III.CIKÁNI V LESE.
ZPĚV.
SBOR:
Hoj, cikáni, zapějme,
pijme, jezme, líbejme,
zítřejška nic nedbejme!
Dneska lesní tichá skrýš
na mechu nám ustlala,
koluje kol vína číš,
pečeň voní: tralala.
Hoj, cikáni, zapějme,
pijme, jezme, líbejme,
zítřejška nic nedbejme.
Trpká bolesť vyhnanství
v písně nám dnes roztála,
dneska ňadry co nám chví,
blaho, slast je: tralala.
Hoj, cikáni, zapějme,
pijme, jezme, líbejme
a co zítra? – nedbejme!
MLADÁ CIKÁNKA:
Černá noc s blesky
cikánčin hled –
šuhajku hezký,
proč jsi tak zbled?
Snědá jsem kráska:
oheň a láska
v ňadru mém vře,
léta svá mladá
prohýřím ráda
v milostné hře.
Pojď, pocel vzíti
ze žhavých úst,
natrhej kvítí,
jež vidíš růst,
pro dnes jsem tvojí:
67
z vonného chvojí
spletla jsem stan,
poroučej nyní
své otrokyni,
dnes tys’ můj pán!
SBOR:
Hoj, cikáni, zapějme,
pijme, jezme, líbejme,
trala: zítřka nedbejme!
JINÁ CIKÁNKA:
Kapradinu ve vlase
zatancujme, družky!
Cikánce nač k okrase
třeba perel, stužky?
Černé oko zápolí
s diamanty směle,
bílé zoubky nevolí
za perly dát skvělé;
jestit lesů kněžna
k miláčkovi něžná,
proti násilníku
za ňadry má dýku.
Jitro v záři nachové,
duhy obraz pestrý,
kvítí vonné, májové
všem se líbí, sestry:
snědých líček rudý květ
nad kvítí všech luhů,
cikánčiných citů svět
nad měňavou duhu. –
My jsme lesů kněžny
k miláčkovi něžny:
zrádce násilníka
srazí k zemi dýka!
SBOR:
Dneska lesní vonná skrýš
na mechu mámnám ustlala,
koluje kol plná číščíš,
čerstvá pečeň: tralala,
tralala, tralala!
68
MLADÝ CIKÁN:
Moje kadeř – černá hříva
po ramenech dolů splývá –
s balkonu se kněžna dívá.
Večer nese posel psaní:
„Přijď, cikáne, bez meškání
tančit před vznešenou paní.“
Tancoval jsem, ona hrála,
ruce moje do svých brala,
vlasy mými pohrávala.
Zmámen vínem, krásou, vůní,
jak pes, když se v slunci sluní,
celou noc jsem probděl u ní!
SBOR:
Hoj, cikáni, zpívejmezpívejme,
pijme, jezme, líbejme,
a zítřejška nedbejme!
STARÁ CIKÁNKA:
Byla jsem mladá kdysi,
a se mnou svět byl mlád –
teď hadry s těla visí,
květ, půvab s líce spad’.
Co zbylo mi? – Hoře, cikáňat četa.
Oj, léta vy moje, mladá má léta!
Jsem jak ten konár suchý,
co hyzdí mladý les,
svět k bídě mé je hluchý,
ač k rtům dřív pohár nes;
teď od prahu k prahu bloudím jak kletá.
Oh, léta vy moje, mladá má léta!
SBOR:
Trpká bolest vyhnanství
dnes nám v písně roztála,
co nám dneska ňadry chví,
štěstí dech je bezmála –
hoj cikáni, tralala!
hurá! hurá! tralala!
JINÁ CIKÁNKA:
Kradla-li jsem za mládí,
v stáří musím také krást –
69
bijte mne, to nevadí,
rány moje zhojí masť:
zamkněte si ohradu,
cosi přec vám ukradu.
S prstu mnohý drahokam
stáhla jsem dřív: nikdo nic –
sestárlá však, sedět mám
pro pár vajec, jitrnic –;
dejte zámek na hřadu,
aspoň slípku ukradu.
Přišijte si každou věc,
přibijte vše hřebíkem,
ukradu i s ptáčkem klec,
vepříka i s krmníkem,
zamkněte dům, zahradu:
i s domem vás ukradu!
SBOR:
Jezme, pijme, líbejme,
bolest, starost vypějme,
zítřejška nic nedbejme!
STARÝ CIKÁN:
Jsem jen veteš taká
trouchnivá,
v duši mé se smráká –
prchlé štěstí – ptáka –
dlaň víc nepřiláká...
Slyšte, od hřbitova
v stesk můj se jen sova
ozývá.
Seschly moje svaly,
v kůži, kosť,
vzpomínka skráň pálí:
s hory jedle, skály
paže dříve rvaly –
teď-li po mně plivne
vrah – sval neobživne,
ni má zlost.
