Uzené se zelím
nepatří k hostině,
přec vás jím podělím:
chutnává při víně –
je právě z komína –
uzené se zelím
u nás hod počíná.
Koulelo se, koulelo,
nožiček to nemělo,
vkoulelo se do jizbičky
mezi rozjařené strýčky,
v nitru plno zlaté rosy,
která barví tváře, nosy
lidem do ruda. –
Kdo uhádne, kdo uhádne,
jaká je to obluda?
Ach, ta milá obludečka
buclatá je vína bečka,
vláha její vkouzlí záři
do té nejsmutnější tváři
v kosti staré lije jaré
plameny –
zachytněme do džbánečka
kouzelné ty prameny!
Pravím, tetka: pitky samy
jsou teď u nás pod horami:
dřív tak nebývalo tady,
často strádali jsme hlady,
teď se každý sytě nají
a pak hříchy vylézají –
sedlák nesedlák se opíjí,
a Bůh dobrý všecko promíjí.
Kdybych Pánembohem byla,
do světa bych hromem bila,
kořalku bych otrávila,
pijáků bych neživila,
brány pekla otevřela
a tak do duše všem hřměla:
kořalky kdo pookusí,
k zatracení přijít musí.
Ach co, tetko, naděláme?
Někdy líznout neuškodí,
zvlášť když v kostech štípe, láme:
po půlečce samožitné
život růžemi nám kvitne,
v srdci blaženost se rodí,
pravím: kapka neuškodí.
Dejte pokoj; malá kapka,
věřte, ďáblova je tlapka:
vidíš tlapku, nevykřikneš,
satanovi pěkně zvykneš,
než si uvědomíš vinu,
letíš v pekla prohlubinu –
S kapkami si pokoj dejte,
před ďáblem se ostříhejte!
Já jen tehda, když mě moří.
Kapka stačí, peklo hoří.
Když mi síly bolest maří,
dcera pelyněk mi vaří,
a hned se mi dobře daří.
Muž můj četl o tom knihu:
zvlášť prý dobře působí
na vniterné útroby,
když je namáčený v líhu.
Měl ji spálit v okamihu,
jenom darmo k hříchu svádí!
Mne však ďábel nenavnadí:
kdyby sousto – na příklad –
chleba kořalkou mi zrosil
a k snědku mě nutil, prosil,
nejedla bych majíc hlad –
a kdyby mne třeba v řece
utopit chtěl v hněvu vzteklém,
hrozil zatracením, peklem
(netrestej mne hříšné Bůh),
nepřijala bych ho přece
pro ten kořalkový puch.
Tetko milá, tetko zlatá,
vy jste trochu předpojata.
Možná, mne už nezměníte;
nebožtík můj, no, však víte,
prolil hrdlem celý statek,
s dětmi uvrh v nedostatek,
zpit přicházel, bil nás holí,
až pak zmrzl v širém poli.
V nejkrasší kout země – v ráj
růže hází věčný máj,
sadem prochází se Eva
sama – s Adamem se hněvá.
Adam stoje zamyšlen
do říčných se dívá pěn,
zrakem po Evičce šlehne,
s místa se však ani nehne.
Eva k ňadrům chýlí líce,
hněvá se naň víc a více,
Adamova náruč měkká
že ji sevře, marně čeká.
Maně zastavuje krok,
studánky kde prýští tok,
shlíží se v ní v celé kráse –
„Kde je Adam?“ motýl ptá se.
„Kde je Adam?“ ptá se pták,
vodní růže, planý mák,
tázavě k ní pozasvítí
i laň zrakem, ležíc v kvítí.
„Kde je Adam?“ ptá se had.
„Nasytil se tvojich vnad?
Odvrátil se přesycený
od své krásky, milky, ženy?
Neocenil útlý pás,
slzy vynutil z tvých řas,
modrých oček do azuru
vlákal stesk a hněvu chmuru?
