PŘI POLÍVCE.

Josef Kalus

PŘI POLÍVCE.
DĚDEČEK: Ať jí dobrou polívečkupolívečku, kdo chce dlouho žít, kdo chce plnou kolíbečku zdravých dětí mít, kdo chce zdravím zářit, kvést jak růžová ratolest. 86 HOSPODYNĚ: Pěkně prosím, berte jako doma, žena muže, muž ať ženu nutí – myslím, pravda všem je povědomá, chladná polívka že nemá chuti. BABIČKA: Berte, berte, líbezně tak voní! KÁŇA: Nuže s chutí pustíme se do ní! ŘEHÁK chalupník: Naber si, ach naber, kmotříčku můj zlatý, chutné polívečky tatířtalíř vrchovatý: možná, že k vám potom do světničky z rána s roztomilým kloučkem vletí paní vrána. KÁŇA: K nám už, kmotře, vrána dětí nedonese; jsme už na to staří a pak skryti v lese, k nám si dosud vždycky cestu pomýlila, za to dvojnásobně jiným nadělila. ŘEHÁKOVÁ: Kterak přijdeme my, chudí lidé k tomu, že se vyhne vrána bohatému domu, nespravedlivě že vletí do chatky, jako na příklad k nám třikrát s dvojčátky? PAVLISKA: Krmaš, krmaš, veselme se, juch! Na stůl masečko se nese, juch! víno, pivo, kořalenka, juch! nevysychá hostům sklenka, juch! Učitel povstává.
DĚDEČEK: Budiž ticho kolkolem. HLASY: Kdosi šoupá pod stolem. 87 UČITEL přednáší: Mojím milým úkolem – DĚTSKÝ HLÁSEK: Já se bojím, je tu pes! UČITEL: – jesti, drazí milí, dnes, bych na větší oslavu do zdejšího kruhu vznes.vznes Pes počne kňučet.
HLASY: Vyhoďte jej, ohavu! UČITEL: – trochu nadšení a vzletu, perel, jasu, hudby, květů. VŠICHNI: Panu učiteli sláva! UČITEL: Krásná princka kdysi páva pásla v čarokrásném parku, a jak v pohádkách se stává, jel kolem ní na kočárku, který zářil stříbrem, zlatem, vznešený princ tryskem, chvatem. Jak jen spatří princku naši, seskočit chce, koně však se plaší. DĚTSKÝ HLÁSEK: Náno, já chci koníčka! DĚVEČKA: Poprosíme tatíčka. DĚDEČEK: Zticha buďte! UČITEL: Koně zplašené pádí po zahradě zelené, sličná princka líce zděšené, páva držíc na hedvábné šňůře, stojí jako v zemi vryta. ŽENSKÝ HLAS: Muži, ty jsi nedopita! Pes zas vrčí.
HLAS: Hoďte něčím po nestvůře! 88 UČITEL povyšeným hlasem: Vidí s hrůzou princprinc, jak k zemi klesá zrovna pod koně a pod kolesa. – Koně pádí, jak by pustil běsa, princka s pláčem na mrtvolu klesá, z blízké studny džbánek s vodou chopí a krvavé rány, bledá, kropí. Rány se hned celí, princ už dýchá, vstává – za koni však nepospíchá, na princeznu patří jen a vzdychá: „Zjeve luzný, zlatá pampeliško. – DĚTSKÝ HLÁSEK: Mámo! MATKA: Zticha buď! DÍTĚ: Mě bolí bříško. MUŽSKÝ HLAS: Koláčem mu zacpi hubu! UČITEL: Chtěl bych míti archandělskou tubu, do světa bych mohl vytroubiti, žes svou krásou vzkřísila mě k žití.“ Princka skromně kloní sličnou hlavu zardělá jak oblak na azuře, přioděna v skvoucím zlatohlavu, páva držíc na hedvábné šňůře, s princem ruku v ruce v před se šine cestou, která růžemi se vine, odkud pramen stříbroskvoucí řine ku jezeru, v němž se zámek zhlíží, šeptajíce, milenci se blíží. ŠEPOT: Sladká dřímota mi oči klíží. UČITEL: S královnou král na prahu je vítá. Sluha koně poplašené chytá, krotí, ukrocené k stáji vede čarokrásné hřebce zlatohnědé. SOUSED k sousedovi: Milejší mi telecí je kýta, korbel piva,piva než ta povídačka. 89 JINÝ SOUSED: Lépe v lese poslouchati ptáčka. UČITEL: Princ o ruku prosí jedináčka, rodičové s plesem přivolují. A hned trubačové v rohy dují, zasnoubení světu oznamují a zvou všechny ku hostině skvělé; princka, na hedvábné šňůře páva, rdí se blahem, národ křičí „sláva!“ VŠICHNI: Sláva panu učiteli, sláva! TLUMENÝ HLAS: Chvála Bohu, že už je to celé! KAHÁNEK, starý mládenec: Nuže, mysleme si, že ta hostina na královském zámku právě počíná, my že dvořané jsme, kněžny, státníci, princem pan učitel, princkou zářící dcerka hostitele, švarná Hanička, květů nejsličnějších vábná kytička. PAVLISKA ke vcházející hospodyni: Sestro, nevěstou je tvoje dcera. HOSPODYNĚ: Možná-li? Vždyť chce jít do kláštera. HANIČKA: Maminko, vy hned se prořeknete. UČITEL chvatně: Haničko, je tohle pravda? rcete! HANIČKA: Jen jsem slůvkem včera nadhodila. DOLEŽALKA, host z Hané: Do kláštera takováhle kráska? Jistě, Haničko, vás trápí láska! 90 UČITEL: Věru, nepřicházím z udivení. HANIČKA smějíc se: Ale vždyť to divného nic není: ráda bych se vařit naučila. ROMANCE.
VŠICHNI: Na Vsetíně klášter nový, pěkný, bílý mramorový. Všechna okna mřížovaná, u jednoho hezká panna stojí bledá, uplakaná: Ach, co jsem to učinila – za živa se pohrobila. V plné síle, v mládí květu, zavřela se všemu světu. Proč mne otec nevaroval – což pak dcery nemiloval? Proč mi matka nebránila? dávno provdána bych byla. Po vůli mi dělávali – za živa mě pochovali. Pochovali do kláštera: ach, já přenešťastná dcera! 91