Valašsko v písních (1906)

Josef Kalus

Diplomatická verze Ediční verze
KNIHY MORAVSKÝCH AUTORŮ. SV. II.
J. KALUS:
VALAŠSKO
V PÍSNÍCH.
1906. V MORAVSKÉ OSTRAVĚ. – NÁKLADEM „REVUE MORAVSKO-SLEZSKÉ“. TISKNUTO V KNIHTISKÁRNĚ JANA RICHTRA V PŘÍBOŘE.
[I] OBSAH:
1. Prolog: Moderní Parnas3 2. Valašské helekání13 3. Na luskách27 4. Maruška35 5. Valašský krmaš81
[III] VALAŠSKO V PÍSNÍCH.
[1] I. PROLOG:
MODERNÍ
PARNAS.
[3]
MODERNÍ PARNAS.
Půl chrám, půl palác divného slohu, pln drobných ozdob, sloupků a sošek, arkád a vížek na vyvýšeném pyšní se místě. A nad portálem stkvěje se nápis z ryzího zlata: „Mus vyvolencům, elitě ducha a eleganci možno sem vstoupit“.vstoupit.“ V ústraní stojím a pozoruji, kdo všechno přijde, kdo bude vpouštěn a nevyslyšen, a zahanben kdo musí jít zpátky. [5] Ekvipáž jede nádherná, krásná, táhnou ji bruny ohnivé, mladé jak okřídlenci, u brány stanou – na dlažbě zvoní podkůvky jasně z ryzího stříbra. V livreji sluha otvírá dvířka, a vystupuje spanilý jinoch, postavy útlé, dlouhý vlas splývá mu na ramena. Bělostný límec, černý frak, botky a rukavičky, vše bez úhony – i parfum cítit, jak by teď vyšel z modního skladu. Svižně a lehce jak z gutaperče přistoupí k bráně, obnaží hlavu, zaťuká prstem: „Pusťte mne, prosím, jsem Jarmil Pěnka. Vydal jsem knihu prvotin svojich, ve skvostné vazbě s ořízkou zlatou u první firmy v královské Praze – předmluvu napsal 6 slavný náš básník, drahý můj přítel. Vizte!“ a vznáší exemplář knihy vázaný vkusně v sametu rudém se zlatou lyrou, slov důkaz pádný. Bránka hned vrzne. Pán elegantní a uhlazený úsměvem vlídným jinocha vítá, na čelo líbá, v náruči tiskne mladého mistra. Pak odvádí jej do zlaté síně, rovného k rovným, kde vavřín kvete, odkud se valí kadidla oblak, vůně a chvály. Fanfáry zavzní, hymnické zpěvy – v tom brána třeskne, neslyšet více, jen nezřetelný jakýsi hlahol, jak by les šuměl. Jsem na rozpacích, odvážit-li se přistoupit blíže a zaklepati: tak rád bych vědělvěděl, jak se to žije, jak se to dýchá 7 v takové slávě, v oblacích dýmu, v oblacích vůně a mezi mistry mistrovanými. Však strach mnou třese: oděv mám starý, z mody už vyšlý, nenovou obuv – (nedbá se na to tak na venkově) no, zkusím štěstí. Bázlivě klepám – dlouho však nikdo mi neotvírá: jistě tam myslí, že pro almužnu přichází žebrák – V tom otevře se. „Visitku máte?“ „Pro Boha, nemám – a je to nutné?“ „Žádá to slušnost.“ „Vždyť nemám peněz na potřebnější,“ namítám tiše. „Nuž, rcete jméno!“ úsečně zazní, jako když ocel do srdce vjede – „Kalusův Josef.“ „Líto mi, neznám.“ Zahanben mlčím. „A co jste napsal?“ „Valašské písně.“ „Kdo pak je tiskl?“ „Šašek a Frgal 8 V Meziříčí Velkém.“ „Venkovské hnízdo kdes na Moravě?“ Kývám, že ano. „Nesete výtisk?“ Z poboční kapsy třesoucí rukou vytahnu sešit v obálce šedé, tušímť: že obal zde rozhoduje. Dostačil pohled a kniha se mi s poznámkou vrací: „Venkovsky prosté, tisk, papír, všecko. – Rcete, kdo z mistrů našich vám vzorem?“ „Vzorem mi krása a nehledanost, národní písně.“ „Ach, to jste chudák: kdo za vás potom ve veřejnosti lámat má kopí?“ „Nikdy bych nechtěl, by mne kdo z přízně vynášel, chválil, co se tkne vnějšku, vždy jsem si pravil, obsah ať mluví, pouzdro že vždycky zůstane pouzdrem, byť bylo zlaté.“ – „Ó mýlíte se: obsahu onoť teprve pravé 9 dodává ceny, jak perle skvostné obruba zlatá.“ – „Ach, nevěděl jsem.“ – A ostýchavě pohlednu ve tvář moudrému pánu, nežertuje-li: vážně se dívá na moje perka s příštipky dvěma. Zastyděl jsem se... On lakýrky má, z atlasu vestu, frak z brusu nový, moderní účes. „Co studoval jste?“ zvolna se táže. „K řemeslu šel jsem z národní školy –“ „Tak?“ svraští čelo, pak jako kníže z vysoka ptá se: „Čím živíte se?“ – „Tkalcovstvím, pane.“ „A myslíte si, že psáti knihy a dobýt slávy je též tak snadno jak člunkem házet?“ „Ach, křivdíte mi –“ nesměle pravím a lítosť dravá stáhla mi srdce. Byl bych snad plakal – V čas ještě spatřím, že celý Parnas 10 ve dveřích stojí, úsměšek na rtech šuškaje cosi dívá se na mne. I měl jsem pocit, jakobych z trestu ulicí běhal do naha svlečen a po mých zádech svištěly důtky, pruty a biče. Z vnitra se draly tlumené smíchy se stuchlou vůní, jak by tam kdosi františky pálil – pomalu brána pak zavřela se. Hned vytušil jsem, že mně už více se neotevře – že vstupu nikdy se nedoprosí a nedotluče venkovský poet. – 11
II.
VALAŠSKÉ HELEKÁNÍ.
[13]
VALAŠSKÉ HELEKÁNÍ.*)
POPĚVKY.
Dějiště: Osada drvařů roztroušená po stráních v kotlině valašských hor. – Osoby: Pasáci, dívky, šohaji, ženy, drvaři.
PASÁCI. Helekejme, helekejme, na nikoho nečekejme, helekejme po okolí, až se všechno rozhlaholí. ŠOHAJ. Z plna srdce heleká, kdo se milé dočeká, od radosti zaheleká, až to slyšet do daleka. DÍVKA. Veseleji heleká, kdo nikoho nečeká, také jsem dřív čekávala, už nečekám, tralalala! Můj milý je ženatý, vzal si bábu s dukáty, kyj už o něj polámalapolámala, dobře mu tak, tralalala! ——— *) Helekání = prozpěvování s vrchů proti sobě stojících.
[15] ŠOHAJ. Nejveselej heleká, komu patří paseka a ženička jako kvítek v kole skotačivých dítek. PASÁK. Smutně helekává, komu zbloudí kráva, komu sběhnou ovce do doliny s kopce. PÍSEŇ.
VŠICKNI. Z hory do hory, s kopce do kopce, z rána heleká pastýř na ovce. Nejen na ovce, také na krávy, by se vědělo, že je z Moravy. ŠKÁDLENÍ.
DÍVKA. Rozmilý šohajku, proč bloudíš po hájku? ŠOHAJ. Dívám se na duby a plaším holuby. DÍVKA. Pojď domů, šohaji, vaši tě volají. ŠOHAJ. Ach milá, nemohu, jsem chromý na nohu. PÍSEŇ.
DÍVKA. Umřel mi syneček, rok je tomu dneska, měl jako kvíteček obě líčka hezká. Bylo s ním veselo, líbal jen a zpíval, slunéčko vzcházelo: teprv odcházíval. PÍSEŇ.
JINÁ DÍVKA. Umřeli maměnka, umřeli tatíček, 16 sirotek ubohý skládám si uzlíček. Skládám si do něho hrst drobných obrázků, památku na dětství, památku na lásku. Památku na lásku – tak krátce trvala: s milým jsem na horách jahody trhala. Mám dosud schovanou suchou z nich kytičku, památku nejdražší z celého uzlíčku. ROMANCE.
PASÁCI. Běží s kopce jalůvečka, za jalůvkou kravarečka. Volá, líčko vyděšené: „Jalůvko, stůj, co tě žene? Jak mi šlápneš mezi zelí, musím z domu po neděli. Jak mi spaseš jetelinu: musím z domu na hodinu. Jak mi vběhneš do zahrady, sešlapeš mi kvítí všady. Sešlapeš mi marijánek: rozhněvá se na mne Janek. Janek půjde bez voničky, já spát půjdu bez hubičky.“ ŠOHAJ. Vesele se helekává, když huběnky milá dává. DÍVKA. Veselejší helekání, když se milý ke rtům sklání. ROMANCE.
OVČÁCI. Na Frenštátském kopci hledal báča ovci ztracenou, 17 u studánky v lese, s kým tu nesejde se: s Mařenou. Nesla nůši trávy pro tátovy krávy: pyšný chod. „Vítej“Vítej,“ děl jí v touze. „Jdi pryč“,pryč,“ ona pouze, „nemáš bot“.bot.“ „Počkej na neděli, jiný bývám celý, přijdu k Vám.“ Zamračila čelo. „To by se mi chtělo, nepočkám!“ „I ty vzdorovitá, budeš mužem bita.“ „Nebudu: přitulím se k němu jak list k zelenému žaludu.“ Na Frenštátském kopci našel báča ovci ztracenou, vede si ji domů, nedivte se tomu: s Mařenou. PÍSEŇ.
DÍVKA. Z hor jsem helekala na svou kamarádku, aby zavítala ke mně na zahrádku. Z hor jsem helekala na svou sestřeničku, aby si mě vzala zítra za družičku. Z hor jsem helekala na milého synka, 18 že bych mu tak dala ráda rozmarinka. Z hor sem helekala na maměnku svoji. ráda bych se vdala: ať mi svatbu strojí! ROMANCE.
DÍVKY. Z horských pasek táhne vůně, na posteli šohaj stůně. Divá horkost s hlavy sálá: bosorka*) mu udělala. Nadběhla mu kdesi v lese: od těch dob jím zima třese. Chvíli horko, chvíli zima: má ji pořád před očima. Ve dne v noci na ni myslí: zmámila mu všecky smysly. Co je bylin v horách, v poli, všech již užil: srdce bolí. Ani doktor nepomáhá, nemoc jen se více zmáhá. Matka rve si vlasy v hrůze. Přišla bába moudrá tuze. „Nic jiného nepomůže: přiložte mu na tvář růže. Nejen na tvář, k srdci taky: ozdraví hned, zjasní zraky.“ Trhá matka v sadě růže. „Ach to, mamko, nepomůže. Musíte jít pro bosorku, co čaruje v černém borku. Má hajného za tatíčka: ta má jako růže líčka. ——— *) Bosorka = čarodějnice.
19 Tu přiveďte k mému loži, vstanu, dlaň jak na mne vloží!“ Máť synovo plní přání: šla bosorka bez váhání. Přešla plaše přes sedničku, přiložila líčko k líčku. Zdráv byl šohaj v okamžení: s krásnou bosorkou se žení. DÍVKA. Co se to tam bělá. mezi jedličkami? jde to do kostela průvod s drůžičkami? DÍVKY. To se v hůrce bělá Jurka s ovečkami. ŠOHAJ. Červená se hora z rána malinami? Či tam ranní zora hází růžičkami? ŠOHAJI. To tak září Dora, když jde s kravičkami. ROMANCE.
PASÁCI. Do háje, do háje hezkého šohaje dívčiny ukryly, když k vojně troubili. Kde koho sebrali, chromí jen zůstali, a šohaj v jedlině děvčátkům na klíně. Potajmu k šohaji každý den běhají s kuřátkem smaženým, s vínečkem červeným. Jen ležel, pil a jed, rty líbal jako med. „Ba, máš se, šuhaji, jak v nebi na kraji. 20 Na vojně hluk a řev: zde libý ptačí zpěv – tam koule hvízdají: zde holky stiskají“.stiskají.“ Po vojně troubili: všichni se vrátili udatní, veselí, s krvavou ocelí. Děvčátka od háje vedou si šohaje, nemůže na nohy: je mrzák ubohý. MALINÁRKA.
DÍVKY A ŽENY. Hajný potkal v lese Barku, nejšvarnější malinárku. Ulekla se při setkání, plný košík rukou chrání. „Sbírala jsi v zakázaném, zodpovíš se před mým pánem. Pokárá tvé provinění, půjdeš se mnou bez prodlení.“ „Za těch sladkých malin trochu, chceš mne zahubiti, hochu? Tvůj pán stih mě jednou v lese, dosud se mi srdce třese. Měla jsem koš vrchovatý, zjevil se jak motýl zlatý. Hned mi snímal šátek s vlasů, chtěl mne bráti kolem pasu. Na štěstí tu nejsem sama, vykřiknu, hned přišla máma. Rudý hněvem spěchal k lesu – dosavad se před ním třesu“.třesu.“ Stojí hajný něhu v zracích, před Barečkou na rozpacích: 21 „Bez trestu tě nesmím nechat.“ „Vezmi malin, musím spěchat.“ „Malin? Z tvojich ústek leda.“ Barka k odchodu se zvedá: „Vypořádej se s mým Janem, že chceš sbírat v zakázaném.“ Hrdě domů spěchá Barka, nejšvarnější malinárka. – PÍSEŇ.
DÍVKA. Už jsem všecky krávy podojila, už jsem vodičkou je napojila, teď si na milého zahelekám: Kde jsijsi, Janíčku můj? už tě čekám. Na nebi už svítí večernice, po dolině hučí Čeladnice, po okolí širém zrakem těkám: Kde jsi, Janíčku můj? už tě čekám. Srny se už pasou na mýtině, z lesa zajíc běží k jetelině, hajný s flintou kráčí ku pasekám. Kde jsi, Janíčku můj? už tě čekám! Na hory a doly, louky, lada večerní už rosa s nebe padá, sova houká z temnot, až se lekám: Kde jsi, Janíčku můj, už tě čekám. PÍSEŇ.
ŠOHAJI. Bože, kdo to na mne s hory vyvolává? Zezulka to není, ta tak nekukává, pěnička to není ani konipásekkonipásek, jak stříbrný zvonek zní ten sladký hlásek. Bože, kdo to na mne vyvolává s hory? „Přijď, přijď, šohajíčku, 22 večer do komory!“ – „Přijdu, zlatý ptáčku, přijdu na setmívce“.setmívce.“ – „Přijď, přijď, šohajíčku k milováné dívce.“ Bože, kdo to na mne s hory vyvolává? Zezulka to nenínení, ta tak nekukává, slavíček to není ani sedmihlásek, žádný pták to není: toť mé milé hlásek! PASÁCI. Drvaři, drvaři, málo helekáte, helekejte s námi, než les vysekáte, až les široširý bude vyrubaný, helekat tu budou krahuji a vrány. BŘÍZA.
