Miluji holuby bílé i sivé i popelňáky i železňáky barvy rzi.
Miloval jsem je již tehdy, kdy houkali pod naší
střechou a s vrzáním per se snášeli na starou násep
a poklonkoval z nich každý jak rytíř, tanečním
krokem se toče kol děvušky očí tak mírných a cudných. Holubička!
Čistý a milý a rytířský rod, tak srdečných sousedských zvyků!
A tehdy, kdy beze skepse jsem ve hrubých obrysech počínal cítit svět kolem sebe,
líbilo se mi velmi, že národu mému dáváno
jméno tak sladké a dumné: národ holubičí.
Ale pak přišly i časy, kdy s úžasem uzřel jsem všecko.
Vždyť oni ti holubi mí se krvavě rvou mezi sebou –
a ti, kteří po venku si chodí jak nevěsta, jak kavalír každý –
Bože – já tak jsem se styděl, když viděl jsem
nedbalé hnízdo a takové – takové hromady trusu!
A nemoh, nemoh jsem říci, že národ můj není národem holubičím –
Ty však – ó, Hospodáři, který máš v dobrém pořádku svůj rozsáhlý dvůr –
Ty, který úlohu dáváš všemu, co z ruky Tvé vyšlo,
aby ji splnil tvor každý dle typu svého v oekonomii věčna,
Ty jistě klidněj než škarohlíd lidský se díváš i na tu svou drůbež –
Hle – lid jeden tamto pyšný vždy byl a bude i dále,
že jsi ho učinil kohoutem na smetišti světa,
a na sebe sám hrdě myslí, když kostel tvůj pěje:
Gallo canente spes redit – vrací se naděje, když kohout zpívá. –
Proč bych i já v lidu holubičím neměl spokojen býti?
Ne, zas miluji holuby bílé i hnědé i modravé –
křídlatý, šumivý obraz národa svého –
a čekám, že Ty –
kterýž sám nepohrdl jsi holubice tvarem –
mu určení veliké dáš, a že po potopě všech poblouzení
navrátí se holubice navečer,
nesouc ratolest olivovou se zeleným listím.