NÁVRAT

František Odvalil

NÁVRAT
Víš ještě, drahá, kterak jsme spolu bloudili světem, blouznili v skrytě, kterak jsi mnohdy, dychtivé dítě, z teskných mých výšin prchla mi dolů, honila štěstí, dávala za ně konvalin vonných plničké dlaně – a potom hořkou plakala touhou, v netečný spánek touláním zbita, novými až zas přeludy zpita, na novou cestu dala se dlouhou? Vrácena sedíš teď moudrá a tichátichá, v svůj bílý hledíš přístěnek – uvadla před okny konvalin lícha, jiná však kytka na srdci ti voní – (daleko’s, milá, se sháněla po ní) – kytička bílých mučenek. 134