DRVAŘI. Kácí šohaj břízu v lese, vystřikne krev, ulekne se,se. Sekeru hned odhazuje, bílou břízu obvazuje. „Na sta stromů jsem už kácel: žádný ještě nekrvácel. Prvně dnes ta bílá bříza: krev z ní teče, krev, ne míza. A tak tiše šumí, sténá jako zmírající žena“.žena.“ Do koruny patří vzhůru, hladí dlaní bílou kůru. „Odpusť, odpusť, břízo bílá!“ „VV tom hle! v náručí mu víla. 23 Jak lilie krásná, bledá, hasnoucí zrak k němu zvedá. „Pamatuješ, šohajíčku, jak’s mě potkal při měsíčku? Tázal jsi se, čí bych byla: já však k lesu odkvapila.“ „Poznávám tě, moje nebe, a já, Bože, zabil tebe.“ „Zemři se mnou,“ šeptá víla; v tom zas před ním bříza bílá. Skácela se na šohaje, objal ji už umíraje – SMRT.
DRVAŘI Z PROTĚJŠÍHO VRCHU. Zaťal drvař do topolu, smrt uviděl na vrcholu, jak tam k větvi přikrčena sedí tichounce jak pěna. Po druhé ťal do topolu, smrt se pohla na vrcholu, honem sobě brousí kosu, až na čele měla rosu. Po třetí ťal do topolu: milá smrt už slézá dolů, zlehka po haluzích skáče jako vever, jako ptáče. Po čtvrté ťal do topolu: smrt už seskočila dolů, kosou po něm namířila – „Zadrž, zadrž, smrti milá. Zatni kosu do topolu, však se vyrovnáme spolu: sběhnu domů k ženě, dětem, nežli rozžehnám se s světem.“ Zaťala smrt do topolu, v okamih se skácel dolů, mohutnými haluzemi, přimáčkl smrt milou k zemi. 24 Drvař přišel ku topolu, slyší smrtsmrt, jak úpí v bolu, nedbá, pokračuje v práci, zpívaje si, stromy kácí. Léta plynou: na topolu prohnil kmen až ku vrcholu; přimáčknutá smrt se zdvihla, po drvaři kosou švihla. PASÁCI. Pasáci, pasáci, slunéčko krvácí nad západem: poženem s pastviny do naší dědiny lesním chladem. Poženem kravičky, ovce i kozičky pohromadě, přes háje polečko – krvácí slunéčko na západě. POSLEDNÍ PÍSEŇ.
Z hor mne nikdo nevyláká jak z vonného hnízda ptáka, ani za poklady světa: štěstí moje v horách zkvétá. S perlami si nechte moře, mně jen koutek v rodné hoře: nad paláce plné zlata rodné hory, rodná chata! 25
III. NA LUSKÁCH.
[27]
NA LUSKÁCH.
V poli u Polášků zrají bujné lusky plny sladkých hrášků – Sotva večernice spustí zlaté kštice přes chodníček úzký – kdosi chodí na ně. Není to však laně: z jedlového chvojí vykročit se bojí – Nechodí to jelen –: byl by dávno střelen – Je to milých párka: Poláškova Barka, od souseda Jašek – těm zachutnal hrášek. PÍSNĚ.
JAŠEK: Barko, Barko, lusk mi dej, z lusku aspoň hrášek, u kupce je výprodej, půjdu pro damašek, koupím ti ho kus – hubičku-li přidáš, za mne-li se vydáš – koupím plný vůz. [29] BARKABARKA: Jašku, milý Jašku, s prázdnem jdi, bez sladkých se hrášků obejdi; chceš-li zobkat, dám ti pšenky, vyprosím jí od maměnky, nasypu ti do slaměnky – bez hubiček Jašku, jen se obejdi! JAŠEK: Dobře se s měsíčkem do páru hodíme, ubledlí oba dva celý den bloudíme. Večer však oba dva plni jsme radosti, já tady na zemi, on v nebes výsosti. On, že jej roje hvězd se všech stran obtočí, já: že smím tobě zřít, Baruško, do očí. BARKA: Jenom si nemysli, synečku, že jsi sám – vidíš tu zelenou horečku, plna je červených kvítečků; jenom si pomysli, synečku, tolik mám, co v hoře pupenců – na výběr mládenců. JAŠEK: Rozvila se louka mladá, v zeleň bujnou, vonný květ, pod ostrou však kosou svadá a s ní krásy celý svět. Aj, tou kosou, ostrou kosou, děvče, tvá je nevěra, a tou loukou s květy, rosou zklamaná má důvěra. 30 BARKA: Znám jednoho synka: voní z dálky nad fialky, voní mi jak mateřinka. Švarný je jak břízka, dlaň má tvrdou, mysl hrdou – stýská se mi po něm, stýská. JAŠEK: Stříbrný pramének blýská na nivě zelené – oh, což se srdéčku stýská, kdykoliv vzpomene, v tvých že oček hloubky tmavé,tmavé nesmím patřit v touze žhavé, jak zírá kalina nízká v jasný proud pramene. V smíchu se pramének lije do trávy zelené – srdce mé žalostně bijebije, kdykoliv vzpomene, z úst že růžového kvítí nesmím rosu lásky píti, vláhu jak sokolík pije z lesního pramene. BARKA: Vyrostl mi hrášek na poli – přiletají k němu sokoli, jeden černých zraků zobkal za soumraku, bránila jsem, zakřikla jsem nevolí. Vyrostl mi hrášek do pasu – mívám z něho kvítek ve vlasu, darmo pyšný klouček prosí za klobouček z drobných kvítků malou kytku v okrasu. 31 Vyrostly mi v hrášku luštiny, sbíhají se chlapci z dědiny, darmo! žádný z hochů nedostane trochu ba ni hrášku – ty jen, Jašku, jediný! JAŠEK: Dokud bude vonět, kvésti rozmarina, nemá k oltáři mne vésti žádná jiná. BARKA: Dokud slunce na blankytu svítit bude, budeš vladařem mých citů vždy a všude. JAŠEK: Zatoč se, má milá, do kola, zatoč se, má milá, do kolečka, dokud tě máti nevolá z kola ven do pole, do polečka. Zatoč se, milá, ještě ráz, zatoč se, má milá, po dvakráte – koupím ti v krmaš vína máz, o pouti marcipán za dva zlaté. Zatoč se, milá, naposled, zatoč se, má milá, na posledy, peréčko uvij – samý květ: v neděli přijdu k vám na ohledy. BARKA: Budu pěstit na zahrádce nejen růži, konvalinku, sedmikrásky, nezabudky, ale také rozmarinku. Rozmarinka pěkný kvítek se zelenou ratolestí: šťastný synek, šťastná dívka, šťastně-li ji povypěstí. 32 Rozmarinku libovonnou také sobě vypěstíme, propletem jí vlásky moje, klobouček tvůj ozdobíme. Navijeme vonných kytek starosvatu, starosvatce, všechněm milým svatebníkům i upřímné kamarádce. BARKA JAŠEK: Chystejte, matičko, peří do výbavy – jedou koníčky sem, vlá jim pentle s hlavy. Jedou koníčky k nám, vezou vzácné hosty – nebude se zdát jim domeček náš prostý? Jedou koníčky k nám, už se zastavily, ach, matičko milá, slézá to můj milý. Přišel, matičko, mne prosit za ženičku, a vy přidáte mu ještě jalovičku. Viďte, matičko má, že mne ráda vdáte, výbavu už dávno uchystanou máte. Provdáte mne ráda, nač byste mě měla? Vezte, koníčky, mě s milým do kostela. (Odcházejí.) MĚSÍC vynořiv se z chmur. Mraku, nezacláněj mojí lucerničky, musím posvítiti milým na chodníčky, aby neklopýtli přes kořeny stromů, aby milý milou šťastně doved domů. Chodníčkem se vedou přivinuti úže jak v svatební kytce k rozmarinu růže, paž objímá paži 33 a na žhavá ústa sladkých políbení padá sprcha hustá. MrakuMraku, nezacláněj lucerničky mojí, bych posvítil milým do vonného chvojí, aby neklopýtli přes kořeny stromů, aby v poctivosti vrátili se domů. 34
IV.MARUŠKA.
[35] MARUŠKA. Motto: Valaši, Valaši, kde jste ovce pásli. ztratila jsem vínek, který jste ho našli? Národní píseň.
I.
Nehasne to na nebesku Nehasne to na nebesku
 jasná červánková záře a to ruměnec se ztrácí s Maruščiny sličné tváře. Liják nepadá z chmur temných, bouře v horách neromoní – to se chvějí ňadra její, to tak oko slzy roní. Krása její sprchá, vadne, žití mráz jí v duši padá, zrazeno je srdce její, zrazena je láska mladá. Kdo teď ubohé se ujme? Nemá otce, nemá matky a to tvrdé srdce lidské neroztaje v soucit sladký. Jede svatba kolem okna Maruščina. – Na podlaze klečí ubohá a vzpíná bělostné své ruce bědováním spjaté ku obrazu zázračnému Matky svaté. Věru, zázrak, srdce když dnes nepukne jí, vždyťtě ženichem je Michal – milý její, [37] všechněch přísah, slibů lásky zapomíná čist jsa před světem, jen ona kleta, vinna. V světě zbyla jí jen duše Matějova, ač proň nemívala pohledu ni slova, byl tak ostýchavý, švarný jako kytka, do tance ji brával nesměle a zřídka. Michal Javorského byl jen plamen samý a vždy veselý jak skřivan nad horami, což div, že se Matěj ztrácel vedle něho prostý smrk jak vedle dubu mohutného. Srdce její bilo jenom pro Michala, sličná její ústa naň se jenom smála, pro chudobu zašlapal přec její duši, – srdce Matějovo dále věrně buší. Kdo je Matěj, co a zač? Chudý člověk chudý tkáč, na posteli chorou matku žije v bídě, nedostatku. Skromně statku má jen – žel! kozu, chatku, oulek včel, zahrádku a na ouvale neúrodné pole malé. Z lesa bere roští, list – skrovně musí pít a jíst, o matku má něžnou péči: jdou jen dobré o něm řeči. ROZMLUVA.
MATKA: „Marušku vypusť z mysli své zcela: k hanbě své s jiným se zapomněla“.zapomněla.“ 38 MATĚJ.MATĚJ: Matičko zlatá, kdo více chybil, ona, či ten, kdo přísahal, slíbil?“ MATKA.MATKA: „Chybili oba, víc nechci říci – Maruška, chudák je nešťastnicí“.nešťastnicí.“ MATĚJ.MATĚJ: „Matičko, viďte, vám je jí líto – pokáním všechno může být smyto.“ MATKA.MATKA: „Ach, synu, synu, neznáš běh světa, svět neodpustí: vinna je, kleta.“ MATĚJ.MATĚJ: „Ne, on je vinen, on má klet býti, zmařil jí věnec zkazil jijí žití. Ne, on je vinen, matičko milá, ona je čistačista, tak jako byla.“ *** „Otevři okno, volněj se dýchá – Zdá se mi, slyším, někdo tu vzdychá –: Matěji, ty snad, a pro Marušku? Přisedni blíže k mojimu lůžku. Nemysli na ni, co je ti po ní? Poslechni, právě klekání zvoní, 39 pomodlíme se ku nebes paní, od hříchu zlého ať nás vždy chrání“.chrání.“ „Zdrávas Maria – ach Marušenko –“ Matěj tvář v dlaních kles’ na okénko. „Pro Boha, synu, jmě hříšné, klaté pronášet nemáš v modlitbě svaté!“ „I staň se podle tvojího slova –“ Matěj se modlil vzdychaje znova. „Ach synu, synu, patř na oblohu, nemysli na ni – modli se k Bohu.“ A tiché „Amen“ se rtů mu sjelo, utřel si oči, vyjasnil čelo, přistoupil k loži k nemocné matce, ona jej hladí šeptajíc sladce: „Bůh všechno zhojí, Bůh všechno zléčí –“ Matěj jen němě kývá a svědčí, zavírá okno, táhla jím zima – matička klidně na loži dřímá. *** 40 Marušenka na pochvaty pokraj Bečvy pere šaty. Slzy po líčku jí kanou na košilku vyšívanou. Ach, když v zimě na ní šila, tehdá byla šťastná, milá. Srdéčko jí nebolelo, štěstím se jí v ňadrech chvělo. Po boku jí Michal seděl, jak vyšívávyšívá, vroucně hleděl. A jak blíže k ní se kloní, vyšívá dvě srdce do ní. Jak ji objal kolem pasu, vyšila dvou růží krásu. Jak jí hleděl do očiček, vyšila pár holubiček. PÍSNĚ MARUŠČINY.
