2.
Když ovečky báča čítá,
zle, ach, zle je,
vážně hledí, na žádnou se
nezasměje.
Jedna, dvě, tři – počítá tak
chladně, přísně,
a ovečka kolem kráčí
jak dle písně.
Jedna, dvě, tři – počítá tak
do desíti,
při každé však desítce se
za prst chytí.
Jedna, dvě, tři – v tom se jaksi
zapomene,
stádo ovcí nesčítaných
v pastvu žene.
***
VALAŠKY přes oheň skákající:
Skočme, hoja, hoj!
přes hořící chvoj.
Která váhá přeskočiti,
nedosáhne blaha v žití.
Která laňkou skočí směle,
bude milována vřele.
Které sukýnka se chytí,
té uvadne věnec z kvítí. –
Skočme hoja, hoj!
přes hořící chvoj.
VALAŠI:
Skočme, chlapci, za nimi,
za děvčátky švarnými,
60
a kdo kterou lapí v letu,
ať si vezme pocel s retů.
VALAŠKY:
Nedám se chytit,
šohajíčku,
to spíše lapíš
vlaštovičku,
to spíše v lese
lapíš laň,
než-li mne sevřeš
v tvrdou dlaň.
VALACH zachytne ji:
Už jsem lapil ptáčka,
už jsem lapil srnu,
pod jedlovou chvojí,
na zeleném drnu.
V rukách se mu chvěje
jak list javorový –
už se musí nechat
zlíbat šohajkovi.
VALAŠKA s hořící smolnou větví:
Uskoč, snědý hochu,
větví točím,
žhavé jiskry metá,
uškodí tvým očím.
Popálí ti líce,
zapálí ti kštice,
srdce tvoje chytí
jako borovice.
VALACH:
Oheň jsem roznítil
ze samých jedliček,
aby ti, milenko,
osvítil chodníček.
Přidal jsem do ohně
borových haluzí,
aby nám oběma
posvítil na chůzi.
61
Přidal jsem do ohně
bukových konárů,
aby ti naházel
do srdce požárů.
Přidal jsem do ohně
ořeší vonného,
abys mne přijala
za svého milého.
MATĚJ s pochodní v ruce:
Svítí šohaj dívce domů
a já svítit nemám komu,
darmo hledám kouzla, čáry,
které tvoří z milých páry.
Vyleť vzhůru, pochodničko,
osviť Maruščino líčko,
zasviť jasně nad horama,
ať ví, že neteskní sama.
***
Svatojánský oheň jasnou záři seje,
snopy jisker chrstnul ve dva obličeje,
ve dva obličeje, na dvé mladých soků,
stojí vedle sebe, oko pevně v oku.
Matěj Michalovi se zaťatou pěstí
cosi vypravuje o zmařeném štěstí,
o zlomené růži, děsné o ropuše,
a jak v životě jsou bídné, černé duše.
Michal naslouchá jen, nehne ani okem,
pak jak vlk se vrhá na Matěje skokem,
pod hrdlem ho dusí, ten ho tiskne v pasu,
na zemi už leží oba ve zápasu.
V tom hořící větev kdosi hodil na ně.
Vyskočili šipkou, popálené skráně,
zmizeli pak v davě na rtech kletbu hlasnou –
Svatojánské ohně po horách už hasnou.
***
62
Nebe hoří, země voní,
po skalinách pramen zvoní,
slavík z hrdla klokot leje,
kvítí pučí, strom se chvěje.
Světlušek roj klenbou lesa
zajiskřil a v křoví klesá,
hvizd se ozval od studánky
mladé prchající laňky.
Vánek zdřimlý pod větvemi
shodil vonný lupen k zemi,
rosa na mech kápla s květu,
zasvitnuvši v chvějném letu.
Zvon se ozval s věže kdesi,
zdřímly hory, zdřímly lesy,
noc je jasná, klidná, tichá –
Maruška jen pláče, vzdychá.
***
Ve podobě švarné ženy,
hvězdami vlas propletený,
roucho zlaté,
světlušek roj kolem skrání,
svatojánská noc se sklání
k zemi vzňaté.
