DOSLOV.
Juž jitro vykouzlilo slavobránu
nad Moravěnkou rodnou, čarolesky
protkalo mlhy ve májovém ránu,
skřivan se vznáší pod krov pod nebeský,
a pěje, co mu stačí hrdlo malé,
o věčné kráse, lásce neskonalé.
A Valašsko, to dítě snivých očí,
si s čela stírá bílou dlaní spánek
a uzardělé líce nad červánek
s úžasem dětským po slunéčku točí,
a oslněno s postýlky se zvedá,
máť, bratry, sestry plačíc, volá, hledá.
Kol hory zří a luhy plny kvítí,
na kvítí rosa démantová plane,
chce trhat: z houští vlčí zraky svítí,
i couvá zpátky dítě polekané,
a netroufá si v bázni vztáhnout ruku
ni po jediném vonném jarním puku.
Pachole sličné na dosahu šelmy,
Valašsko naše – chvějeme se o ně,
to vonné poupě vlasti na záhoně,
ten zlatý koutek milujem tak velmi,
že vše klást v obět chceme v zanícení
pro jeho rozkvět, sílu, oblažení.
Juž jitro vykouzlilo slavobránu,
juž temné mrakavy jsou na odletu,
démanty hoří v každém polním květu,
lesy se chvějí v jarních větrů vanů,
juž plesá ptactvo, vody, doly, hory
pod políbením zlatoskvoucí zory.
E: dp + až; 2002
134