1. Blaženým vzpomínkám duch se neubrání, samy přilétají k zasmušilé skráni. Jako Bečva v běhu zpívají a zvučí – ó, což, se jim ráda vrhám do náručí. 2. Svoboda, svoboda sladkého je zrna, živí se jí v lese ptáček, jelen, laň i srna. Svoboda, svoboda rozkošné je chuti, kdo ji přestal užívatiužívati, věčně věků smutí. 41 3. Rybičko stříbrná, pošlu tě k milému, ať vzkáže slovečko srdéčku tesknému. Malinké slovečko, malinké vzkázání bolest a zoufání promění v doufání. 4. Kdybys, ptáčku, letěl, kudy já bych chtěla – ach, už dávno synečka bych po svém boku měla. Kdybys, ptáčku, letěl, někam po mé vůli, už by stokrát syneček mne vroucně objal v půli. Ale ty jen letíš, kam tě křídlo nesenese, a já stojím opuštěna jako skála v lese. 5. Jenom Bečva řekne, jenom Bečva poví, kolikrát si za den vzdychnu po svém synečkovi. Jenom Bečva řekne, pověděti může, kolikrát mne v ústa zlíbal, k srdci vinul úže. Jak mne sliby klamal, falešnými slovy – jenom Bečva řekne, jenom Bečva poví. 6. Postůj, vlno hbitá, neleť jako střela – 42 já bych ti tak ráda něco pověděla. Neleť jako střela, stav se chvíli v běhu, přival se jak bouře k zelenému břehu. Přival se jak bouře, vem mne do náručí – já ti cestou povím, co mne trápí, mučimučí. 7. „Odkud, větře, letíš?“ „Letím ze hřbitova.“ „A co v klíně neseš?“ „Nesu kletby slova.“ „Bože! kdo mi klne?“ „Mrtvý otec v hrobě.“ „Co vzkazuje matka?“ „Nemáš zoufat sobě?“ *** Valašek dvou, jdoucích polem, zpěv se rozleh květným dolem. 1. Valaška. Per, Maruško, per pěkně do běla, vyplač s očí smutek a buď vesela. Darmo vzpomínáš zrádných polibků – ožel nevěrníka, chystej kolíbku! 2. Valaška. Chystej kolíbku z dřeva lipového, aby libá vůně vála na synáčka tvého. 43 Chystej kolíbku zlatem malovanou, abys sobě vzpomínala, že jsi byla pannou! Dívky opodál peroucí. Tluc a per do zástěr, do bílých spodniček, na bílý ručníček hedvábím šitý, slzami mytý. Tluc a per v noční šer – vyper svůj živůtek, hluboký zármutek, růžovou pásku, zklamanou lásku! MARUŠKA. Věnečku, věnečku zelený, spadly mně s tebe dva pupeny, s pupeny růžička – co řeknou mamička, co řeknou tatíček shrbený? Spadnul mně do bláta s růže květ – co řeknou družičky, celý svět? Ach, co si počíti? Skryju se pod kvítí do země hluboko sáhů pět. VALAŠI na loukách. Věneček jsme našli v blátě pohozený, vonnou rozmarinkou pěkně propletený, květ panenské myrty už v něm, s růží vadl – 44 nešťastná panenka, které s hlavy spadl. Které s hlavy spadl, ta ho hledat bude, po vysokých horách, po dolinách všude, ta ho hledat bude, ale nedohlédne, od hořkého pláce tvářinka jí zbledne. MARUŠKA. Vínku, vínku zelený, kdo mi zmařil tebe, ten mi peklo otevřel a uzamknul nebe. Ach, kde, Bože, hledat mám věneček svůj zlatý – ráda bych proň zranila do krvava paty. Ráda bych proň zranila nohy, ruce, čelo – jen kdyby jej oko mé někde uvidělo. Kdyby jenom hvězdičkou svitnul mému zraku, za ním bych si troufala vzlétnout do oblaků,oblaků. Ale hvězdou nesvitne vínek zašlapaný, jako slunce nevyjde od západní strany. Vínku, vínku zelený, kdo mi zmařil tebe, ten mi peklo otevřel a uzavřel nebe. VALAŠKY a VALAŠI. Kdy násnás, Marušenko, budeš k svatbě pytat, kdy ti na věneček, 45 budem myrtu splítat, který ku oltáři družba povede tě, bude-li to v zimě, či na přesrok v létě? MARUŠKA. Kdybych lidské řeči jala za otěže, já bych zaklela je do nejhlubší věže, do řetězů spjala, hladem umořila – tak by poctivost má uhájena byla. VALAŠI a VALAŠKY. Poctivost se hájí, dokud kvete, voní jako ten kvíteček z jara na jabloni. Jako studánečka, dokud perlí v háji nikým nezkalena – poctivost se hájí. Jak je kvítko v prachu, studna zakalena – neuhájíš více poctivého jména. ŠOHAJI z protějšího vrchu: Panenky, panenky, kde jste která, vyperte rukávce do večera, s večerem přijdem k vám na besedy, ku hvězdě spanilé měsíc bledý. DÍVKY peroucí: Perme, tlucme taktem čilým – sejdeme se 46 večer s milým na slovečko, na šeptnutí – perme, tlucme s plnou chutí. ŽENY s protějšího břehu: Per, Maruško, ze vší síly, dokavad se slunce k horám nenachýlí. Per, Maruško, dokud’s zdráva, dokud není zavinuta šátkem hlava. A Maruška do šat kyjanečkou pere: voda vystupuje, košilky jí bere, ona do vln skáče, košilenku loví, až ji náhle schvátil vody příval nový. Do dálky ji nese květ jak nalomený – děvčata kol trnou, naříkají ženy, šohajové stojí jako v zemi vrytí, ve vlnách že zhyne mladé živobytí. *** Vlna svěřuje ji vlně jako sestru láskyplně. Jedna hraje v černém vlasu, druhá se jí vine k pasu. Jedna tiskne v ruce květy, druhá líbá spráhlé rety. 47 Jedna tančí kolem šíje, druhá na ňadrech ji nyje. Jedna chladí horké líce, druhá líbá zřítelnice. Na loktech ji kolébají, uspávají písní, bájí. VLNY: Jsme tvoje sestry, tvé přítelkyně – zdřímni si, zdřímni na našem klíně, nesem v něm obraz slunce i nebe – líbáme břehy, líbáme tebe, černé tvé vlasy, pobledlá líčka, skloněné řasy, zavřená víčka; zdřímni si, zdřímni na našem klíně, jsme tvoje sestry, tvé přítelkyně! VELIKÁ VLNA: Jsem jako lvice v divoké poušti, zrozena v lese, v zeleném houští; bříza se chvěje, k břehu-li skočím, balvan se třese, bok-li mu smočím. V náručí nesouc stromy a břily, hrozné jsem moci, hrozivé síly, u nohou tvých však holoubka krotší: šumem svým lákám sny do tvých očí. 48 MALÁ VLNKA: Jsem vlnka malá – s kvítky jsem hrála, házela rosu do hnízda kosu. V klíně mám rybky hbité jak šípky, perličky v dlani: chceš je, má paní? NEJBLIŽŠÍ VLNY: My jsme spaly podle skály, chlapci pěli, dívky praly. Výsměchem když mučili tě, vzúpěly jsme nepokrytě. Přivolaly všechny družky, všechny zdroje, všechny stružky. Náhle jsme tě obejmuly a odnesly – proti vůli. PÍSEK na dně: Dřímaje na dně koryta řeky náhle jsem vzbuzen údů tvých vděky. Níže a níže ke dnu se chýlí jak z chmury šedé v dol měsíc bílý. Ó ruce sličné, sáhněte ke dnu, mám pro vás perlu více než jednu. 49 Ó nohy bílé, šlapejte po mně, mám pro vás korál skrytý v svém domě. Ó vlasy černé, splývejte ke mně, zlatým vás pískem pokryju jemně. Vlá šero teskné korytem řeky – ó pojď je zjasnit údů svých vděky! PÍSEK ve vlnách: Vlna mnou smýká, vlna mnou hází do pustých břehů, do strmých hrází. Dopadám ke dnu – znova mne chytá, nesouc mne vzhůru točí mnou, zmítá. Dnes zachytím se tvojího pasu, v záhyby roucha, v prameny vlasů. – Vlna mnou smýká, vlna mnou hází od pustých břehů do strmých hrází. PĚNA: Jak sníh skvělá s vln jsem sjela slíbat smutek tvého čela; koho slíbámslíbám, nezasténá, schladne, ztichne jak já – pěna. 50 VODNÍ ŘASY: Stelem ti lůžko, ubohá duško, pod vodou – všem očím skryta, usneš tam zpita lahodou čarného světa, který nám zkvétá pod vodou. Věnečkem z řasy černé tvé vlasy propletem, z trav závoj k čelu i imortelu s poupětem připnem ti v spěchu, kvítím dům, střechu propletem. PLOVOUCÍ PLODY A KVĚTY, LISTÍ, MOTÝL atd.: Voda nás nese, voda nás vzala, abys ty cestou s námi si hrála! JAHODA s květem: Našla mne v lese na mechu spící. ŠIŠKA s jedle: Do klína chytla mne padající. LIST s břízy: Rozechvěn s větví v pramen jsem skanul. SNÍTKA S LÍPY: Vítr mne urval a do vln svanul. PLOD KALINY: Mne ptáče smetlo do bíle pěny. POLNÍ KVÍT: Mne hodily sem dívky a ženy. 51 MOTÝL: Mne hošík pustil leknutím z dlaní. PTÁK: Já spadl s drápů divoké káni. BRK SOKOLÍ: Já sokolovi pad’ s křídel v letu. PÝR z pampelišky: Já pampelišce prch s květných retů. SBOREM: Voda nás nese, voda nás vzala, abys ty s námi cestou si hrála. RYBY: Probíháme vodní říší v pravo, v levo dolů, k výši. Na šupinách zlatou duhu, tulíme se družka k druhu. Je nám blaze v rosné vláze, tu i tobě bude snáze. Sestup s námi ke hlubině v křišťálové naše síně. Zveme tebe k našim hodům, k našim hrám a chorovodům. VODNÍ VÍRY: Pod vlnou skrytě víříme hbitě, 52 boříce paty v dna písek zlatý. 1. VÍR: Při břehu kraji číhaje v taji rvu ke dnu všecko: ptáka, květ, děcko. 2. VÍR: Já v skály stínu vábím a kynu stříbrnou pěnou v tůň otevřenou. 1. VÍR: Já při křovisku v bahně a v písku vírný kruh tvoře, působím hoře. SBOREM: Náš vír co schvátí už nenavrátí, s vášnivým plesem ke dnu vše nesem. *** S břehu Matěj bledý ku skoku se chystá – „Zadrž, hochu, zadrž, smrt tě čeká jistá.“ „Čeká-liČeká-li, ať čeká, ať mne vezme k soběsobě, jest-li nepomohu té nešťastné robě. Jest-li nepomohunepomohu, pomůže nám Pánbů: ztiší moje srdce, smyje její hanbu. MARUŠKA: Nech mne ve vodě, svadlou květinu – 53 světa neželím, ráda zahynu. Nech mne ve vodě – v sen mne uhýčká, v sen mne zkonejší jako matička. *** Jeden skok – a už ji drží ve náruči rozvzteklené vlny darmo divě hučí. Do beder mu tlukou, nohy podrážejí, oběť rvou mu z rukou, oba unášejí. Matěj se však brání, vzteku vln se vzpírá, v rukou Marušenka div mu neumírá. Hle, už pevnou paží ku břehu ji nese, do mechu ji klade, mizí v hustém lese. – 54
II.
U SVATOJÁNSKÉHO OHNĚ NA RADHOŠTI.
Zpěv při ohni.
Živme náš oheňoheň, aby byl veliký, ať metá kolem plamenné jazyky. Přívaly jisker ať srší do kola, ať jako slunce do dálky plápolá; ať září leje na všechny chodníky – Živme náš oheň, aby byl veliký. VALAŠI od lesa: Suchou haluz, suchou klest pomozte nám z lesa snést, nadarmo tu práchniví – ať nám plamen oživí! VALAŠKY: Co jsme našly, to jsme zvedly: listí z břízy, šišky z jedlí, suchou kapraď, suché býlí – to prý oheň dobře sílí. VALACH s kořenem: Chvatně vleku přes paseku, v Božím jménu do plamenů kořen suchý – sotva dýši: je prý skrýší pro zlé duchy. 55 DÍVKA sypajíc do ohně suché květy: Sypu, sypu ze zástěrky vonné vesny zvadlé šperky, sen mé lásky byl tak krátký – zhyňte, kvítka, bez památky. MYSLIVEC: A já kladu na ohníček svoji žínky pantoflíček, je sic něžný, drobný, malý – přece nedbám, že se spálí. – VALAŠI, vlekouce na oheň suchou jedli: Hoj, suchá jedličko, bývalas veselá, dokavad haluz tvá z daleka voněla. Pod tebou zastavil nejeden mládenec bera si za klobouk zelený pupenec. Nejedna panenka brala tě v okrasu, haluzku na ňadra, haluzku do vlasů. Dokonáš, jedličko, na ohni slavně dnes: zlatými jiskrami poletíš do nebes. ZPĚV z dálky: Ty plameni jasný, osvěť naši horu, aby jako sopka plála na obzoru. 56 Jako žhavá sopka, jako maják světlý, aby nezbloudili, kdo si cestu spletli. Aby nezbloudili, aby došli cíle české matky všecky děti zabloudilé. ZPĚV z blízka: Čáry a kouzla, kam noha vstoupí: kde stromy stálystály, jsou zlaté sloupy; kde pramen tekl, stříbro se leje; kde rosa plála, démant se skvěje. Kde Radhošť tměl se, září trůn zlatý, měsíc a hvězdy s nebe jsou sňaty, po dolech, horách jsou rozházeny – Valašský kraj je v ráj proměněný. ZPĚV při ohni: S vším na oheň, co tyří, co hnije, zápach šíří, co kazí zdravý peň: s tím honem na oheň! Co k zemi suché padá, co hyzdí polní lada, plevelem dusí žeň – s tím honem na oheň! Čím valašský lid krní: vše bodláčí a trní z cest jeho každý pleň a házej na oheň! 57 BABKA: Kdo si tělo ohřeje v ohni svatojánském, vodou pak se poleje v témdni Marianském, nemocí všech hned se zbaví, vždy mít bude pevné zdraví. Ze zbylého popele, kdo si shněte těsto, potře se jím na čele, spatří boží město, spatří Boha v síni zlaté, anděly a všechny svaté. Kdo si uhel dochová žhavý na rok příští, spatří, kde se perlová skříň s dukáty blýští, všechny skály s drahokamy otevrou se před ním samy. VALACH s cimbálem: V dnešní noci kouzla, čáry hodí se můj cimbál starý, dlouho ležel v koutě kdesi, ať zas dneska zavýskne si. Tvořte kolo, tvořte páry, zvučí, cinká cimbál starý. TANEC: V pravo, v levo, rejdi, děvo, bujnou laní – synku za ní na patě se toč, do cesty jí vkroč, než se nadá, ruče chyť ji do náruče, 58 ač se zdráhá plna blaha. Rejděte spolu v zeleném dolu, chvíli krokem, chvíli skokem, dle srdce tluku dle hudby zvuků, boček k boku, oko v oku, hlavu níž, ňadra blíž přitiskněte, až jí zkvete růže v líčkách – tancujete v taktu dále při cimbále, při housličkách. Tvořte kolo, tvořte páry, zvučí, cinká cimbál starý. 1. POVÍDKY o báčovi: Ta hořící jedle šíří zápach libý – po horách se nese zrovna do koliby. Budí báču ze sna: Hádej, co to voní, co tak hlasně praská v svatojanském ohni. „Co tak libě voní? Upečená kýta. Co tak hlasně praská? Řetěz u koryta!“ Probuzen se stydí za ospalost svoji 59 a už k ohni nese plnou náruč chvojí. 2. Když ovečky báča čítá, zle, ach, zle je, vážně hledí, na žádnou se nezasměje. Jedna, dvě, tři – počítá tak chladně, přísně, a ovečka kolem kráčí jak dle písně. Jedna, dvě, tři – počítá tak do desíti, při každé však desítce se za prst chytí. Jedna, dvě, tři – v tom se jaksi zapomene, stádo ovcí nesčítaných v pastvu žene. *** VALAŠKY přes oheň skákající: Skočme, hoja, hoj! přes hořící chvoj. Která váhá přeskočiti, nedosáhne blaha v žití. Která laňkou skočí směle, bude milována vřele. Které sukýnka se chytí, té uvadne věnec z kvítí. – Skočme hoja, hoj! přes hořící chvoj. VALAŠI: Skočme, chlapci, za nimi, za děvčátky švarnými, 60 a kdo kterou lapí v letu, ať si vezme pocel s retů. VALAŠKY: Nedám se chytit, šohajíčku, to spíše lapíš vlaštovičku, to spíše v lese lapíš laň, než-li mne sevřeš v tvrdou dlaň. VALACH zachytne ji: Už jsem lapil ptáčka, už jsem lapil srnu, pod jedlovou chvojí, na zeleném drnu. V rukách se mu chvěje jak list javorový – už se musí nechat zlíbat šohajkovi. VALAŠKA s hořící smolnou větví: Uskoč, snědý hochu, větví točím, žhavé jiskry metá, uškodí tvým očím. Popálí ti líce, zapálí ti kštice, srdce tvoje chytí jako borovice. VALACH: Oheň jsem roznítil ze samých jedliček, aby ti, milenko, osvítil chodníček. Přidal jsem do ohně borových haluzí, aby nám oběma posvítil na chůzi. 