BLUDNÁ OVCE
Kde že jsou ty anemonky,
kde že jsou ty květy luzné,
kde že znějí družné zvonky –
ach, vždyť nikde není jich!
Bože, jak se obzor stmívá,
Bože, jak vše šedne kolem,
Bože, jak se úzkost dívá
z dálných ledů modravých!
Kde se vítr vzal, jenž mrazí?
Kde se vzalo tolik trní,
kde se vzaly tyhle srázy,
černé prorvy u nohou?
Co jen mohla zde jsem chtíti,
co jen v útěk pohnulo mne,
co jen, jaké bludné kvítí
zavedlo tak ubohou?
„Hafy haf, ty vrtošivé,
hafy haf, ty bludné jehně,
hafy, dobytčátko chtivé –
co běžíš jak opilá?“
Ach, toť chundeláč náš asi,
ach, toť morous svědomitý,
42
ach, ten, z něhož jehňata si
občas žerty tropila!
Prchnu, ať si vyje z dola!
Prchnu, ale on zas v patách!
Prchnu. – Slyš však, za ním volá
neodolatelný hlas:
„Ovečko má, prachem šedá,
ovečko má, neutíkej,
ovečko, tě pastýř hledá,
vrať se v lokty moje zas!
„NajdešNajdeš, čeho hledala jsi,
najdeš víc, než chápat můžeš,
najdeš květy božské krásy,
v nich tvé srdce zahýří.
„BudešBudeš zase bělost samá,
budeš šťastna, budeš krásna,
budeš zase ovečka má.“
Pastýři, můj pastýři!
43