Nevděčník je Adam tvůj –
nemá více vstoupit v sluj,
kde ty, božská, dřímáš v loži:
jiný kdos skráň k tobě složí...“
Evě vzdech jen vyšel z úst –
stála – jako palma vzrůst –
stála, čarokrásné oudy
v zlatých vlasů halíc proudy.
Stála celá zardělá,
hlavu k ňadrům skláněla,
svůdné řeči naslouchala –
hadí očka divně plála.
„Miluji tě,“had v tom řek,
k bílým nohám se jí smek,
zrakem v její zrak se vpíjel,
vášní slep se před ní svíjel.
V uleknutí patří naň,
ku obraně zvedá dlaň,
jak raněná laňka vzkřikne –
do houští had sebou smykne.
Po boku však stojí už
věrný Adam, milec, muž.
„Adame můj!“ – „Evo drahá!“
Ráj je plný smíru, blaha.
„Had mě sváděl, Adame!“ –
„Evička mě nezklame.“ –
„Ne, ne – jen se nezlob více!“
Zlíbal ústa, čelo, líce.
V houští poukrytý had
hněvem syčí: „Zítra snad
neodolá pokušení:
žena ráda mysl mění.“
Babičko, vy teď z paměti
vybavte pěknou povídku
o opuštěném dítěti,
o lilii a o skřítku,
neb o bohaté veselce,
kde diblík metal kozelce.
Ach, věděla jsem, věděla,
a teď nic nevím docela.
Však přece nitku navážu,
a dá-li Bůh, cos dokážu.
Přišel k hodům Kristus Pán
jako žebrák starý,
od statku byl odehnán,
ač tam měli dary,
ač tam buchty voněly –
pro starce nic neměli.
K nejnuznější chaloupce
vedly kroky Krista,
kde jen brambor ve sloupce
vdova dětem chystá –
vítala jej s pozdravem:
„Pojď, žebráčku, vem si, vem.
Martinské jsou hody dnes –
u nás hodů není,
rádi jsme, že máme – jez! –
brambor k nasycení:
kéž by se jich rodilo,
aby hladu nebylo.“
A jak Kristus usměvav
za chudý stůl sedá,
hvězdami vzplá jeho háv,
sluncem líce bledá,
k žehnání jak ruce zved,
stůl pln dobrých jídel hned.
Koláče i husina,
vína plné číše,
chudá chatka vdovina
září, rájem dýše,
hostitelem stal se host,
nutil všechny k jídlu dost.
Ke Kristu se dětičky
tulily jak k otci,
zpívaly mu písničky
až do pozdní noci,
on, nejmenší na klíně,
zval je k věčné hostině.
Teprv k ránu odcházel:
záře po něm zbyla,
jak by růží nasázel,
vůně kol se lila,
na stole zbyl s masem chléb
a potravin plný sklep.
Vystavím chaloupku
pro párek holoubků
z jedlového dřeva –
má milá se hněvá.
Kol bude v zahrádce
růží jak v pohádce,
u stěn vinná réva –
má milá se hněvá.
Vydláždím chodníček
do vonných políček,
kde má milá plevá,
co se na mě hněvá.
Půjdeme smířeni
k novému stavení
z jedlového dřeva –
nic nás nepohněvá!
Kde do hor vede chodníček,
náš Honza našel střevíček.
Nosil jej jako amulet
za ňadry dlouhou řadu let.
Byl z hedvábí a krajkoví;
čí by byl, nikdo nepoví.
Snad víle lesní s nožky spad,
když se skřítkem šla tancovat.
Snad princezně se s nožky svez,
když s princem projížděla les.
Čí by byl, odkud se tu vzal,
náš Honza darmo mudroval.
Líbal jej jako amulet,
až se mu rozum zcela splet.
Vzkázal mi syneček
za dne,
že mu darovaný
od falešné panny
kvítek za kloboučkem
vadne.
Přijdi, synku, přijdi,
dám ti jiný,
uviju ti kytku
z nejlibějších kvítků:
z vonných fialek a
z rozmariny.