61 Přidal jsem do ohně bukových konárů, aby ti naházel do srdce požárů. Přidal jsem do ohně ořeší vonného, abys mne přijala za svého milého. MATĚJ s pochodní v ruce: Svítí šohaj dívce domů a já svítit nemám komu, darmo hledám kouzla, čáry, které tvoří z milých páry. Vyleť vzhůru, pochodničko, osviť Maruščino líčko, zasviť jasně nad horama, ať ví, že neteskní sama. *** Svatojánský oheň jasnou záři seje, snopy jisker chrstnul ve dva obličeje, ve dva obličeje, na dvé mladých soků, stojí vedle sebe, oko pevně v oku. Matěj Michalovi se zaťatou pěstí cosi vypravuje o zmařeném štěstí, o zlomené růži, děsné o ropuše, a jak v životě jsou bídné, černé duše. Michal naslouchá jen, nehne ani okem, pak jak vlk se vrhá na Matěje skokem, pod hrdlem ho dusí, ten ho tiskne v pasu, na zemi už leží oba ve zápasu. V tom hořící větev kdosi hodil na ně. Vyskočili šipkou, popálené skráně, zmizeli pak v davě na rtech kletbu hlasnou – Svatojánské ohně po horách už hasnou. *** 62 Nebe hoří, země voní, po skalinách pramen zvoní, slavík z hrdla klokot leje, kvítí pučí, strom se chvěje. Světlušek roj klenbou lesa zajiskřil a v křoví klesá, hvizd se ozval od studánky mladé prchající laňky. Vánek zdřimlý pod větvemi shodil vonný lupen k zemi, rosa na mech kápla s květu, zasvitnuvši v chvějném letu. Zvon se ozval s věže kdesi, zdřímly hory, zdřímly lesy, noc je jasná, klidná, tichá – Maruška jen pláče, vzdychá. *** Ve podobě švarné ženy, hvězdami vlas propletený, roucho zlaté, světlušek roj kolem skrání, svatojánská noc se sklání k zemi vzňaté. Tam, kde skála vzpíná boky, tichounké ji vedou kroky, stojí, váhá – Maruška zde, křížem ruce, dříme v bolesti a muce polonahá. Ticho. – Listí ševelilo, s korun bříz se šero lilo, vlála vůně – noc jak k Marušce se schýlí, květ, hle, dvojí leží bílý v jejím lůně. 63 A již noc se v horách ztrácí, na větvi se budí ptáci, potok hučí – Maruška zrak otevírá, něžná dvojčátka dvě svírá ve náručí. *** „Kdo je dítkám tvým kmotrou, kmotříčkem?“ „Zlatá dennice, s bílým měsíčkem.“ „Kdo je pokřestil vodou svěcenou?“ „Lípa zelená větví zrosenou“.zrosenou.“ „Co jim přátele dali do vínku?“ „Nebe hvězdnou báj, kvítí peřinku.“ „Když ty dozpíváš, kdo jim pěje dál?“ „Slavík v houštině, pramen v lůně skal.“ „Když ty podřímneš, kdo je uspává?“ „Hravý věterek, šumná doubrava.“ „Kdo jim za noci osvětluje líc?“ „Na sta světlušek, hvězdek na tisíc.“ „Kdo je ku ránu budí ze spaní?“ „Bzukot včeliček, zpěvy skřivaní.“ „A kdo lahůdkou sytí dětský ret?“ 64 „Sladká jahoda, lesních včelek med.“ „A kdo žíznivá ústa ukájí?“ „Prsy mateřské, studna ve háji“.háji.“ „Kdo je ze známých navštěvuje dřív?“ „Veverka a laň, potom motýl z niv“.niv.“ „A kdo přichází z lidí ze světa?“ „Nikdo; s dětmi tu jsem jak zakletá.zakletá.“ *** Potkal se soused se sousedem, řeč plynula jim jako s medem, sotva se přiblížili k lesu, Marušku vzali do přetřesu. O její promluvili kráse, o sirobě a hanbě zase, o dvojčátkách a o Javorském, pak o tom zdejším vzduchu horském. V tom Michal zaměřil k nim s polí, odejít chtějí, kyne holí, i stanou. „Nového co,“ ptá se, „nebude pršet? zatmívá se.“ „Ať prší,“ soused zasměje se, „budeš mít zdarma křtiny v lese, však tak nás pozveš na hostinu k své dcerce zrozené a synu?“ A Michal, studenou jak lázní se zachvěl, dí: „Pryč, staří blázni, dejte mi pokoj!“ – Spěchá domů. V oblacích zaduněl hlas hromu. *** 65 V Michalově statku v stínu lip a chládku celou noc píšťala lkala: „V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“ Hospodyně mladá hněvem do mdlob padá, píšťala pod okny lkala: „V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“ Hospodář se lítí, s puškou ven se řítí, kdesi v tmě píšťala lkala: „V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“ Probuzena chasa ruce k boji kasá, píšťala stejnou vždy lkala: „V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“ A když nebe bránu otvíralo ránu, naposled píšťala lkala: „V lese jsou zrozena dvojčata malá!“ *** Přišel starý hajný, čelo samé mraky, upřel přísný pohled v Maruščiny zraky, hanlivého cosi tvrdě chtěl jí říci, potom z lesa vyhnat jako poběhlici. Ale když ji spatřil celou uplakanou s dvěma nemluvňátky, odvrátil se stranou, s očí zamlžených rychle potom cosi pravicí svou stíral jako krůpěj rosy. Listem osikovým Maruška se chvěje. Hajný stojí, chvíli se tak rozmýšleje praví měkceměkce: „Nebezpečno je tu venkuvenku, dnes se přestěhuješ ke mně do přístěnku“.přístěnku.“ 66
III.CIKÁNI V LESE.
ZPĚV.
SBOR: Hoj, cikáni, zapějme, pijme, jezme, líbejme, zítřejška nic nedbejme! Dneska lesní tichá skrýš na mechu nám ustlala, koluje kol vína číš, pečeň voní: tralala. Hoj, cikáni, zapějme, pijme, jezme, líbejme, zítřejška nic nedbejme. Trpká bolesť vyhnanství v písně nám dnes roztála, dneska ňadry co nám chví, blaho, slast je: tralala. Hoj, cikáni, zapějme, pijme, jezme, líbejme a co zítra? – nedbejme! MLADÁ CIKÁNKA: Černá noc s blesky cikánčin hled – šuhajku hezký, proč jsi tak zbled? Snědá jsem kráska: oheň a láska v ňadru mém vře, léta svá mladá prohýřím ráda v milostné hře. Pojď, pocel vzíti ze žhavých úst, natrhej kvítí, jež vidíš růst, pro dnes jsem tvojí: 67 z vonného chvojí spletla jsem stan, poroučej nyní své otrokyni, dnes tys’ můj pán! SBOR: Hoj, cikáni, zapějme, pijme, jezme, líbejme, trala: zítřka nedbejme! JINÁ CIKÁNKA: Kapradinu ve vlase zatancujme, družky! Cikánce nač k okrase třeba perel, stužky? Černé oko zápolí s diamanty směle, bílé zoubky nevolí za perly dát skvělé; jestit lesů kněžna k miláčkovi něžná, proti násilníku za ňadry má dýku. Jitro v záři nachové, duhy obraz pestrý, kvítí vonné, májové všem se líbí, sestry: snědých líček rudý květ nad kvítí všech luhů, cikánčiných citů svět nad měňavou duhu. – My jsme lesů kněžny k miláčkovi něžny: zrádce násilníka srazí k zemi dýka! SBOR: Dneska lesní vonná skrýš na mechu mámnám ustlala, koluje kol plná číščíš, čerstvá pečeň: tralala, tralala, tralala! 68 MLADÝ CIKÁN: Moje kadeř – černá hříva po ramenech dolů splývá – s balkonu se kněžna dívá. Večer nese posel psaní: „Přijď, cikáne, bez meškání tančit před vznešenou paní.“ Tancoval jsem, ona hrála, ruce moje do svých brala, vlasy mými pohrávala. Zmámen vínem, krásou, vůní, jak pes, když se v slunci sluní, celou noc jsem probděl u ní! SBOR: Hoj, cikáni, zpívejmezpívejme, pijme, jezme, líbejme, a zítřejška nedbejme! STARÁ CIKÁNKA: Byla jsem mladá kdysi, a se mnou svět byl mlád – teď hadry s těla visí, květ, půvab s líce spad’. Co zbylo mi? – Hoře, cikáňat četa. Oj, léta vy moje, mladá má léta! Jsem jak ten konár suchý, co hyzdí mladý les, svět k bídě mé je hluchý, ač k rtům dřív pohár nes; teď od prahu k prahu bloudím jak kletá. Oh, léta vy moje, mladá má léta! SBOR: Trpká bolest vyhnanství dnes nám v písně roztála, co nám dneska ňadry chví, štěstí dech je bezmála – hoj cikáni, tralala! hurá! hurá! tralala! JINÁ CIKÁNKA: Kradla-li jsem za mládí, v stáří musím také krást – 69 bijte mne, to nevadí, rány moje zhojí masť: zamkněte si ohradu, cosi přec vám ukradu. S prstu mnohý drahokam stáhla jsem dřív: nikdo nic – sestárlá však, sedět mám pro pár vajec, jitrnic –; dejte zámek na hřadu, aspoň slípku ukradu. Přišijte si každou věc, přibijte vše hřebíkem, ukradu i s ptáčkem klec, vepříka i s krmníkem, zamkněte dům, zahradu: i s domem vás ukradu! SBOR: Jezme, pijme, líbejme, bolest, starost vypějme, zítřejška nic nedbejme! STARÝ CIKÁN: Jsem jen veteš taká trouchnivá, v duši mé se smráká – prchlé štěstí – ptáka – dlaň víc nepřiláká... Slyšte, od hřbitova v stesk můj se jen sova ozývá. Seschly moje svaly, v kůži, kosť, vzpomínka skráň pálí: s hory jedle, skály paže dříve rvaly – teď-li po mně plivne vrah – sval neobživne, ni má zlost. Bídný střep jsem starý, pouhá smeť, 70 pes rve se mne cáry, marny kouzla, čáry, každý volá „vari“... Ba, až smrť mě skolí, ještě do mrtvoly kopne svět. SBOR: Dneska lesní vonná skrýš na mechu nám ustlala, koluje kol vína číš z ruky do ruk: tralala, cikáni, hoj, tralala! hura, hurá, tralala! *** Po lese rejdí cikáňat četa, po hlavách tančí, kozelce metá. Veverky plaché po stromech honí, v korunách bujných smíchem to zvoní. Vyberou z hnízda vejce i ptáčka, o malý ořech nítí se pračka. Po lese rejdí cikáňat četa, po hlavách tančí, kozelce metá. *** Marušenka na trávníku líbá sladkosť dětských rtíků, náhle pod zelenou chvojí tlupa cikánek tu stojí. 71 Počaly ji obskakovat, chtěly její děti chovatchovat, její šátek chtěly míti, dávaly zaň kytku kvítí. Na Marušku dorážely jako mouchy, sršni, včely, ruce ke rtům přivíjely, jedno z dvojčat po ní chtěly. Přišel hajný pro Marušku, vzkřik a s plecí strhnul pušku, cikánky jak kavky, vrány, rozprchly se na vše strany. *** Máť Matějova, Maruška naše do očí sobě pohledly plaše. „Žiješ jak v hrobě v té lesní kobě – nestýská se tutu, MaruškoMaruško, tobě?“ „Ach jsem tu ráda – les vůni dýchá, neraní mne tu lidská zášť, pýcha.“ „A nevzpomínáš na mého syna? on jen ti žehná a neproklíná.“ „On vždy byl dobrý – Bůh mu to splatí!“ „Rci, nechtěla bys mužem jej zváti?“ „Svou čest mám na vždy již pokalenou –“ 72 „S ním zase budeš počestnou ženou.“ „Výčitkou živou dvojčátka budou –“ „Zjasníš nám, dcerko, domácnost chudou.“ „Ach svět vždy najde bláto a smetí – vyčte mou hanbu, vyčte mé děti.“ „Syn obhájí tě před celým světem, záštita pevná tobě i dětem“.dětem.“ „Mne neobhájí, podlehne spíše – mír, štěstí prchly by s naší chýše. Ať zapomenout Matěj se učí –“ Zmizela s pláčem v zeleném bučí. *** Zlomil cikán snědolící vrchol mladé borovici, do břízy chtěl také títi – v tom mu hajný ruku chytí. A již do křížku se vzali, až v nich kosti zapraskaly; cikán podleh, hajný holí v šíj mu buší, nepovolí. Buší, bije do krvava – cikánovi klesá hlava, z černých očí se však dívá tvrdé srdce, duše mstivá. 73 PÍSEŇ:
Hoj, to srdce moje není jako jiné, komu jednou pomstu slíbí, tomu nepromine. Hoj, ta duše moje není jako jiná, zlé si nejlíp pamatuje, dobré zapomíná. *** Michala dnes doma nějak málo těší, pořád cosi dumá, pořád hlavu věší, sem tam jizbou chodí, na lávku si sedá, odloží-li dýmku, honem ji zas zvedá. Divé myšlenky má s divokými plány... Myslí na Marušku, myslí na cikány, myslí na dvojčátka, na výsměch své ženy, na sousedů vtipy myslí rozezlený. V tváři se mu zračí jakés odhodlání – a už nikde nemá místa ani stání; prchá v šero lesa. – Polem létli supi, když se v noci vracel od cikánské tlupy. *** Mladý cikán Marušence do okénka kývá, divě tluče na bubínek, tancuje a zpívá: „V plném květu na div světu stojí strom, nad ním vzhůru, stajen v chmuru dřímá hrom, v dlani blesk... Strome vonný, strome zlatý, vzrůst tvůj květem obepjatý, listů svěžích třpyt a lesk: 74 zítra zničí hromu blesk – strom kde se dneska vypíná svěží, zítra jen pahýl rozbitý leží!“ Mladý cikán Marušence do okénka kývá, divě tluče na bubínek, tancuje a zpívá. *** Cikánka stará, vráskovitá, jak ouhoř obratná a hbitá k Marušce večer vklouzla, za ňadry čáry, kouzla. Maruška nad kolébku právě se uklání, sny zlaté v hlavě a bere do objetí své sličné drobné děti. Lekne se zjevu cikánčina, klesá jak klas, když srp jej stíná, cikánka k rtům jijí chýlí mok plný divné síly. Teprve k ránu z mdlob se budí s bolestmi v hlavě, s ohněm v hrudi, vstává a dítky, běda! v kolébce darmo hledá. *** Vykřiknout chtěla – leč oněměla hrůzou a bolem; v šíleném chvatu opouští chatu, utíká lesem a polem. Míjela horu, do černých borů volá, štká, úpí – 75 prohlédla mlází, leč nenachází dítek ni cikánské tlupy. *** Vlasy sobě s hlavy rvala, po doubravě pobíhala, nebi hrozila a lála. Popel hrabe na ohnisku zbylém; hledá ve křovisku, v skalách, horách, v dáli, blízku. Z rukou, nohou krev jí kane, z tváře nehty rozedrané šílenstvím jí oko plane. *** Tak ji Matěj našel za krásného rána, když letěla lesem líticí jak štvána; hlas mu hasnul v hrdlehrdle, když chtěl volat na ni – pak se rozběh’ za ní za bludnou jak laní. Nohy počaly se pod ním chvět a třásti, když ji spatřil letět zrovna ku propasti; vzkřikl, co měl hrdla, vzkřikl, co měl síly, kročeje že její hned se zastavily. Jakýs sladký úsměv po tváři jijí letěl, v oku zaplálo cos třpyt jak hvězdných světel; s čela rozhodila 76 temný vlas svůj rusý, ústa rozevřela k slovu jakémusi. Nevyšlo však zvuku – jazyk její zněměl, pro lásku a kletbu žádných slov již neměl; k nohám se mu vrhla jako pominulá, jenom oko plálo, a ňadra se dmula. *** Nadarmo se hajný pustil za cikány – Bůh ví, za kterými ti už byli lány, za kterou už horou, za kterým už lesem byli se svým lupem, hnáni strachu běsem. Jako blesk se krajem zvěsť ta rozletěla – stíhali je všude; naposled dvě těla zkrvácená našli Maruščiných dětí, ukryté jen polo pod smrkovou snětí. Ó, kdo usmrtil je? „Cikánská snad žena ku hroznému skutku byla podplacena“podplacena,“ lid si šeptá: Matěj také hádá, tuší... Maruška však mlčky spřádá pomstu v duši. *** Už se hájovna,hájovna víc zpěvem nerozléhá, kol ní Marušenka zbědovaná běhá, vlasy v krátké době v sníh ji pobělely, obličej vždy svěží zvráskovatěl celý. Nosívá dva klůcky ovinuté hadry, 77 vášnivě je líbá, tiskne, hřeje ňadry; kolíbečku prázdnou v noci kolíbává, až jí unavením klesá chorá hlava. *** Zabloudil Michal zelenou horou, náhle se potkal s Maruškou chorou, nepoznal jí hned, cizí mu byla, v tom s křikem nehty ve tvář mu vryla. Zápasil těžce, lid se zběh’ k tomu, Marušku spjali, zavezli domů, v hájovně leží připjata k loži – Venku se směje slunéčko boží... *** Z Javorského statku mocný plamen šlehá, slaměný vích v dlani Maruška kol běhá, stodolu a chlévy s plesem zapaluje, vítr pomáhá jí, do plamene duje. Celý statek jasně jako svíce hoří, noční nebe rdí se jako ranní zoří, v tom se výkřik ozve, za ním druhý, třetí, Michal vynáší svou ženu ve objetí. Marušenka běhá kolem prostovlasá, po hořících trámech tančí, výská, jásá, jako v záhon růží do plamene spěje – Matěj vrh se za ní, ale bez naděje. S Marušenkou zhynul ve plamenném moři – oheň dále zuří, statek dále hoří, až do rána šlehal hvězdám do výsosti... Vítr rozvál popel z dřev a lidských kostí. 78 DOSLOV.
