PÍSEŇ KŘIVONOSKY
Otcovskému příteli P. Josefu Januškovi
Křivuško, ty slitovná, ve Kristově muce
odpoutat jsi spěchala nohy Mu i ruce,
vyvolená podivně z ptactva nebeského,
sekvenci nám zazpívej o té lásce Jeho.
Tys Mu v oči patřila, krví zčervenalá,
srdce tluk jsi cítila, než je píka zklála,
blízko tak se přitiskla, blízko k ranám pěti,
zpěvačko ty líbezná, počni vyprávěti.
Neumělý hlas mi dal Pán můj přežádoucí,
ale ráda zazpívám o Něm píseň vroucí,
chudou jak šum sosen mých, ale slza mnohá
pryskyřice tryskne v ní ke cti mého Boha.
V noci bylo, v salaši, na jesliček loži,
s nebe přišlý objevil Pasáček se Boží,
ovce bludné Otcův to Syn šel hledat znova,
oblečen v šat utkaný z rouna Adamova.
Vyrost s květy, ptáčaty, trpkou začal dráhu:
klepat, žebrat na každém lidských duší prahu,
by jen dala znaménko ubožačka malá
a hned za to blažená v loktech se Mu hřála.
80
Dlouho chodil hledaje po té země poušti,
v propast každou nahlédal, volal do všech houští,
a když shledal bolestně stádečko si malé,
znaven hlavy nachýlil na kalvarské skále.
Ó tam měl z té pouti ran! Jako hrozen zralý
visel tam, jenž krvácí, jak jej z lisu vzali –
Ó, těch bylo víc než pět, o nichž možno není
složit píseň důstojnou ze křivušky pění.
Ale vás, své miláčky, v loktech poraněných,
šťastně vynes ze stepí zkázou zachvácených,
z pustin smrti, údolím bolů přehlubokým
v luh, který jest svlažován proudem sedmitokým.
Tomu, k němuž vede vás, proudu sedmerému,
dříve než vás představí Bohu Otci svému,
potokům těm zpěv můj zni; neb z nich v každém znova
bohatě tak vyvěrá láska Ježíšova.
I
První z nich jest koupelí, v níž Pán vody tajem
vrací, co jste ztratili kdysi se svým rájem,
rouchem svým vás odívá, Duchem svým vás světí,
v dědictví své přijímá, v slávu Božích dětí.
Kdož se může rovnat vám? Hvězd nebeských sláva
bledne již před děťátkem, z lázně křtu jež vstává.
81
Jako ve snách Josefu kráse té se klaní –
ale co dal asi Pán, co dal kdysi za ni?
Stálo Ho to slovo jen, když sel hvězdy s nebe –
ale za ten duše šat, jímž chtěl krýti tebe,
od Matičky utkanou sukni musel dáti,
obnažený před zlými zraky Židů státi.
Vám by duši naplnil vínem Těšitele,
sám se jeho útěchy tehdy zřekl cele,
aby s Otcem smířil vás, vyjednával v lkání:
Eli, Otče, volaje, lamma sabaktani?
V propast smrti pro zápis váš Mu bylo jíti,
a tak zrodil v bolesti k novému vás žití,
k radostnému údělu, jímž se hlavě mladé
nadpozemská koruna v kolébku již klade.
II
A když potom dospíváš, knížecí ty dítě,
na rytíře Božího křižmem pomaží tě,
v muže, v reka zocelen, zbroj dostáváš novou,
abys snesl utkání s říší Satanovou.
Ó radostné zápoly – boj ten marný není:
nad hlavou slyš Orlice Ducha ševelení!
Není útok nad síly, jímž se peklo valí,
podnes vítězný ten meč, jímž tě pasovali.
82
Ale pomni v pokoře, rytíři můj milý,
čí to ruce vítězný boj ti připravily:
nejprudší že nárazy vybojoval předem
Ten, jehož znak na čele nosíš bitev středem.
Blah jest den tvých postřižin – Jemu vlasy rvali,
tvoje křižmo radostné – Jemu myrrhy dali,
a koruna trnová, které sloužíš v štěstí,
jakájemujaká jemu byla zlá, když ji musel nésti!
Poličkem jak laskáním v turnaj tys byl zvaný,
ale On šel smrtelně v boj svůj zbičovaný,
v srážku, nad niž po věky úpornější není –
tobě, milý rytíři – zbylo kořistění.
III
Vysoko jen nes svůj štít čistý, neztřísněný,
svatý Stůl ti zaručí Chléb tvůj každodenní;
ani matka děťátku nedá prs vždy píti,
ale Pán chce vždy a všem dát své celé bytí.
Věz, milý, že nemohla láska neslýchaná
ani branou smrti již nechat prchnout Pána,
tajemného zajatce vlastní zaslíbení
uvěznilo v uzoučké svatostánku stěny.
Znova se tam rodit vždy silou svého slova,
zůstávat a dávat se, splývat s vámi znova,
83
ve vás žít, sám bezmocný mdlobou samé lásky –
takovými v loučení On se spoutal svazky.
Chléb a víno k tajům těm v službu vyvoleny,
plody práce klopotné na výsost tak ctěny;
ale závěť měla být smrtí zpečetěna,
ba i zemi splacena jejích darů cena.
