JEN ZVYKNOUT

František Odvalil

JEN ZVYKNOUT
Jest k zlosti sic, však bez krásy své není kout, v nějž mne větry zavály. Nu ovšem. Nálady se mění; kdo za to může? Duch jest nestálý. Domy jak hrady – a peněz jest dosti a pivo – pivo se celé žblunká dny, lid humoru pln, rozšafnosti, a každý krb tak příkladný. Čtou dívky Schillera, svět jest jim rájemrájem, modravě hoří zraky zasnělé, kluk na hrdinské cesty dal se s Mayem (o coul se vrátí větší, celý z ocele). Pan otec kliden tak. List novin bílý překvapit nezvyk’ zprávou zlou. A matka sní. HleHle, dobré víly nad vnoučka slétly kolébkou. Jó, je to lid! Zas vítězství si dobyl, všude, na školách, bursách, na foru – a toho, jenž jen trochu zlobil, pod tuhou smáčknul závoru. To přec je národ! Po šířkách moří i v černé osad pevniny 138 proniknou jeho konquistadoři nu – národ zkrátka jediný! Tak vidíš, hochu. Šetři žalem, mohl bys zvyknout, kdybys chtěl! (kdo osla by nežrat byl navykl málem, jen kdyby nebyl zcepeněl). 139