Maruško moje, valašská ty krásko, hor našich vtělená ty smutná lásko, jdi mezi dívky písní očistěna a vypravuj, co útrap snese žena. Ó vypravuj, jak mstí se lásky vina, jak všechno štěstí jako pavučina se rozpadává, vzpomínka jen zbude a od hořkého pláče oko rudé. I mezi hochy zajdi ostýchavě, když ku milenkám chystají se právě, tvou tvář-li uzří zoufalou a bledou, snad nezradí je, k pláči nepřivedou. Ó zajdi v horách do každičké chatky, ke krbu sedni, vdechni do pohádky své lásky děj utkaný z utrpení – ať lásky nešťastné už v světě není! 79
V.
VALAŠSKÝ
KRMAŠ.
Zikmundovi Wintrovi věnováno.
[81] VALAŠSKÝ KRMAŠ.
Osoby: Hospodář. Hospodyně. Hanička, jejich dcera. Dědeček, otec hospodářův. Babička, matka hospodyně. Pavliska, bratr hospodyně. Pavlisčena, sestra hospodářova. Blažčena, vdova, sestra hospodářova. Učitel. Kahánek, starý mládenec. Káňa, rolník. Káňová, jeho žena. Řehák, chalupník. Řeháková, jeho žena. Mitura, komorník (podruh). Olívčena, komornice. Doležal, rolník z Hané. Doležalka, jeho žena. Žebrák, šohaji, dívky, děti. Jeviště u zámožného rolníka v Čeladné, pohorské vesnici na Valašsku.
[83]
PŘED JÍDLEM:
ČELADENSKÉ ÚDOLÍ.
Údolíčko Čeladenské nade všechna údolí, hojákání mužské, ženské se všech strání hlaholí. Nad údolím vážné hory jako věštky chýlí skráň, po pasekách, plaché zory, bloudí jelen, srna, laň. Chaloupka tu každá sama jako lesní kukačka hnízdí pěkně pod lipama, dětí plná pavláčka. Bujný pramen, potok, říčka po skalách tu hopkuje, vzduchem mihne vlaštovička nebo křídlo krahuje. Zevšad smrky, jedle, buky k obloze pnou statný kmen: jak bys viděl vojska pluky připravené v boj a v plen. V ráztokách se voda pění: proudy bílé smetany, zvuky píšťal, zvonků znění rozléhá se v polany. Po pěšinách dýchá kvítí, jahod, malin plna seč, z úst všech jako nápěv zníti slyšíš divukrásnou řeč. SCHŮZKA.
Libá vůně dveřmi, okny teče: v kuchyni se vaří, smaží, peče – pomalu už přicházejí hosté přespolní i zdejší v zdobě prosté, 85 s „Pochválen buď Ježíš“,Ježíš“ dovnitř vstoupí vážně, jak by potloukly jim kroupy; hovor na počátku trochu vázne, hospodářovy však řeči rázné zažehnávají všech hostů tíseň, mysli ladí, kapelník jak píseň: hnedle hovor směle jizbou hučí, jak když varhany se rozezvučí, zvoní smích a lítají už vtipy jako včelky v máji kolem lípy. Zatím hospodyně na stůl chystá, milým hostům připravuje místa, zve blíž k stolu, děti hladí, líbá, mrštná jako v horské tůni ryba. S pobízením hosté zasedají, hovor tichne, vtipy umlkajíumlkají, a když hospodář pak vážně vstane, jako z jara, deštíček-li kane na role a pole, na pastvinu, z úst všech modlitba zní k Hospodinu. MODLITBA.
Bože, račiž požehnati dnešní sousto, Tvůj to dar: neustaň nám žehnávati na dvoře i na souvrati. Když se úrodou kraj zlatí, učíme se poznávati božské dobroty Tvé čar – neustaň nám žehnávati, stáda, jež nás živí, šatí, každé sousto, každý dar na tisíc let, zim a jar!
PŘI POLÍVCE.
DĚDEČEK: Ať jí dobrou polívečkupolívečku, kdo chce dlouho žít, kdo chce plnou kolíbečku zdravých dětí mít, kdo chce zdravím zářit, kvést jak růžová ratolest. 86 HOSPODYNĚ: Pěkně prosím, berte jako doma, žena muže, muž ať ženu nutí – myslím, pravda všem je povědomá, chladná polívka že nemá chuti. BABIČKA: Berte, berte, líbezně tak voní! KÁŇA: Nuže s chutí pustíme se do ní! ŘEHÁK chalupník: Naber si, ach naber, kmotříčku můj zlatý, chutné polívečky tatířtalíř vrchovatý: možná, že k vám potom do světničky z rána s roztomilým kloučkem vletí paní vrána. KÁŇA: K nám už, kmotře, vrána dětí nedonese; jsme už na to staří a pak skryti v lese, k nám si dosud vždycky cestu pomýlila, za to dvojnásobně jiným nadělila. ŘEHÁKOVÁ: Kterak přijdeme my, chudí lidé k tomu, že se vyhne vrána bohatému domu, nespravedlivě že vletí do chatky, jako na příklad k nám třikrát s dvojčátky? PAVLISKA: Krmaš, krmaš, veselme se, juch! Na stůl masečko se nese, juch! víno, pivo, kořalenka, juch! nevysychá hostům sklenka, juch! Učitel povstává.
DĚDEČEK: Budiž ticho kolkolem. HLASY: Kdosi šoupá pod stolem. 87 UČITEL přednáší: Mojím milým úkolem – DĚTSKÝ HLÁSEK: Já se bojím, je tu pes! UČITEL: – jesti, drazí milí, dnes, bych na větší oslavu do zdejšího kruhu vznes.vznes – Pes počne kňučet.
HLASY: Vyhoďte jej, ohavu! UČITEL: – trochu nadšení a vzletu, perel, jasu, hudby, květů. VŠICHNI: Panu učiteli sláva! UČITEL: Krásná princka kdysi páva pásla v čarokrásném parku, a jak v pohádkách se stává, jel kolem ní na kočárku, který zářil stříbrem, zlatem, vznešený princ tryskem, chvatem. Jak jen spatří princku naši, seskočit chce, koně však se plaší. DĚTSKÝ HLÁSEK: Náno, já chci koníčka! DĚVEČKA: Poprosíme tatíčka. DĚDEČEK: Zticha buďte! UČITEL: Koně zplašené pádí po zahradě zelené, sličná princka líce zděšené, páva držíc na hedvábné šňůře, stojí jako v zemi vryta. ŽENSKÝ HLAS: Muži, ty jsi nedopita! Pes zas vrčí.
HLAS: Hoďte něčím po nestvůře! 88 UČITEL povyšeným hlasem: Vidí s hrůzou princprinc, jak k zemi klesá zrovna pod koně a pod kolesa. – Koně pádí, jak by pustil běsa, princka s pláčem na mrtvolu klesá, z blízké studny džbánek s vodou chopí a krvavé rány, bledá, kropí. Rány se hned celí, princ už dýchá, vstává – za koni však nepospíchá, na princeznu patří jen a vzdychá: „Zjeve luzný, zlatá pampeliško. – DĚTSKÝ HLÁSEK: Mámo! MATKA: Zticha buď! DÍTĚ: Mě bolí bříško. MUŽSKÝ HLAS: Koláčem mu zacpi hubu! UČITEL: Chtěl bych míti archandělskou tubu, do světa bych mohl vytroubiti, žes svou krásou vzkřísila mě k žití.“ Princka skromně kloní sličnou hlavu zardělá jak oblak na azuře, přioděna v skvoucím zlatohlavu, páva držíc na hedvábné šňůře, s princem ruku v ruce v před se šine cestou, která růžemi se vine, odkud pramen stříbroskvoucí řine ku jezeru, v němž se zámek zhlíží, šeptajíce, milenci se blíží. ŠEPOT: Sladká dřímota mi oči klíží. UČITEL: S královnou král na prahu je vítá. Sluha koně poplašené chytá, krotí, ukrocené k stáji vede čarokrásné hřebce zlatohnědé. SOUSED k sousedovi: Milejší mi telecí je kýta, korbel piva,piva než ta povídačka. 89 JINÝ SOUSED: Lépe v lese poslouchati ptáčka. UČITEL: Princ o ruku prosí jedináčka, rodičové s plesem přivolují. A hned trubačové v rohy dují, zasnoubení světu oznamují a zvou všechny ku hostině skvělé; princka, na hedvábné šňůře páva, rdí se blahem, národ křičí „sláva!“ VŠICHNI: Sláva panu učiteli, sláva! TLUMENÝ HLAS: Chvála Bohu, že už je to celé! KAHÁNEK, starý mládenec: Nuže, mysleme si, že ta hostina na královském zámku právě počíná, my že dvořané jsme, kněžny, státníci, princem pan učitel, princkou zářící dcerka hostitele, švarná Hanička, květů nejsličnějších vábná kytička. PAVLISKA ke vcházející hospodyni: Sestro, nevěstou je tvoje dcera. HOSPODYNĚ: Možná-li? Vždyť chce jít do kláštera. HANIČKA: Maminko, vy hned se prořeknete. UČITEL chvatně: Haničko, je tohle pravda? rcete! HANIČKA: Jen jsem slůvkem včera nadhodila. DOLEŽALKA, host z Hané: Do kláštera takováhle kráska? Jistě, Haničko, vás trápí láska! 90 UČITEL: Věru, nepřicházím z udivení. HANIČKA smějíc se: Ale vždyť to divného nic není: ráda bych se vařit naučila. ROMANCE.
VŠICHNI: Na Vsetíně klášter nový, pěkný, bílý mramorový. Všechna okna mřížovaná, u jednoho hezká panna stojí bledá, uplakaná: Ach, co jsem to učinila – za živa se pohrobila. V plné síle, v mládí květu, zavřela se všemu světu. Proč mne otec nevaroval – což pak dcery nemiloval? Proč mi matka nebránila? dávno provdána bych byla. Po vůli mi dělávali – za živa mě pochovali. Pochovali do kláštera: ach, já přenešťastná dcera! 91
UZENÉ SE ZELÍM.