Tam, kde skála vzpíná boky,
tichounké ji vedou kroky,
stojí, váhá –
Maruška zde, křížem ruce,
dříme v bolesti a muce
polonahá.
Ticho. – Listí ševelilo,
s korun bříz se šero lilo,
vlála vůně –
noc jak k Marušce se schýlí,
květ, hle, dvojí leží bílý
v jejím lůně.
63
A již noc se v horách ztrácí,
na větvi se budí ptáci,
potok hučí –
Maruška zrak otevírá,
něžná dvojčátka dvě svírá
ve náručí.
***
„Kdo je dítkám tvým
kmotrou, kmotříčkem?“
„Zlatá dennice,
s bílým měsíčkem.“
„Kdo je pokřestil
vodou svěcenou?“
„Lípa zelená
větví zrosenou“.zrosenou.“
„Co jim přátele
dali do vínku?“
„Nebe hvězdnou báj,
kvítí peřinku.“
„Když ty dozpíváš,
kdo jim pěje dál?“
„Slavík v houštině,
pramen v lůně skal.“
„Když ty podřímneš,
kdo je uspává?“
„Hravý věterek,
šumná doubrava.“
„Kdo jim za noci
osvětluje líc?“
„Na sta světlušek,
hvězdek na tisíc.“
„Kdo je ku ránu
budí ze spaní?“
„Bzukot včeliček,
zpěvy skřivaní.“
„A kdo lahůdkou
sytí dětský ret?“
64
„Sladká jahoda,
lesních včelek med.“
„A kdo žíznivá
ústa ukájí?“
„Prsy mateřské,
studna ve háji“.háji.“
„Kdo je ze známých
navštěvuje dřív?“
„Veverka a laň,
potom motýl z niv“.niv.“
„A kdo přichází
z lidí ze světa?“
„Nikdo; s dětmi tu
jsem jak zakletá.zakletá.“
***
Potkal se soused se sousedem,
řeč plynula jim jako s medem,
sotva se přiblížili k lesu,
Marušku vzali do přetřesu.
O její promluvili kráse,
o sirobě a hanbě zase,
o dvojčátkách a o Javorském,
pak o tom zdejším vzduchu horském.
V tom Michal zaměřil k nim s polí,
odejít chtějí, kyne holí,
i stanou. „Nového co,“ ptá se,
„nebude pršet? zatmívá se.“
„Ať prší,“ soused zasměje se,
„budeš mít zdarma křtiny v lese,
však tak nás pozveš na hostinu
k své dcerce zrozené a synu?“
A Michal, studenou jak lázní
se zachvěl, dí: „Pryč, staří blázni,
dejte mi pokoj!“ – Spěchá domů.
V oblacích zaduněl hlas hromu.
***
65
V Michalově statku
v stínu lip a chládku
celou noc píšťala lkala:
„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“
Hospodyně mladá
hněvem do mdlob padá,
píšťala pod okny lkala:
„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“
Hospodář se lítí,
s puškou ven se řítí,
kdesi v tmě píšťala lkala:
„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“
Probuzena chasa
ruce k boji kasá,
píšťala stejnou vždy lkala:
„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“
A když nebe bránu
otvíralo ránu,
naposled píšťala lkala:
„V lese jsou zrozena dvojčata malá!“
***
Přišel starý hajný, čelo samé mraky,
upřel přísný pohled v Maruščiny zraky,
hanlivého cosi tvrdě chtěl jí říci,
potom z lesa vyhnat jako poběhlici.
Ale když ji spatřil celou uplakanou
s dvěma nemluvňátky, odvrátil se stranou,
s očí zamlžených rychle potom cosi
pravicí svou stíral jako krůpěj rosy.
Listem osikovým Maruška se chvěje.
Hajný stojí, chvíli se tak rozmýšleje
praví měkceměkce: „Nebezpečno je tu venkuvenku,
dnes se přestěhuješ ke mně do přístěnku“.přístěnku.“
66