PSTRUHY.
Nespokojené ryby.
UČITEL.
Rozbíraly jednou ryby
světa nedostatky, chyby.
„Dílo boží dokonalé
není, chybičky v něm malé.
Ale také velké chyby:
na příklad my, němé ryby!
Každý tvor, když na svět přišel,
žehnal rukám, z kterých vyšel,
plesem plní dosud zemi:
ryby musejí být němy.
Bůh nám věčně mlčet kázal,
jazyk do němoty svázal.
Každému dal kousek řeči;
tygr vyje, koza mečí,
holub vrká, včela bzučí:
nás ni hlásce nenaučí.
Čím jsme se my provinily –
nejsme stejně Bohu mily?
Bez nás souladně jak lyra
nezní píseň všehomíra“.všehomíra.“
Ze všech jezer, ze všech moří
ryby se tu svorně noří.
Všechny druhy pomíchané
z vody sladké, z vody slané.
Pyšní sumci od Dunaje
pluli mořem u pokraje.
Lososi až z Niagary,
pražny z Nilu od Sahary.
S pstruhem žralok lidožravý,
vzadu velryb celé davy.
126
Ploutve o ploutve se třely,
chvěl se okruh země celý.
V tom Bůh na pozemské lány
sestupuje s nebešťany.
Serafové s rajskou písní
u nohou se jeho tísní.
Mořský ďas hned vznáší hlavu,
řeční jmenem všeho davu.
Bůh tvář sklání dobrotivě,
naslouchaje trpělivě
prosbám, hrozbám, tužbám, přáním,
až ďas skončil horováním:
„Vzbuď již pokynem své ruky
na jazyku našem zvuky,
bychom jiným tvorům rovny
v ples vypukly nevýslovný!“
A Bůh zahalený v jasu,
klidně k mořskému dí ďasu:
„ŤysTys to pobouřil mé děti –
však chci rád jim vyhověti.
Nuže jaký chcete hlásek?hlásek?“ –
„Zpívat chcem jak sedmihlásek“.sedmihlásek.“
„My chcem výti jako lvice!“ –
„Švihlat chcem jak vlaštovice“.vlaštovice.“ –
„Jako včelička chci bzučet!“ –
„Já jak liška toužím skučet.“ –
„Já chci jako medvěd bručet!“ –
„Já chci jako harfa zvučet.“ –
„Já jak flétna!“ – „Já jak basa!“
volá, hlučí rybí chasa.
Až Bůh s přísnou tváří vstává,
hněvu svému průchod dává:
127
„Vždyť vy nejste ujednány!
jste jak vlny větrem hnány,
každá pádí v jiné strany!
Až se všechny sjednotíte,
s prosbou znova přijít smíte.
Vyhovím vám bez odporu.“
„Amen“Amen,“ andělové v choru
šeptli. A Bůh v jejich sboru
zmizel, oděn v blesky, zoru.
„Amen!“ z ptačích hrdel znělo,
„Amen!“ celé tvorstvo pělo
v prachu sklánějíc své čelo.
„Amen!“ od hor k horám hřmělo,
slunce zašlo, kol se stmělo.
„Amen!“ od hvězd burácelo.
A ryb nesčíslné davy
sklánějí teď tiše hlavy
šeptajíce: „Amen, amen!“
v hloubi zapadly jak kámen. –
ŽENY.
A my babky kolem kamen
voláme též „Amen, amen!“
Skončena je hostina –
třeba domů, muži milí,
sice byste se tu spili:
soudeček se načíná!
HOSTÉ.
Děkujem za jídlo,
děkujem za pití,
přejem všem vespolek
dobrého zažití.
HOSPODYNĚ:
Byla bych vám upekla
koroptev, však utekla,
srnčí se nám spálilo,
holoubě se ukrylo.
Co jsme měli: smažili,
vařili jsme, dusili,
128
bychom hosti uctili:
milost, v čem jsme chybili!
HOSTÉ.
Všecko dobré bylo
a dost ještě zbylo.
HOSPODÁŘ.
Na rozchodnou po skleničce,
po písničce, po hubičce!
PÍSEŇ:PÍSEŇ.
Já mám doma takou basu,
co mi pořád bručí,
chci-li ji vzít kolem pasu,
posílá mně k šípku, ďasu
do náručí.
„Nebruč, zlatá ženičko,
z hospody jdu raničko:
vychází už sluníčko.
Rozmilý tvůj mužíček,
červený jak hřebíček:
vypil dvacet skleniček.“
VŠICHNI.