HOSPODYNĚ: Uzené se zelím nepatří k hostině, přec vás jím podělím: chutnává při víně – je právě z komína – uzené se zelím u nás hod počíná. HOSPODÁŘ nalévaje do sklenice: Koulelo se, koulelo, nožiček to nemělo, vkoulelo se do jizbičky mezi rozjařené strýčky, v nitru plno zlaté rosy, která barví tváře, nosy lidem do ruda. – Kdo uhádne, kdo uhádne, jaká je to obluda? VŠICHNI: Ach, ta milá obludečka buclatá je vína bečka, vláha její vkouzlí záři do té nejsmutnější tváři v kosti staré lije jaré plameny – zachytněme do džbánečka kouzelné ty prameny! TETKA OLÍVČENA: PravímPravím, tetka: pitky samy jsou teď u nás pod horami: dřív tak nebývalo tady, často strádali jsme hlady, teď se každý sytě nají a pak hříchy vylézají – sedlák nesedlák se opíjí, a Bůh dobrý všecko promíjí. Kdybych Pánembohem bylabyla, do světa bych hromem bila, kořalku bych otrávila, pijáků bych neživila, 92 brány pekla otevřela a tak do duše všem hřměla: kořalky kdo pookusí, k zatracení přijít musí. TETKA PAVLISČENA: Ach co, tetko, naděláme? Někdy líznout neuškodí, zvlášť když v kostech štípe, láme: po půlečce samožitné život růžemi nám kvitne, v srdci blaženost se rodí, pravím: kapka neuškodí. OLÍVČENA: Dejte pokoj; malá kapka, věřte, ďáblova je tlapka: vidíš tlapku, nevykřikneš, satanovi pěkně zvykneš, než si uvědomíš vinu, letíš v pekla prohlubinu – S kapkami si pokoj dejte, před ďáblem se ostříhejte! PAVLISČENA: Já jen tehda, když mě moří. OLÍVČENA: Kapka stačí, peklo hoří. Když mi síly bolest maří, dcera pelyněk mi vaří, a hned se mi dobře daří. PAVLISČENA: Muž můj četl o tom knihu: zvlášť prý dobře působí na vniterné útroby, když je namáčený v líhu. OLÍVČENA: Měl ji spálit v okamihu, jenom darmo k hříchu svádí! Mne však ďábel nenavnadí: kdyby sousto – na příklad – chleba kořalkou mi zrosil a k snědku mě nutil, prosil, nejedla bych majíc hlad – a kdyby mne třeba v řece 93 utopit chtěl v hněvu vzteklém, hrozil zatracením, peklem (netrestej mne hříšné Bůh), nepřijala bych ho přece pro ten kořalkový puch. PAVLISČENA: Tetko milá, tetko zlatá, vy jste trochu předpojata. OLÍVČENA: Možná, mne už nezměníte; nebožtík můj, no, však víte, prolil hrdlem celý statek, s dětmi uvrh v nedostatek, zpit přicházel, bil nás holí, až pak zmrzl v širém poli. V RÁJI. – ROMANCE.
UČITEL: V nejkrasší kout země – v ráj růže hází věčný máj, sadem prochází se Eva sama – s Adamem se hněvá. Adam stoje zamyšlen do říčných se dívá pěn, zrakem po Evičce šlehne, s místa se však ani nehne. Eva k ňadrům chýlí líce, hněvá se naň víc a více, Adamova náruč měkká že ji sevře, marně čeká. Maně zastavuje krok, studánky kde prýští tok, shlíží se v ní v celé kráse – „Kde je Adam?“ motýl ptá se. „Kde je Adam?“ ptá se pták, vodní růže, planý mák, tázavě k ní pozasvítí i laň zrakem, ležíc v kvítí. 94 „Kde je Adam?“ ptá se had. „Nasytil se tvojich vnad? Odvrátil se přesycený od své krásky, milky, ženy? Neocenil útlý pás, slzy vynutil z tvých řas, modrých oček do azuru vlákal stesk a hněvu chmuru? Nevděčník je Adam tvůj – nemá více vstoupit v sluj, kde ty, božská, dřímáš v loži: jiný kdos skráň k tobě složí...“ Evě vzdech jen vyšel z úst – stála – jako palma vzrůst – stála, čarokrásné oudy v zlatých vlasů halíc proudy. Stála celá zardělá, hlavu k ňadrům skláněla, svůdné řeči naslouchala – hadí očka divně plála. „Miluji tě“,tě,“ had v tom řek, k bílým nohám se jí smek, zrakem v její zrak se vpíjel, vášní slep se před ní svíjel. V uleknutí patří naň, ku obraně zvedá dlaň, jak raněná laňka vzkřikne – do houští had sebou smykne. Po boku však stojí už věrný Adam, milec, muž. „Adame můj!“ – „Evo drahá!“ Ráj je plný smíru, blaha. „Had mě sváděl, Adame!“ – „Evička mě nezklame.“ – „Ne, ne – jen se nezlob více!“ Zlíbal ústa, čelo, líce. 95 V houští poukrytý had hněvem syčí: „Zítra snad neodolá pokušení: žena ráda mysl mění.“ HANIČKA: Babičko, vy teď z paměti vybavte pěknou povídku o opuštěném dítěti, o lilii a o skřítku, neb o bohaté veselce, kde diblík metal kozelce. BABIČKA: Ach, věděla jsem, věděla, a teď nic nevím docela. Však přece nitku navážu, a dá-li Bůh, cos dokážu. LEGENDA O KRISTU PÁNU. Přišel k hodům Kristus Pán jako žebrák starý, od statku byl odehnán, ač tam měli dary, ač tam buchty voněly – pro starce nic neměli. K nejnuznější chaloupce vedly kroky Krista, kde jen brambor ve sloupce vdova dětem chystá – vítala jej s pozdravem: „Pojď, žebráčku, vem si, vem. Martinské jsou hody dnes – u nás hodů není, rádi jsme, že máme – jez! – brambor k nasycení: kéž by se jich rodilo, aby hladu nebylo.“ A jak Kristus usměvav za chudý stůl sedá, hvězdami vzplá jeho háv, 96 sluncem líce bledá, k žehnání jak ruce zved, stůl pln dobrých jídel hned. Koláče i husina, vína plné číše, chudá chatka vdovina září, rájem dýše, hostitelem stal se host, nutil všechny k jídlu dost. Ke Kristu se dětičky tulily jak k otci, zpívaly mu písničky až do pozdní noci, on, nejmenší na klíně, zval je k věčné hostině. Teprv k ránu odcházel: záře po něm zbyla, jak by růží nasázel, vůně kol se lila, na stole zbyl s masem chléb a potravin plný sklep. PÍSEŇ.
ŠOHAJI: Vystavím chaloupku pro párek holoubků z jedlového dřeva – má milá se hněvá. Kol bude v zahrádce růží jak v pohádce, u stěn vinná réva – má milá se hněvá. Vydláždím chodníček do vonných políček, kde má milá plevá, co se na mě hněvá. Půjdeme smířeni k novému stavení 97 z jedlového dřeva – nic nás nepohněvá! STŘEVÍČEK. – ROMANCE.
DÍVKY: Kde do hor vede chodníček, náš Honza našel střevíček. Nosil jej jako amulet za ňadry dlouhou řadu let. Byl z hedvábí a krajkoví; čí by byl, nikdo nepoví. Snad víle lesní s nožky spad, když se skřítkem šla tancovat. Snad princezně se s nožky svez, když s princem projížděla les. Čí by byl, odkud se tu vzal, náš Honza darmo mudroval. Líbal jej jako amulet, až se mu rozum zcela splet. PÍSEŇ.
HANIČKA: Vzkázal mi syneček za dne, že mu darovaný od falešné panny kvítek za kloboučkem vadne. PřijdiPřijdi, synku, přijdi, dám ti jiný, uviju ti kytku z nejlibějších kvítků: z vonných fialek a z rozmariny. 98
NUDLE.
BABIČKA: Sladké nudle, nudličky, berte sobě, lidičky: kdo naloží sobě talíř vrchovatý, stloustne v krátké době, bude baculatý, bude plných tvářiček jak v úplňku měsíček. PAVLISKA: Také tlouštky rač nás, Bože, chránit, KAHÁNEK: Mrtvička by mohla nás pak ranit. HOSPODÁŘ: Tlustému se těžko kráčí za pluhem. ŘEHÁK: Však nestloustne nikdy, kdo je podruhem. HOSPODÁŘ: Ani sedlák: naše pole kamenité vyžaduje ruce pracovité, hbité; sedlák v našem kraji nespočine, spočívá-li, statek v dluzích zhyne. PAVLISKA: Věřte, není tu jak na té vaši Hané, prosté hor a Bohem na div požehnané: tam se snadně oře, vláčí, s pole sklízí obilíčko bujné, samé zlato ryzí. DOLEŽAL: I nás také čaka často oklame: 99 kroupy zničí žatvu, též nic nemáme; u vás aspoň hory kroupy k sobě stáhnou, role nikdy tolik suchem nevyprahnou, nejednou nám zrno zaschne v zlatém klasu, a úroda celá, běda, letí k ďasu. POMLČENÍ. KAHÁNEK: Totě utišení, milý Bože, slyšet zvonit vidličky a nože, lidského však neslyšeti zvuku: každý nad talířem rozjímá. HOSPODYNĚ: Jistě někdo křížem nohy má! KAHÁNEK: Ať se vinník hlásí, zdvihne ruku! HLASY: Pan učitel! VDOVA BLAŽČENA: Že se nestydíte! HANIČKA: Nohy křížem, o čem přemýšlíte? UČITEL: Jenom maně jsem tak učinil. KAHÁNEK: Za trest, že jste se tak provinil, musíte nám něco přednášeti. UČITEL: O dobytka chovu, jarním setí? KÁŇA: Něco hodně k smíchu, k popukání. VDOVA BLAŽČENA: Něco o věrném radš milování. DÍVKY: Něco pohnutlivého až k pláči. UČITEL: Posloužím rád, milí posluchači! 100 POVÍDKA O KOZE: Svatbu měla s kozlem koza, jela k sdavkám, spadla s voza. Jednu nožku přelomila, mekotala, žalostila. Ale kozel s dlouhou bradou konejšil ji dobrou radou: „Je tu moudrý lékař v místě, ten ti spraví nohu jistě. Namaže ji jenom trošku, a budeš mít zdravou nožku. Budeš tančit ještě dneska, moje nevěstinko hezká.“ Kladou na vůz kozu bledou, k doktorovi honem jedou. Na dvéře a okna tlukou, kozel nohou, koza rukou. Doktor honem otevírá: „Koza s kozlem? Kýho výra? Čert vás přines časně ráno, ještě nemám dodřímáno.“ „Zlomila si nožku koza, jak slézala dneska s voza. A vy nožkám rozumíte: namažete, vyhojíte. –“vyhojíte.“ – „Lidem leccos léčit umím: kozím nožkám nerozumím. Je tu kovář na dědině, ten rozumí kozlovině. Nožku dohromady skuje, zlomeninu připiluje.“ 101 Kozel s kozou s dlouhou tváří jedou tedy ke kováři. Kovář buší do železa, kozel s kozou s vozu slézá. „Kováříčku, skujte trošku slečně koze útlou nožku. Zlámala ji, lezouc s voza nevěsta má, zlatá koza.“ „Kovář pomůže tu ďasa – vyhledejte zrovna rasa. Koze zlomeninu zléčí, že už ani nezamečí.“ – A dál do železa buší – odjíždějí s malou duší. Nevědí kam, kudy jeti – nikde tvora neviděti. „Kozlíčku můj dlouhobradý, opravdu již nevíš rady?“ Uslyšela bába kozu, honem s radou běží k vozu: „Milá kozo, žádné lkání: pomůže vám zaříkání. Nožku pěkně nakouříme, jitrocelem obložíme. Ať mi s krku spadne hlava, nebude-li nožka zdráva!“ A hned pomáhá jí s vozu, do chaloupky vede kozu. Svolávajíc pomoc boží, ukládá ji v měkkém loži. Nožku listím obvazuje, zaříkává, okuřuje. 102 Obskakuje, jídlo shání od večera do svítání. A nemocnou těší v loži: „Zhojí s pomocí se boží.“ Na třetí den, milý Bože, slečna koza skočí s lože. „Už jsem zdráva, chvála Bohu, umíš, bábo, léčit nohu. Bylas hodná, přeúslužná: co ti, bábo, budu dlužna?“ „Co byste mi dlužna byla? – Ráda jsem vám posloužila. Samota mě beztak hněte: pěkně u mne zůstanete. Na procházku vyjdeme si mezi pole, mezi lesy. Po starém si skočit zvyku můžete tam na trávníku. V létě je tu život pestrý – budeme žít jak dvě sestry. Vím, kde bylinka je sladká, budu přát vám jako matka. Kozla dám vám za mužíčka: vy mně dáte trochu mlíčka. A když by pak přišlo malé: vyznám se v tom dokonale. Umím chovat pacholátka – já řku: budu jako matka.matka.“ Kozel s kozou přivolili: jedli, hodovali, pili. – ŘEHÁK: I dědeček nohy překlížil! 103 PAVLISKA: Tož ho bez povídky nepustíme. VDOVA BLAŽČENA: Aspoň něco chytřejšího zvíme. DĚDEČEK: Už mi, děti, paměť vypovídá, starý člověk – jaká to s ním bída – snů a myšlenek se nedohlídá: vyletí jak svatojánské mušky, zapadnou jak slzy do podušky – tak rybičky zčeří vodní tůni, fialka tak rozstře vzduchem vůni, za chvilku však po ní ani stopy – ztracených snů nikdo neuchopí. POVÍDKA O NADUTÉ ŽÁBĚ:
To vám byla jednou mela: na kočáře žába jela, pod závojem líce měla, zlatem, démanty se skvěla. Jela městem ve čtyřspřeží – před kočárem běhoun běží, pýchou naduta v něm leží, zvony vítají ji s věží. Boříc v sedadla se měkká, po zástupech zrakem těká, kdo ji spatří, každý smeká, sedláček div nepokleká. Do bujného vjíždí sadu, sadem přímo k branám hradu, vrátný kloní před ní bradu, pyšně vchází, vlečku vzadu. Každý v úctě k ní se blíží, v pokoře šíj, čelo níží, služebnictvo se jen plíží – žába v zrcadlech se shlíží. Labyrintem síní dále chvátá, všude hledá krále, 104 až se octne v trůnním sále – „Sláva, sláva!“ hřmí tu stále,stále. Vůně pižma kol se šíří, zahlednuv ji král k ní míří: zavzní bubny, kotly víří, až se žabí líce pýří. Žábu ke trůnu král vede, vlečku nese páže bledé, žába klopíc zraky šedé lstivý hovor s králem přede. Král ji svojí přízní jistí, věnec laurového listí v zlatých kadeřích jí místí, prosí, by ráčila jísti. A hostina počne skvělá – žába démanty se skvěla, pýchou naduta jsoujsouc celá pukla. – Slavný pohřeb měla. PAVLISKA: Hanča křížíc zraky s panem učitelem, zkřížila i nožky v nestřežené chvíli... HANIČKA: Není možná: strejčínek se mýlí! PAVLISKA: Nemýlím se: vypravuj jen taky. HANIČKA: Stydím se! PAVLISKA: Sklop stydlivé své zraky! HANIČKA k učiteli: Pomozte mi z tísně přenáramné, vykládejte pěkného cos za mne. UČITEL: Rád, Haničko milá: co však v odměnu za námahu se mi dostane? 105 HANIČKA: Při senách si na vás vzpomenu! PAVLISKA: Hubičky dvě dej mu štípané. HANIČKA: Namluvím mu tetku Blažčenu! POHÁDKA O ZAKLETÉM PRINCI.