Bídný střep jsem starý,
pouhá smeť,
70
pes rve se mne cáry,
marny kouzla, čáry,
každý volá „vari“...
Ba, až smrť mě skolí,
ještě do mrtvoly
kopne svět.
SBOR:
Dneska lesní vonná skrýš
na mechu nám ustlala,
koluje kol vína číš
z ruky do ruk: tralala,
cikáni, hoj, tralala!
hura, hurá, tralala!
***
Po lese rejdí
cikáňat četa,
po hlavách tančí,
kozelce metá.
Veverky plaché
po stromech honí,
v korunách bujných
smíchem to zvoní.
Vyberou z hnízda
vejce i ptáčka,
o malý ořech
nítí se pračka.
Po lese rejdí
cikáňat četa,
po hlavách tančí,
kozelce metá.
***
Marušenka na trávníku
líbá sladkosť dětských rtíků,
náhle pod zelenou chvojí
tlupa cikánek tu stojí.
71
Počaly ji obskakovat,
chtěly její děti chovatchovat,
její šátek chtěly míti,
dávaly zaň kytku kvítí.
Na Marušku dorážely
jako mouchy, sršni, včely,
ruce ke rtům přivíjely,
jedno z dvojčat po ní chtěly.
Přišel hajný pro Marušku,
vzkřik a s plecí strhnul pušku,
cikánky jak kavky, vrány,
rozprchly se na vše strany.
***
Máť Matějova,
Maruška naše
do očí sobě
pohledly plaše.
„Žiješ jak v hrobě
v té lesní kobě –
nestýská se tutu,
MaruškoMaruško, tobě?“
„Ach jsem tu ráda –
les vůni dýchá,
neraní mne tu
lidská zášť, pýcha.“
„A nevzpomínáš
na mého syna?
on jen ti žehná
a neproklíná.“
„On vždy byl dobrý –
Bůh mu to splatí!“
„Rci, nechtěla bys
mužem jej zváti?“
„Svou čest mám na vždy
již pokalenou –“
72
„S ním zase budeš
počestnou ženou.“
„Výčitkou živou
dvojčátka budou –“
„Zjasníš nám, dcerko,
domácnost chudou.“
„Ach svět vždy najde
bláto a smetí –
vyčte mou hanbu,
vyčte mé děti.“
„Syn obhájí tě
před celým světem,
záštita pevná
tobě i dětem“.dětem.“
„Mne neobhájí,
podlehne spíše –
mír, štěstí prchly
by s naší chýše.
Ať zapomenout
Matěj se učí –“
Zmizela s pláčem
v zeleném bučí.
***
Zlomil cikán snědolící
vrchol mladé borovici,
do břízy chtěl také títi –
v tom mu hajný ruku chytí.
A již do křížku se vzali,
až v nich kosti zapraskaly;
cikán podleh, hajný holí
v šíj mu buší, nepovolí.
Buší, bije do krvava –
cikánovi klesá hlava,
z černých očí se však dívá
tvrdé srdce, duše mstivá.
73
PÍSEŇ:
Hoj, to srdce moje
není jako jiné,
komu jednou pomstu slíbí,
tomu nepromine.
Hoj, ta duše moje
není jako jiná,
zlé si nejlíp pamatuje,
dobré zapomíná.
***
Michala dnes doma nějak málo těší,
pořád cosi dumá, pořád hlavu věší,
sem tam jizbou chodí, na lávku si sedá,
odloží-li dýmku, honem ji zas zvedá.
Divé myšlenky má s divokými plány...
Myslí na Marušku, myslí na cikány,
myslí na dvojčátka, na výsměch své ženy,
na sousedů vtipy myslí rozezlený.
V tváři se mu zračí jakés odhodlání –
a už nikde nemá místa ani stání;
prchá v šero lesa. – Polem létli supi,
když se v noci vracel od cikánské tlupy.
***
Mladý cikán Marušence
do okénka kývá,
divě tluče na bubínek,
tancuje a zpívá:
„V plném květu na div světu
stojí strom,
nad ním vzhůru, stajen v chmuru
dřímá hrom,
v dlani blesk...
Strome vonný, strome zlatý,
vzrůst tvůj květem obepjatý,
listů svěžích třpyt a lesk:
74
zítra zničí hromu blesk –
strom kde se dneska vypíná svěží,
zítra jen pahýl rozbitý leží!“
Mladý cikán Marušence
do okénka kývá,
divě tluče na bubínek,
tancuje a zpívá.
***
Cikánka stará, vráskovitá,
jak ouhoř obratná a hbitá
k Marušce večer vklouzla,
za ňadry čáry, kouzla.
Maruška nad kolébku právě
se uklání, sny zlaté v hlavě
a bere do objetí
své sličné drobné děti.