Na rozchodnou po skleničce,
po písničce, po hubičce!
PÍSEŇ.
A nechť se myslivec
poděje zlostí,
užije pytlák přec
zvěřiny dosti.
Přijde srn do léče,
neví duch živý –
žena jej upeče
při panském dříví.
VŠICHNI.
Na rozchodnou po skleničce,
po písničce, po hubičce!
PÍSEŇ.
Půjdu sloužit mezi lidi,
snad mě nikdo neošidí,
129
neošidí o věneček,
že jsem chudý siroteček.
Mám jen ruce pracovité,
svižné tílko, nožky hbité,
černá očka, bledé vlásky,
bílá ňadra, plná lásky.
Půjdu sloužit mezi lidi,
snad mě nikdo neošidí,
neošidí o věneček,
že jsem chudý siroteček.
HOSPODÁŘ.
Na rozchodnou chci vám něco říci:
máme tady párek milující.
Rok už oba v touze, naději
po sobě prý očkem házejí,
abych ukončil jich muku,
slíbil Hančinu jsem ruku
milenému panu učiteli.
Ohlášky už budou po neděli.
HOSTÉ.
Sláva! Na svatbu nás pozvete?
HOSPODÁŘ.
Už teď zveme – všichni přijděte!
PÍSEŇ.
Půjdem, braši, půjdem svatbit!
Soused dal už vola zabít,
tlustou svini, třicet husí:
každý prý se najíst musí.
Před domkem už hrají dudy,
ve dvou řadách leží sudy,
koláče jsou napečeny:
vezmem také děti, ženy.
ŽENY.
Jedou koníčky
samé pentličky,
samé řemení,
zlaté třepení,
jedou s velikou
130
hlučnou muzikou:
trouby výskají,
plechy třískají.
Jedou vesele
známí, přátelé
v rukou sklenice,
jedou pějíce –
ženich po cestě
stulen k nevěstě
vzhlíží vítězně,
ona líbezně.
Dívky, šohaji
kvítím metají:
myrtou družičky,
mládci hřebíčky,
vonný rozmarin
švarným dívkám v klín,
trouby výskají,
plechy třískají.
PAVLISKA.
Vdavky, milé vdavky,
přelíbezné sady,
do vás touží vstoupit
s dívkou šohaj mladý.
BLAŽČENA:
Vdavky, milé vdavky,
okovy jste zlaté,
přešťasten, kdo vámi
nemá ruce spjaté.
ŘEHÁKOVÁ.
Vdavky, milé vdavky,
čaruplné býlí,
kdo je včera trhal,
skráň dnes smutně chýlí.
OLÍVČENA.
Vdavky, milé vdavky,
tajeplné moře:
jeden loví perly,
druhý samé hoře.
131
PAVLISČENA.
Vdavky, milé vdavky,
tajeplná brána,
sotva vejdeš, zazní
svobodě tvé hrana.
KAHÁNEK.
Když jsem nosil sestru v plínce,
zpíval jsem jijí po mamince:
Spi, maličká, v kolibáči,
odvykej si křiku, pláči,
raděj směj se jen
třeba celý den
na tatíčka, na babičku,
na bratříčka, na matičku:
pokvetou ti růže v líčku.
KÁŇA.
Starý mládenec se v zpěvu cvičí.
ŘEHÁK.
Což mu na kolíbce dítě křičí?
OLÍVČENA.
Však co není, býti může:
Blažčena je jako růže.
PAVLISKA.
A Kahánek ještě statný:
z těch dvou byl by párek zdatný.
JEDNI.
Ožeňme jej!
DRUZÍ.
Vdejme vdovu!
KAHÁNEK.
Nedáte mi přijít k slovu?
PAVLISKA.
Neutajíš nic už v pytli,
zřejmoť, že jste oba chytli!
KAHÁNEK.
Ano, rozžehla mi v srdci žár,
cítím, jako bych měl dvacet jar.
BLAŽČENA.
Myslím, krmaš nejlíp ukončíme,
když se všichni vdáme, oženíme.
VŠICHNI.
Už nás rozhánějte,
vždyť už svítá,
132
kohout kokrháním
den už vítá,
a my tady sedíme,
výkladu si hledíme
a kdy skončit nevíme.
Už nás rozhánějte
odsud kyjem
a nedolívejte,
sic se spijem,
odnesem si opičky,
zmýlíme si chodníčky.
Dopijeme sklenku
na stojačky,
a už rozhánějte
noční ptáčky!
133