Na tři dny tam vloženo svaté símě těla,
aby čistá pro oltář žeň z ní vypučela,
a za hrozen, aby směl v krev se proměniti,
puklá skála hojně krev tenkrát chtěla píti.
IV
Co měl ještě činit Pán, byste mohli státi?
Přece viděl vrtkavé žalně upadati –
ó vy Bohem volaní – slabost vaše jméno!
kolik lásky bylo by na vás promarněno!
Ale novým tajemstvím z úpadku vás zdvihá,
jehož láska větší jest nežli hříchů tíha:
v zpovědnice tavírně, domku mlčenlivém,
pálí snopky koukole slitování divem.
Z pohaslých pak popelů šarlatnými vzněty
v nový duše rozkvetlá hrozen křížokvětý,
čistou slzou zrosena, novou láskou vzlyká,
jak ji křížem žehnala ruka zpovědníka.
84
Ó ten nový svatý roub, vklíněný v strom planý,
z bolestného štěpu byl tehdy uřezaný,
kdy hlas Synův pronikal do Otcových síní:
Odpusť jim – ó odpusť jim – nevědí, co činí.
Toť ta jabloň života, jedna v bludném šeru:
obraz proťatých to cest, skřížených dvou směrů:
abys ty moh odtud být znovu oroubován,
napřed On v ten hrozný kmen bolestně byl vkován.
V
A tak milý poutníku, po té cestě celé,
živen, chráněn, podchycen rukou Spasitele,
kráčíš blah a bezpečen, s hromničkou až v dlani
k úzké brance přistoupíš cestou ku Shledání.
Trpký býval přechod ten Adamovým dětem,
trpké pro hřích loučení s trpkým tímto světem,
ale Ten, jenž přemohl hříchu panování,
síly dá i k bouřnému Smrti objímání.
Novým lékem tajemným slabosti tě zhostí,
nezhrozíš se andělů, zváčů do věčnosti,
svatých oliv výronem duši tvoji zklidní,
v ústrety ti poletí posli jeho vlídní.
Víš – ten olej blahý, jenž příštím nebem chutná,
v Getšemen, kde Kristova duše k smrti smutná
85
z kalicha všech hořkostí, z údělu to tvého,
sobě nalít nechala větší částku jeho –
za nás sotny zmáhala ve krvavém znoji –
tam ten olej blahý zrál k poslednímu boji;
teď tvé smysly zahojí – usnou jako dítě,
až zas anděl v krásnějším jitru probudí tě.
VI
Moh’ bys na tom přestati, poutníku můj milý,
ale dovol zpívati křivce ještě chvíli,
není ještě vypočten poklad darů Jeho,
shromážděný bolestmi Krista zmučeného.
Potkáš muže cestou svou, přepodivné moci,
blízké ti – jež zvolil Pán sobě ku pomoci,
ty, kteří tě žehnali, vody tajem myli,
křižmem svatým mazali, Tělem nasytili,
Křížem mocným zdvihali duši kleslou v blátě,
na všech cestách službou svou čekávali na tě.
Poutníku, víš, co dal Pán, aby s dary těmi
mohl vyslat sluhy své do všech světa zemí?
Že chtěl lidmi sloužiti lidem v konec věků,
s dary že se božskými schýlil ku člověku,
někdy zlé a slabé vždy, k pohoršení zlobě,
takové že vyvolil sluhy k vůli tobě?
86
Za to s lotry počítán, zmíral s nimi spolu,
jediného pod křížem zřel On z apoštolů,
za to musel zakusit, jak Ho zradil jeden,
a ten, na němž budoval, – zapřel – děvkou sveden.
VII
A tak roste v kráse své pod kladivem časů,
město, jež se Církví zve, žnečkou lidských klasů.
Nevěsta to Pána jest, pomocnice spasná,
nová Eva mystická, černá sic, však krásná.
Kopím z boku vzbuzená v těžkém smrti snění,
plodná máť, ač panenská, příštích pokolení;
z rány srdce vytrysklá, láskou zatopená,
jediná choť Kristova, touhy jeho žena.
A ten svaté lásky žeh tvou též touhu světí,
když se srdce otvírá, srdci v náruč letí,
když si družku života v blahou najdeš chvíli,
byste hnízdo útulné sobě postavili.
Tajemstvím tu sedmým plá v cestu milost bílá,
žehná čistých srdcí dvé, jež se zaslíbila
v stejný úder zladěná, silná v každé době,
obec Boží budovat Kristovi a sobě.
Neváhej se oddat tam, srdce hlas kde tázán,
v nebi svatý svazek ten anděly jest vázán,
87
ale duší Miláčka pomni, milý, prve:
blaho to jej poslední stálo kapku krve.
*
Končím zpěv svůj, poutníku, svatou píseň písní,
o lásce, jež mohla dát vícvíc, než člověk vysní –
chudý zpěv jak sosen šum, ale slza mnohá
pryskyřice tryskla v něm ku cti mého Boha;
rostla, zrála, v šumu tom kůru porosila,
když o proudu sedmerém Boží lásky snila.
Tobě přeji na rozchod, aby proud ten žhavý
šťastně tebe přeplavil do splynutí slávy.
Tam až staneš před trůnem v rouše zářně čistém,
také za mnemne, ovečko, vypěstěná Kristem,
blaženě tam zavolej s jeho svatých ramen:
Sláva Otci, Synu též, sláva Duchu. Amen.
88