Už dávno tomu před lety žil smutně princ v dub zakletý, nevěděl nikdo proč a kým, však lidé měli soucit s ním. Šel drvař mimo něm a bled, a žena – slzí plný hled, za to v něm řádil větru svist, haluze lámal, trhal list. Za noci lesní obludy škubaly zlaté žaludy, v koruně jeho skákaly a vyly jako šakali. Pod dubem víly z hor a vod divoký vedly chorovod, ťukaly prstem v statný kmen, vábily prince k sobě ven. On šumě sobě posteskne – však když se jitro zaleskne, zpěv konejší jej křepelek a na sta ptačích hrdélek. A když zazvoní poledne, dívenka pod ním usedne sny předouc, co by dobrého učinit měla pro něho. Hluboko v lesích žije kmet věhlasný, poradí všem hned, prý s duchy mluví v půlnoci, snad ví, jak princi pomoci. Pěšinou běží horám v bok jak laňka lehký majíc krok, 106 jak ptáček lesy prolétá, a stane teprv u kmeta. Kmet trne, ký to bílý zjev, řeč líbezná jak rajský zpěv, nabízí dívce sedátko: „Pojď, spočiň, milé děťátko.“ ,Mám na spěch, starče, zpátky chci, snad tušíš, co mám na srdci: dub u nás stojí pod lesem –‘ „Vím, dítě, co tě vede sem. Slýš: podál dubu roklina, tam na dně zlatá květina, kdo ze skal v hloub se uvrhne, živ kvítek zlatý utrhne, a s prince sejme prokletí,“prokletí.“ Jak ptáče dívka odletí, přes lesy běží blažena, pro prince umřít nadšena. Ze světa půjde bez želu, rodičů nemá, přátelů, má doma zlou jen macechu. Doběhla k rokli bez dechu. Jen křížek ještě udělá a skok – již v propast letěla. Na jedli kulich zaskučí – dopadla v měkké náručí: „Ach, nejdražší má Haničko!“ a princ ji líbá na líčko, čarovnou hudbu slyší hrát, a před ní sluzi, kočár, hrad. Kol každý hlavu uklání – „Tvá země, tvoji poddaní –“ Však ona dí jen blaženě: „Dražší než vše to ty jsi mně!“ OLÍVČENA: Pohádky s tak pěkným koncem se mi líbí. 107 BABIČKA: To je, zdá se, na Haničku veršováno. VDOVA BLAŽČENA: Pan učitel, dobrý střelec, zřídka chybí: Hanička s ním veršovala v sadě ráno. (Hanička prchá!)
No, no, děvče, neshoď talíře! Jako divá letí od stolu, líčko ve stydlivém plápolu. BABIČKA: Není vzácnějšího malíře nad panenský stud a jemnocit. KAHÁNEK k učiteli: Já být mladým: zardělou bych chyt, zlíbal líček purpurový květ, v náručí ji přines mezi hosti zpět. ROMANCE O FIALCE A RŮŽI.
VŠICHNI: V podvečerním šeře zlatý brouček v květný sad se béře. Růžička se třese: Zlatý„Zlatý broučku, kam tě křídlo nese? Viď, nad růži není –: pojď v mou náruč, dej mi políbení!“ Brouček letí zticha fialince skromné do kalicha. Přivila jej úže – závistivě zbledla pyšná růže. HOSPODYNĚ: Co se stalo? Tvář má skrytou do zástěrky – nemohu ni slova dostat z milé dcerky. 108 BLAŽČENA: Poškádlila jsem ji panem učitelem, proto s uzardělým prchla z jizby čelem. HOSPODYNĚ: Bojím se, ať není marných řečí. BLAŽČENA: Však jim pospolu to pěkně svědčí. HOSPODYNĚ: Hanička je ještě tuze mladá. BLAŽČENA: Pana učitele vidí velmi ráda. HOSPODYNĚ: Dávnoli pak školu vychodila! BLAŽČENA: Co je láska, dobře pochytila. HOSPODYNĚ: Nepovídej – však na tom nic není. BLAŽČENA: V sadě dali si dnes políbení. HOSPODYNĚ: Bože, švakrová, tys vševědoucí! BLAŽČENA: Slyším lidské srdce v ňadrech tlouci. 109
HUSINA.
SOUSED KÁŇA: Hle, husička se salátem: selské spolky s advokátem – husa vykrmená – selský statek, salát s octem – chytrý advokátek. DOLEŽAL: Kdyby ta husička z mrtvých vstala, o dobrém bydle by povídala. DOLEŽALKA: Jako mandle lahodnou má chuť! HOSPODYNĚ: Jen si berte! Muži, přece nuť! Píseň.
SOLO: Jezte, jezte, jezte, vždyť jste na krmaši – jezte, jezte, jezte, tu husičku naši: až ji celou sníte, dojísti se smíte perníkovou kaší. Píseň.
VŠICHNI: Dvacet husí na dvorečku, dvacet husí na dvoře vyvolává na děvečku, jež zaspala v komoře: „Hlad, hlad, máme hlad, rády bychom posnídat.“ Děvečka má sladký sníček, děvečka má sladký sen! povídá jí šohajíček rozteskněn a roztoužen: „Rád, rád, mám tě rád, huběnku mi musíš dát!“ Dvacet husí na dvorečku, dvacet husí na dvoře, darmo volá na děvečku, co vyspává v komoře! „Hlad, hlad, máme hlad, rády bychom posnídat“.posnídat.“ 110 Romance.
DÍVKY A ŽENY: Pásla husy dívka nevyspaná, uviděla v tůni hastrmana! Spodky po kolena vyhrnuty lovil řasy na vrbové pruty. Z šosů voda jemu crčkem tekla, dívka milá se však nezalekla: „Hastrmane, milý hastrmane, týty máš vlasy nikdy nečesané. Rozcuchané jako větrem trávu: vylez z vody, učešu ti hlavu. Usedni si pěkně na drn ke mně, učešu tě jako sestra jemně.“ „Pověz dříve, co bys chtěla za to: perly, démanty či stříbro, zlato? Mám tě dovést v kříšťalové síně, houpat za večera na lekníně? Zlaté rybky k obsluze dát tvoji, či chceš královnou být, chotí mojí?“ „Ne, ne! Zapas za mne husy pouze: pozdřimla bych zatím sladce, dlouze. Taková jsem dneska nevyspalá: celou noc jsem s milým prolíbala. Opustil mne teprv o svítání: teď jdejde, hastrmánku, na mne spaní. Ach, můj hastrmánku, milý hochu, zapas za mne husy: zdřimnu trochu.“ „Pas si sama, dívko udřímaná!“ Nespatřila více hastrmana. Píseň.
SOLO: Mazaly si tetky husím sádlem jazyky, 111 že jim hrály hnedky jak o pouti muziky. Sádlo vymazaly, snědly také biskupa: jazyky jim hrály, až se třásla chalupa. O hloupé huse.
UČITEL: Provdala se husa do ciziny, obdržela psaní z domoviny: „Přítelkyně, družko milá, ráda bych tě navštívila. Dávno jsem tě neviděla: ráda bych se dověděla, jak se máš a jak ses měla. Zítra v manželské tvé nebe vkročím toužíc objat tebe. Pozdravujíc děti malé jsem Tvá v lásce dokonalé, věrná ve štěstí i v žale.“ Sotva husa přečtla psaní, slyšet její naříkání: „Smutné, ach, je nebe moje: nemám dosud předpokoje. Za jídelnu dvůr mám pouze, po salonu vzdychám v touze. Ložnice je parket prosta: ach, jak uvést do ní hosta? Nové toillety ranní nemám, modních trepek ani! Bez kojné a bez komorné může manželství slout vzorné? Sama musím prát a mésti: může se to zváti štěstí? 112 Muže, dětí jsem jen služka – ach, co řekne moje družka? Vždyť je lépe každé káči, co se v louži jenom máčí. Vždyť je lépe prostné slípce, zob co hledá na otýpce. Každé vrabčici líp bývá, co se v prachu popelívá!“ Družky své se nedočkala: v zoufalství dřív dokonala. 113
HÁZENÍ.
HANIČKA přinášejíc ovoce. Nesu hrušky, jabka, slívky: berte každý bez pobídky, napravte si chuť, jest-li se vám kazí – nesu také lesní plody: ořech, bukvy – však jsou hody, dovoleno buď, na koho kdo chce, ať hází. UČITEL. Házím, házím růžičkou za svou milou Haničkou, nenechá-li bez odplaty, smím jí poslat prsten zlatý. HANIČKA. Házím, házím jablíčkem za svým milým Jeníčkem, hodím, hodím, nedohodím: naň jen myslím, kudy chodím. PÍSEŇ.
ŠUHAJI. Ach, mě pořád táhne cosi k vaší síňce,síňce jak holoubka do rákosí k holubince, žítko polem rozsívám, na tě jenom myslívám, na tě myslím oraje, na tě myslím zpívaje, na tě myslím lehaje, na tě myslím vstávaje – celou noc a celý den na tě, na tě myslím jen! DÍVKA. Házím, házím ohryzkem za tím starým Matýskem, nosí botu vyšmatlanou – ať za jinou chodí pannou. DRUHÁ DÍVKA. Já se hněvám s Toníkem: hodím po něm preclíkem, 114 pobádá mne naděje, že se na mne zasměje. TŘETÍ DÍVKA. Házím, házím oříškem za nejdražším Vojtíškem, chytí-li jej do klobouka, vím, že jenom po mně kouká. BLAŽČENABLAŽČENA. A já, vdova, koblihou hodím sobě za Říhou, sám si přijde pro ty jiné – kdo ví, co se nevyvine. BABIČKA. Po kom pak já hodit mám, stará bába, rozjímám: staří se mi vyhýbají, mladí svoje milé mají, zbývá mi ta kostlivá – počkám, až mi zakývá. PAVLISČENA. Kdybych muže neměla, po všechněch bych házela, po mládencích srdečkem, po ženáčích věnečkem, po dědkovi vdolečkem. PÍSEŇ.
VŠICHNIVŠICHNI. Tím nejsladčím marcipánem hází děvče za hulánem, hází, až ho dohodí, ptá se, proč k ní nechodí? „Nechodívám, že mám jinou, která voní rozmarinou, na krku má granáty, ve stolečku dukáty“.dukáty.“ „Zlaté dukáty má v stole, ale pod granáty vole, samé diamanty v něm: vem si ji, huláne, vem!“ 115 MLADÝ ŽENÁČ. A já hodím bukvicí po své žínce mlčící, tuším, že se zakaboní, ale přece hodím po ní, líčko hněvem zruměněné zlíbám: na hněv zapomene. PÍSEŇ.
SOLO. NeházejNeházej, mužíčku, na mladou ženičku trpkých plodů – zajdi si v mýtinu pro sladkou malinu, pro jahodu. KAHÁNEK, starý mládenec. Po kom, smutný, hodit mám? Po vdané si netroufám, vdova by hned chytila, k ženění mne nutila, dívka ohrla by nos, smál by se mi ledakdos – babičku mou přepad sen, stará Barča pádí ven – po kom hodit sotva vím, a pak ani nemám čím. HANIČKA. Hoďte po mně poupětem. ŘEHÁK. Po kocouru koštětem. DOLEŽALKA. Po mně hroznem, prosím vás. KÁŇA. Po mně aspoň hrozínkem. KAHÁNEK. Po vás hodím, ať mě ďas, vařechou neb polínkem. PAVLISKA. Po mně hoďte dukátem. ŽEBRAVÝ KOKEŠ od dveří. Po mně starým kabátem. 116 VDOVA BLAŽČENA. Po mně snubním prstenem s démantovým kamenem. DÍVKA. Po mně aspoň perličkou. STARÁ PANNA. Po mně vonnou kytičkou. JINÁ. Po mně modrou pentličkou. PÍSEŇ.
DÍVKY. Já mám nové střevíce, květované suknice: musím jíti k muzice. Na hochy se budu smát, že se o mne budou prát – dupavého nechám hrát. Milým hochům připiju, na prst si je oviju, tance s nimi užiju. K jedněm sladká jako med, k druhým trpká jako jed, k jiným studená jak led. Já mám nové střevíce, květované suknice: musím jíti k muzice. O tancechtivé myšce.
DĚDEČEK. Byla jedna myška malá, tuze ráda tancovala s každým, kdo se namanul, třeba osel nebo vůl. Poslední šla od muziky – darmo dělali s ní křiky, sotva hudba zazněla, do tance už běžela. Tančí v jizbě, tančí v poli, třeba otec bije holí, 117 bije matka nejednou vařečkou dceř nezbednou. Se žabákem bez okolků zatancuje v poli polku, na ještěrku zavolázavolá, jde s ní také do kola. K tanci svedla už i kuře – vyvádí čím dál tím hůře, nepomůže jiná věc, musí jíti pod čepec. Rodiče se uradili, myšce svadbu vystrojili: teď si hlídejhlídej, mužíčkumužíčku, tancechtivou ženičku. Tančila-li, tančí více, muž nestačí na střevíce, protančit den, celou noc, není nikdy myšce moc. Marně kárává ji tetka: k tanci vezme třeba dědka, trpělivý její muž musí tančit také už. Ba, je podívaná milá, jak ho tančit naučila, jak mu myška notuje, milý myšák tancuje. 118
ZELNÍKY.
VŠICHNI. Kdo si sáhne po zelníku, musí po valašském zvyku zapět píseň místo díků. PÍSEŇ.
DĚDEČEK. Když nám Pánbůh nadělí, v dědině je veselí, každý sobě notuje, při žatvě jen tancuje. Když nám Pánbůh nadělí, na stole se zabělí chutný chlebík s koláči: najezte se, sekáči! Když nám Pánbůh nadělí, počnou svadby, veselí: sedlák jenom notuje, pije, kouří, tancuje. NAŠE KÁČA.
OLÍVČENA. Naše Káča malá za muže si vzala chlapa do povala. Tak vypadá břízka nepatrná, nízká, stojíc u dubiska. Na rukou ji nosí, o všecko ji prosí, v poli za tři kosí. Za ni hospodaří, za ni pere, vaří, kravám píci paří. V jizbě nenaplije, piva nevypije, Káči nenabije. 119 Káča se jen směje, šije, trochu pleje, celý den si pěje. Češe dlouhé vlasy, přimhuřuje řasy – ta má zlaté časy. Muž jen pro ni shání, nedá fouknout na ni, splní každé přání. Z trhu pentle nosí, z lesa drozdy, kosy, kvítí plné rosy. Ze zahrádky růže – takového muže každá přát si může! VŠICHNI. Kdo si sáhne po zelníku, musí po valašském zvyku zapět píseň místo díků. MOJE APOLENKA.