Lekne se zjevu cikánčina,
klesá jak klas, když srp jej stíná,
cikánka k rtům jijí chýlí
mok plný divné síly.
Teprve k ránu z mdlob se budí
s bolestmi v hlavě, s ohněm v hrudi,
vstává a dítky, běda!
v kolébce darmo hledá.
***
Vykřiknout chtěla –
leč oněměla
hrůzou a bolem;
v šíleném chvatu
opouští chatu,
utíká lesem a polem.
Míjela horu,
do černých borů
volá, štká, úpí –
75
prohlédla mlází,
leč nenachází
dítek ni cikánské tlupy.
***
Vlasy sobě s hlavy rvala,
po doubravě pobíhala,
nebi hrozila a lála.
Popel hrabe na ohnisku
zbylém; hledá ve křovisku,
v skalách, horách, v dáli, blízku.
Z rukou, nohou krev jí kane,
z tváře nehty rozedrané
šílenstvím jí oko plane.
***
Tak ji Matěj našel
za krásného rána,
když letěla lesem
líticí jak štvána;
hlas mu hasnul v hrdlehrdle,
když chtěl volat na ni –
pak se rozběh’ za ní
za bludnou jak laní.
Nohy počaly se
pod ním chvět a třásti,
když ji spatřil letět
zrovna ku propasti;
vzkřikl, co měl hrdla,
vzkřikl, co měl síly,
kročeje že její
hned se zastavily.
Jakýs sladký úsměv
po tváři jijí letěl,
v oku zaplálo cos
třpyt jak hvězdných světel;
s čela rozhodila
76
temný vlas svůj rusý,
ústa rozevřela
k slovu jakémusi.
Nevyšlo však zvuku –
jazyk její zněměl,
pro lásku a kletbu
žádných slov již neměl;
k nohám se mu vrhla
jako pominulá,
jenom oko plálo,
a ňadra se dmula.
***
Nadarmo se hajný pustil za cikány –
Bůh ví, za kterými ti už byli lány,
za kterou už horou, za kterým už lesem
byli se svým lupem, hnáni strachu běsem.
Jako blesk se krajem zvěsť ta rozletěla –
stíhali je všude; naposled dvě těla
zkrvácená našli Maruščiných dětí,
ukryté jen polo pod smrkovou snětí.
Ó, kdo usmrtil je? „Cikánská snad žena
ku hroznému skutku byla podplacena“podplacena,“
lid si šeptá: Matěj také hádá, tuší...
Maruška však mlčky spřádá pomstu v duši.
***
Už se hájovna,hájovna víc
zpěvem nerozléhá,
kol ní Marušenka
zbědovaná běhá,
vlasy v krátké době
v sníh ji pobělely,
obličej vždy svěží
zvráskovatěl celý.
Nosívá dva klůcky
ovinuté hadry,
77
vášnivě je líbá,
tiskne, hřeje ňadry;
kolíbečku prázdnou
v noci kolíbává,
až jí unavením
klesá chorá hlava.
***
Zabloudil Michal zelenou horou,
náhle se potkal s Maruškou chorou,
nepoznal jí hned, cizí mu byla,
v tom s křikem nehty ve tvář mu vryla.
Zápasil těžce, lid se zběh’ k tomu,
Marušku spjali, zavezli domů,
v hájovně leží připjata k loži –
Venku se směje slunéčko boží...
***
Z Javorského statku mocný plamen šlehá,
slaměný vích v dlani Maruška kol běhá,
stodolu a chlévy s plesem zapaluje,
vítr pomáhá jí, do plamene duje.
Celý statek jasně jako svíce hoří,
noční nebe rdí se jako ranní zoří,
v tom se výkřik ozve, za ním druhý, třetí,
Michal vynáší svou ženu ve objetí.
Marušenka běhá kolem prostovlasá,
po hořících trámech tančí, výská, jásá,
jako v záhon růží do plamene spěje –
Matěj vrh se za ní, ale bez naděje.
S Marušenkou zhynul ve plamenném moři –
oheň dále zuří, statek dále hoří,
až do rána šlehal hvězdám do výsosti...
Vítr rozvál popel z dřev a lidských kostí.
78
DOSLOV.
Maruško moje, valašská ty krásko,
hor našich vtělená ty smutná lásko,
jdi mezi dívky písní očistěna
a vypravuj, co útrap snese žena.
Ó vypravuj, jak mstí se lásky vina,
jak všechno štěstí jako pavučina
se rozpadává, vzpomínka jen zbude
a od hořkého pláče oko rudé.
I mezi hochy zajdi ostýchavě,
když ku milenkám chystají se právě,
tvou tvář-li uzří zoufalou a bledou,
snad nezradí je, k pláči nepřivedou.
Ó zajdi v horách do každičké chatky,
ke krbu sedni, vdechni do pohádky
své lásky děj utkaný z utrpení –
ať lásky nešťastné už v světě není!
79