UZENÉ SE ZELÍM.
HOSPODYNĚ:
Uzené se zelím
nepatří k hostině,
přec vás jím podělím:
chutnává při víně –
je právě z komína –
uzené se zelím
u nás hod počíná.
HOSPODÁŘ nalévaje do sklenice:
Koulelo se, koulelo,
nožiček to nemělo,
vkoulelo se do jizbičky
mezi rozjařené strýčky,
v nitru plno zlaté rosy,
která barví tváře, nosy
lidem do ruda. –
Kdo uhádne, kdo uhádne,
jaká je to obluda?
VŠICHNI:
Ach, ta milá obludečka
buclatá je vína bečka,
vláha její vkouzlí záři
do té nejsmutnější tváři
v kosti staré lije jaré
plameny –
zachytněme do džbánečka
kouzelné ty prameny!
TETKA OLÍVČENA:
PravímPravím, tetka: pitky samy
jsou teď u nás pod horami:
dřív tak nebývalo tady,
často strádali jsme hlady,
teď se každý sytě nají
a pak hříchy vylézají –
sedlák nesedlák se opíjí,
a Bůh dobrý všecko promíjí.
Kdybych Pánembohem bylabyla,
do světa bych hromem bila,
kořalku bych otrávila,
pijáků bych neživila,
92
brány pekla otevřela
a tak do duše všem hřměla:
kořalky kdo pookusí,
k zatracení přijít musí.
TETKA PAVLISČENA:
Ach co, tetko, naděláme?
Někdy líznout neuškodí,
zvlášť když v kostech štípe, láme:
po půlečce samožitné
život růžemi nám kvitne,
v srdci blaženost se rodí,
pravím: kapka neuškodí.
OLÍVČENA:
Dejte pokoj; malá kapka,
věřte, ďáblova je tlapka:
vidíš tlapku, nevykřikneš,
satanovi pěkně zvykneš,
než si uvědomíš vinu,
letíš v pekla prohlubinu –
S kapkami si pokoj dejte,
před ďáblem se ostříhejte!
PAVLISČENA:
Já jen tehda, když mě moří.
OLÍVČENA:
Kapka stačí, peklo hoří.
Když mi síly bolest maří,
dcera pelyněk mi vaří,
a hned se mi dobře daří.
PAVLISČENA:
Muž můj četl o tom knihu:
zvlášť prý dobře působí
na vniterné útroby,
když je namáčený v líhu.
OLÍVČENA:
Měl ji spálit v okamihu,
jenom darmo k hříchu svádí!
Mne však ďábel nenavnadí:
kdyby sousto – na příklad –
chleba kořalkou mi zrosil
a k snědku mě nutil, prosil,
nejedla bych majíc hlad –
a kdyby mne třeba v řece
93
utopit chtěl v hněvu vzteklém,
hrozil zatracením, peklem
(netrestej mne hříšné Bůh),
nepřijala bych ho přece
pro ten kořalkový puch.
PAVLISČENA:
Tetko milá, tetko zlatá,
vy jste trochu předpojata.
OLÍVČENA:
Možná, mne už nezměníte;
nebožtík můj, no, však víte,
prolil hrdlem celý statek,
s dětmi uvrh v nedostatek,
zpit přicházel, bil nás holí,
až pak zmrzl v širém poli.
V RÁJI. – ROMANCE.
UČITEL:
V nejkrasší kout země – v ráj
růže hází věčný máj,
sadem prochází se Eva
sama – s Adamem se hněvá.
Adam stoje zamyšlen
do říčných se dívá pěn,
zrakem po Evičce šlehne,
s místa se však ani nehne.
Eva k ňadrům chýlí líce,
hněvá se naň víc a více,
Adamova náruč měkká
že ji sevře, marně čeká.
Maně zastavuje krok,
studánky kde prýští tok,
shlíží se v ní v celé kráse –
„Kde je Adam?“ motýl ptá se.
„Kde je Adam?“ ptá se pták,
vodní růže, planý mák,
tázavě k ní pozasvítí
i laň zrakem, ležíc v kvítí.
94
„Kde je Adam?“ ptá se had.
„Nasytil se tvojich vnad?
Odvrátil se přesycený
od své krásky, milky, ženy?
Neocenil útlý pás,
slzy vynutil z tvých řas,
modrých oček do azuru
vlákal stesk a hněvu chmuru?