KÁŇA. Ach, ta moje Apolenka, ach, to je vám hodná ženka, zná se vloudit do srdénka. Noc promarním, přijdu za dne a jí bručet nenapadne, v náručí mi sama padne. Hned mi vaří snídaníčko, chystá buchtu, teplé mlíčko, ulíbat si nechá líčko. Přisedne si ve fěrtošku, v pantoflíčku bílou nožku: „Mužíčku, jdi zdřimnout trošku.“ Žádná není taká milá, každá by se vyvadila, nejedna by muže bila. 120 Ach, ta moje, Apolenka, ach, to je vám hodná ženka, zná se vloudit do srdénka. Chvála pole.
DOLEŽAL. A já zdvíhám skleničku na zdar svému políčku. Je tak zlatě úrodné, rodí vínko lahodné. Rodí z věku do věku výživný chléb člověku. Bez políček, to ví Bůh, byl bych pohozený pluh, byl bych opuštěný vor, jejž odnáší příval z hor. Zač by celý život stál? Ale s políčkem jsem král! Chvála koně.
ŘEHÁK. Já zas cením nad zlato svého koně, pantáto. Na tisíce těžkých klad odvez, svozí ještě snad. Když ucítí lesa dech, frká radostně, má spěch. Je mu jenom do skoku, jak by dostal obroku. V lese pak se lopotí, utahá a upotí do úpadu každý den – ba, mě živí koník jen. Chvála drůbeže.
ŽENY. Drůbež je zas naše pýcha – když se na dvoře to míchá: 121 husy, kachny, slepice, jak fazole na ošatce, mezi nimi kohout vládce, blaženy jsme nejvíce. PÍSEŇ.
Padá z ruky pšenice, pojďte sbírat, slepice! Pojďte, útlá kuřátka, naplňte si volátka! Padá z ruky zlatá rež: kohoutkové, pojďte též, kačka, huska, kde která; dokud plná zástěra. Pojďte, holoubci, i vy, i vás dlaň má uživí. Pojďte: kdo si přispíší, zplna hlad svůj utiší. Kdo však pozdě přichvátá: snědí mu to ptáčata. VŠICHNI zvedají sklenice. Hostiteli na zdraví: ať mu Pánbůh zapraví účet z dnešní zábavy! Dělníkovi na zdraví: mozol jeho krvavý Bůh ať zhojí, oslaví! Pijme také na zdraví krásné naší Moravy: ať sílí a otaví! PAVLISKA. Pijme tomu na zdraví, kdo nás písní pobaví jakoukoli, směšnou třeba, 122 ale živnou jak kus chleba, aby se v ní obrážela prostá naše obec celá. Pavliskovy skály.
KÁŇA. Čeladenský Pavliska přeorává planiska, vyorává skaliska. Prodal by je velmi rád, nikdo nechce darmo brát – nejspíš postaví z nich hrad. Bude-li skal ještě dost, bude stavět dlouhý most, co povede na věčnost. – VŠICHNI. Zpěvákovi na zdraví! Tesař Havlík.
PAVLISKA. Tesař Havlík uťal malík, když si tesal z dřeva špalík. Dotesává klidně špalík: vždyť má ještě jeden malík. VŠICHNI. Pavliskovi na zdraví! Janku!
MITURA. Dřízgův Janku, nesedávej na verpánku: na verpánku čerti šijou, potěhem své ženy bijou. Dřízgův Janku, nesedávej na verpánku: na verpánku ďábli klejí, v hrdlo pálenku si lejí. 123 Dřízgův Janku, kopni raděj do verpánku: na verpánku s vádou nouze přištipkuje život pouze. VŠICHNI. Miturovi na zdraví! Rolník Slamečka.
ŘEHÁK. Jede z trhu Slamečka, veze nová kolečka, veze na nich opatrně svoji ženu s kopečka. Veze ženu Slamečka jako svátost s kopečka, převrhl však na hromádce, rozbil nová kolečka. Nese domů Slamečka rozlámaná kolečka, žena pláče na hromádce, hrozí pěstí s kopečka. Doma honem Slamečka sbíjí, stlouká kolečka, jede zpátky ku hromádce, veze ženu s kopečka. Na jarmarce Slamečka kupuje jen kolečka, aby mohl ženu vozit vzhůru dolů s kopečka. VŠICHNI. Řehákovi na zdraví! BÁBA.
DĚDEČEK. Kráčí bába od Korába,*) přes cestu jí skáče žába. „Nemůžeš jít z cesty bábě?“ – „Nemůžeš se vyhnout žábě?“ ——— *) Čeladenská hora. 124 VŠICHNI. Dědečkovi na zdraví! Opilec Vrabel.
HOSPODÁŘ. Na obludě jede ďábel;ďábel. Kde je, kde je Podolanský Vrabel? – Zle je! – Vrabel pije kořalenku, zle je! vyprazdňuje pátou sklenku, zle je! – Na obludě jede ďábel. Kde je? V náručí mu křičí Vrabel: Zle je! VŠICHNI. Hospodáři na zdraví! Bražina.
ŽENY. Čeladenský Bražina obilíčko dožíná, bude dobrá svačina: s nožkou nožka kačina. Bude dobrá večeře: křídou psaná na dvéře. Bude dobrá počastná: neslaná a nemastná. S platem se též neschvátí: ať prý Bůh všem zaplatí. VŠICHNI. Našim ženkám na zdraví! 125
PSTRUHY.
Nespokojené ryby.
UČITEL. Rozbíraly jednou ryby světa nedostatky, chyby. „Dílo boží dokonalé není, chybičky v něm malé. Ale také velké chyby: na příklad my, němé ryby! Každý tvor, když na svět přišel, žehnal rukám, z kterých vyšel, plesem plní dosud zemi: ryby musejí být němy. Bůh nám věčně mlčet kázal, jazyk do němoty svázal. Každému dal kousek řeči; tygr vyje, koza mečí, holub vrká, včela bzučí: nás ni hlásce nenaučí. Čím jsme se my provinily – nejsme stejně Bohu mily? Bez nás souladně jak lyra nezní píseň všehomíra“.všehomíra.“ Ze všech jezer, ze všech moří ryby se tu svorně noří. Všechny druhy pomíchané z vody sladké, z vody slané. Pyšní sumci od Dunaje pluli mořem u pokraje. Lososi až z Niagary, pražny z Nilu od Sahary. S pstruhem žralok lidožravý, vzadu velryb celé davy. 126 Ploutve o ploutve se třely, chvěl se okruh země celý. V tom Bůh na pozemské lány sestupuje s nebešťany. Serafové s rajskou písní u nohou se jeho tísní. Mořský ďas hned vznáší hlavu, řeční jmenem všeho davu. Bůh tvář sklání dobrotivě, naslouchaje trpělivě prosbám, hrozbám, tužbám, přáním, až ďas skončil horováním: „Vzbuď již pokynem své ruky na jazyku našem zvuky, bychom jiným tvorům rovny v ples vypukly nevýslovný!“ A Bůh zahalený v jasu, klidně k mořskému dí ďasu: „ŤysTys to pobouřil mé děti – však chci rád jim vyhověti. Nuže jaký chcete hlásek?hlásek?“ – „Zpívat chcem jak sedmihlásek“.sedmihlásek.“ „My chcem výti jako lvice!“ – „Švihlat chcem jak vlaštovice“.vlaštovice.“ – „Jako včelička chci bzučet!“ – „Já jak liška toužím skučet.“ – „Já chci jako medvěd bručet!“ – „Já chci jako harfa zvučet.“ – „Já jak flétna!“ – „Já jak basa!“ volá, hlučí rybí chasa. Až Bůh s přísnou tváří vstává, hněvu svému průchod dává: 127 „Vždyť vy nejste ujednány! jste jak vlny větrem hnány, každá pádí v jiné strany! Až se všechny sjednotíte, s prosbou znova přijít smíte. Vyhovím vám bez odporu.“ „Amen“Amen,“ andělové v choru šeptli. A Bůh v jejich sboru zmizel, oděn v blesky, zoru. „Amen!“ z ptačích hrdel znělo, „Amen!“ celé tvorstvo pělo v prachu sklánějíc své čelo. „Amen!“ od hor k horám hřmělo, slunce zašlo, kol se stmělo. „Amen!“ od hvězd burácelo. A ryb nesčíslné davy sklánějí teď tiše hlavy šeptajíce: „Amen, amen!“ v hloubi zapadly jak kámen. – ŽENY. A my babky kolem kamen voláme též „Amen, amen!“ Skončena je hostina – třeba domů, muži milí, sice byste se tu spili: soudeček se načíná! HOSTÉ. Děkujem za jídlo, děkujem za pití, přejem všem vespolek dobrého zažití. HOSPODYNĚ: Byla bych vám upekla koroptev, však utekla, srnčí se nám spálilo, holoubě se ukrylo. Co jsme měli: smažili, vařili jsme, dusili, 128 bychom hosti uctili: milost, v čem jsme chybili! HOSTÉ. Všecko dobré bylo a dost ještě zbylo. HOSPODÁŘ. Na rozchodnou po skleničce, po písničce, po hubičce! PÍSEŇ:PÍSEŇ. Já mám doma takou basu, co mi pořád bručí, chci-li ji vzít kolem pasu, posílá mně k šípku, ďasu do náručí. „Nebruč, zlatá ženičko, z hospody jdu raničko: vychází už sluníčko. Rozmilý tvůj mužíček, červený jak hřebíček: vypil dvacet skleniček.“ VŠICHNI. Na rozchodnou po skleničce, po písničce, po hubičce! PÍSEŇ.
A nechť se myslivec poděje zlostí, užije pytlák přec zvěřiny dosti. Přijde srn do léče, neví duch živý – žena jej upeče při panském dříví. VŠICHNI. Na rozchodnou po skleničce, po písničce, po hubičce! PÍSEŇ. Půjdu sloužit mezi lidi, snad mě nikdo neošidí, 129 neošidí o věneček, že jsem chudý siroteček. Mám jen ruce pracovité, svižné tílko, nožky hbité, černá očka, bledé vlásky, bílá ňadra, plná lásky. Půjdu sloužit mezi lidi, snad mě nikdo neošidí, neošidí o věneček, že jsem chudý siroteček. HOSPODÁŘ. Na rozchodnou chci vám něco říci: máme tady párek milující. Rok už oba v touze, naději po sobě prý očkem házejí, abych ukončil jich muku, slíbil Hančinu jsem ruku milenému panu učiteli. Ohlášky už budou po neděli. HOSTÉ. Sláva! Na svatbu nás pozvete? HOSPODÁŘ. Už teď zveme – všichni přijděte! PÍSEŇ.
Půjdem, braši, půjdem svatbit! Soused dal už vola zabít, tlustou svini, třicet husí: každý prý se najíst musí. Před domkem už hrají dudy, ve dvou řadách leží sudy, koláče jsou napečeny: vezmem také děti, ženy. ŽENY. Jedou koníčky samé pentličky, samé řemení, zlaté třepení, jedou s velikou 130 hlučnou muzikou: trouby výskají, plechy třískají. Jedou vesele známí, přátelé v rukou sklenice, jedou pějíce – ženich po cestě stulen k nevěstě vzhlíží vítězně, ona líbezně. Dívky, šohaji kvítím metají: myrtou družičky, mládci hřebíčky, vonný rozmarin švarným dívkám v klín, trouby výskají, plechy třískají. PAVLISKA. Vdavky, milé vdavky, přelíbezné sady, do vás touží vstoupit s dívkou šohaj mladý. BLAŽČENA: Vdavky, milé vdavky, okovy jste zlaté, přešťasten, kdo vámi nemá ruce spjaté. ŘEHÁKOVÁ. Vdavky, milé vdavky, čaruplné býlí, kdo je včera trhal, skráň dnes smutně chýlí. OLÍVČENA. Vdavky, milé vdavky, tajeplné moře: jeden loví perly, druhý samé hoře. 131 PAVLISČENA. Vdavky, milé vdavky, tajeplná brána, sotva vejdeš, zazní svobodě tvé hrana. KAHÁNEK. Když jsem nosil sestru v plínce, zpíval jsem jijí po mamince: Spi, maličká, v kolibáči, odvykej si křiku, pláči, raděj směj se jen třeba celý den na tatíčka, na babičku, na bratříčka, na matičku: pokvetou ti růže v líčku. KÁŇA. Starý mládenec se v zpěvu cvičí. ŘEHÁK. Což mu na kolíbce dítě křičí? OLÍVČENA. Však co není, býti může: Blažčena je jako růže. PAVLISKA. A Kahánek ještě statný: z těch dvou byl by párek zdatný. JEDNI. Ožeňme jej! DRUZÍ. Vdejme vdovu! KAHÁNEK. Nedáte mi přijít k slovu? PAVLISKA. Neutajíš nic už v pytli, zřejmoť, že jste oba chytli! KAHÁNEK. Ano, rozžehla mi v srdci žár, cítím, jako bych měl dvacet jar. BLAŽČENA. Myslím, krmaš nejlíp ukončíme, když se všichni vdáme, oženíme. VŠICHNI. Už nás rozhánějte, vždyť už svítá, 132 kohout kokrháním den už vítá, a my tady sedíme, výkladu si hledíme a kdy skončit nevíme. Už nás rozhánějte odsud kyjem a nedolívejte, sic se spijem, odnesem si opičky, zmýlíme si chodníčky. Dopijeme sklenku na stojačky, a už rozhánějte noční ptáčky! 133
DOSLOV.
Juž jitro vykouzlilo slavobránu nad Moravěnkou rodnou, čarolesky protkalo mlhy ve májovém ránu, skřivan se vznáší pod krov pod nebeský, a pěje, co mu stačí hrdlo malé, o věčné kráse, lásce neskonalé. A Valašsko, to dítě snivých očí, si s čela stírá bílou dlaní spánek a uzardělé líce nad červánek s úžasem dětským po slunéčku točí, a oslněno s postýlky se zvedá, máť, bratry, sestry plačíc, volá, hledá. Kol hory zří a luhy plny kvítí, na kvítí rosa démantová plane, chce trhat: z houští vlčí zraky svítí, i couvá zpátky dítě polekané, a netroufá si v bázni vztáhnout ruku ni po jediném vonném jarním puku. Pachole sličné na dosahu šelmy, Valašsko naše – chvějeme se o ně, to vonné poupě vlasti na záhoně, ten zlatý koutek milujem tak velmi, že vše klást v obět chceme v zanícení pro jeho rozkvět, sílu, oblažení. Juž jitro vykouzlilo slavobránu, juž temné mrakavy jsou na odletu, démanty hoří v každém polním květu, lesy se chvějí v jarních větrů vanů, juž plesá ptactvo, vody, doly, hory pod políbením zlatoskvoucí zory. E: dp + až; 2002 134
Bibliografické údaje

Nakladatel: Revue moravsko-slezská; Richter, Jan
(Nákladem Revue moravsko-slezské. Tisknuto v knihtiskárně Jana Richtra v Příboře.)

Místo: Ostrava

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+134