BLUDNÁ OVCE

BLUDNÁ OVCE
Kde že jsou ty anemonky, kde že jsou ty květy luzné, kde že znějí družné zvonky – ach, vždyť nikde není jich! Bože, jak se obzor stmívá, Bože, jak vše šedne kolem, Bože, jak se úzkost dívá z dálných ledů modravých! Kde se vítr vzal, jenž mrazí? Kde se vzalo tolik trní, kde se vzaly tyhle srázy, černé prorvy u nohou? Co jen mohla zde jsem chtíti, co jen v útěk pohnulo mne, co jen, jaké bludné kvítí zavedlo tak ubohou? „Hafy haf, ty vrtošivé, hafy haf, ty bludné jehně, hafy, dobytčátko chtivé – co běžíš jak opilá?“ Ach, toť chundeláč náš asi, ach, toť morous svědomitý, 42 ach, ten, z něhož jehňata si občas žerty tropila! Prchnu, ať si vyje z dola! Prchnu, ale on zas v patách! Prchnu. – Slyš však, za ním volá neodolatelný hlas: „Ovečko má, prachem šedá, ovečko má, neutíkej, ovečko, tě pastýř hledá, vrať se v lokty moje zas! „NajdešNajdeš, čeho hledala jsi, najdeš víc, než chápat můžeš, najdeš květy božské krásy, v nich tvé srdce zahýří. „BudešBudeš zase bělost samá, budeš šťastna, budeš krásna, budeš zase ovečka má.“ Pastýři, můj pastýři! 43