Nevděčník je Adam tvůj –
nemá více vstoupit v sluj,
kde ty, božská, dřímáš v loži:
jiný kdos skráň k tobě složí...“
Evě vzdech jen vyšel z úst –
stála – jako palma vzrůst –
stála, čarokrásné oudy
v zlatých vlasů halíc proudy.
Stála celá zardělá,
hlavu k ňadrům skláněla,
svůdné řeči naslouchala –
hadí očka divně plála.
„Miluji tě“,tě,“ had v tom řek,
k bílým nohám se jí smek,
zrakem v její zrak se vpíjel,
vášní slep se před ní svíjel.
V uleknutí patří naň,
ku obraně zvedá dlaň,
jak raněná laňka vzkřikne –
do houští had sebou smykne.
Po boku však stojí už
věrný Adam, milec, muž.
„Adame můj!“ – „Evo drahá!“
Ráj je plný smíru, blaha.
„Had mě sváděl, Adame!“ –
„Evička mě nezklame.“ –
„Ne, ne – jen se nezlob více!“
Zlíbal ústa, čelo, líce.
95
V houští poukrytý had
hněvem syčí: „Zítra snad
neodolá pokušení:
žena ráda mysl mění.“
HANIČKA:
Babičko, vy teď z paměti
vybavte pěknou povídku
o opuštěném dítěti,
o lilii a o skřítku,
neb o bohaté veselce,
kde diblík metal kozelce.
BABIČKA:
Ach, věděla jsem, věděla,
a teď nic nevím docela.
Však přece nitku navážu,
a dá-li Bůh, cos dokážu.
LEGENDA O KRISTU PÁNU.
Přišel k hodům Kristus Pán
jako žebrák starý,
od statku byl odehnán,
ač tam měli dary,
ač tam buchty voněly –
pro starce nic neměli.
K nejnuznější chaloupce
vedly kroky Krista,
kde jen brambor ve sloupce
vdova dětem chystá –
vítala jej s pozdravem:
„Pojď, žebráčku, vem si, vem.
Martinské jsou hody dnes –
u nás hodů není,
rádi jsme, že máme – jez! –
brambor k nasycení:
kéž by se jich rodilo,
aby hladu nebylo.“
A jak Kristus usměvav
za chudý stůl sedá,
hvězdami vzplá jeho háv,
96
sluncem líce bledá,
k žehnání jak ruce zved,
stůl pln dobrých jídel hned.
Koláče i husina,
vína plné číše,
chudá chatka vdovina
září, rájem dýše,
hostitelem stal se host,
nutil všechny k jídlu dost.
Ke Kristu se dětičky
tulily jak k otci,
zpívaly mu písničky
až do pozdní noci,
on, nejmenší na klíně,
zval je k věčné hostině.
Teprv k ránu odcházel:
záře po něm zbyla,
jak by růží nasázel,
vůně kol se lila,
na stole zbyl s masem chléb
a potravin plný sklep.
PÍSEŇ.
ŠOHAJI:
Vystavím chaloupku
pro párek holoubků
z jedlového dřeva –
má milá se hněvá.
Kol bude v zahrádce
růží jak v pohádce,
u stěn vinná réva –
má milá se hněvá.
Vydláždím chodníček
do vonných políček,
kde má milá plevá,
co se na mě hněvá.
Půjdeme smířeni
k novému stavení
97
z jedlového dřeva –
nic nás nepohněvá!
STŘEVÍČEK. – ROMANCE.
DÍVKY:
Kde do hor vede chodníček,
náš Honza našel střevíček.
Nosil jej jako amulet
za ňadry dlouhou řadu let.
Byl z hedvábí a krajkoví;
čí by byl, nikdo nepoví.
Snad víle lesní s nožky spad,
když se skřítkem šla tancovat.
Snad princezně se s nožky svez,
když s princem projížděla les.
Čí by byl, odkud se tu vzal,
náš Honza darmo mudroval.
Líbal jej jako amulet,
až se mu rozum zcela splet.
PÍSEŇ.
HANIČKA:
Vzkázal mi syneček
za dne,
že mu darovaný
od falešné panny
kvítek za kloboučkem
vadne.
PřijdiPřijdi, synku, přijdi,
dám ti jiný,
uviju ti kytku
z nejlibějších kvítků:
z vonných fialek a
z rozmariny.
98