Políčka malá, sedláček chudý, Políčka malá, sedláček chudý,
sotva už chytřej bude si vést – Vydraný úvoz vede mu tudy stranou od královských cest – Křiky a smíchy, útlak a daně – z toho se skoro nezmoudří nic. Nežli můj děd, co oral ty stráně, sotva já budu kdy víc. Políčka malá – mezí jest mnoho, mateří doušky plných a mát – Bodláčí kdes? Však zobne i z toho stehlíček pestrý si rád. Bývá i smutno. V robotu naši milých dvou očí nebeský hled se břeven kříže vždycky se snáší a ten mi nahradí svět. Takto již k smrti doklepem taky. Prozatím přece milo jest žít! Nějaký klas a nějaké máky – chcete si kytičku vzít? [7]

ADVENT
Jest Advent, ve snách nepokojný, sterými rušen tužbami, kruh vidin mátožný a rojný točí se vírně nad námi. Jest Advent šedý, plný vizí, pln marné touhy dokola – a vidin řada hasne, mizí, a nikdo po ní nevolá. Zmateno mlčí srdce, ústa, a ruce klesly znaveně – jen jedna z vidin zářně vzrůstá, tož Jezulátko na seně. Snad přijde přec! Snad pousměje se na nás z hvězdné hlubiny! Nitrem se náhlá bázeň chvěje: rozplyne též v ty vidiny? 9

VÁNOCE
Tmí se, tak vlažně tmí se a lehoučko napadl sníh; a zářné oči dívají se zevšad dnes do ňader mých. Jsem sám, jak hvězdka, jež vyšla, a jsem, o Bože, tak rád! ta stříbrná chvilka teď přišla jistě s mou duší si hrát. Dá se v květ ledový chytit chvíle té andělský dech? Jas lilií v duši jest cítit a vůni na ústech. Noc blíží se, paní tmavozraká. Dnes s úsměvem duší nám pluj! Tak zlatě se smráká a smráká – ten večer jest, Paní, tak Tvůj. * Smím píseň svou dnes složit k nohám Tvým, smím zpívat nejkrásnější z tajemství Tvých snů? Požehnej odtud, kde se Synem Svým vítězná teď je slavíš v nadhvězdnu. Ó sednout jak ptáče tam u nohou Tvých, ve vodopád světů dolů se dívat – 10 co lidé té noci kdy cítili v nich, výlevem nové písně to zpívat: jak duše jim rozkvetla v mystický sad, jak Mír si v ní prestol svůj vyvolil rád a sněžných květů ve závěji andílci v ní se procházejí, bělouncí, celý řad! jak kraj duše celý se jiskřivě chvělchvěl, jak skryla jej měkká a vlaživá běl, jak v modré mu lesy mír dech, jak zavál kdesi touhy vzdech a stíny svál jak těžký sen – a radost bílá jak každému sletí, jejím kdo po objetí zatouží jen! Vzpomínko noci té, blaživá tak! Soumraky věků k nám zří její zrak, kolik kdo světel zná, všecky mu dal! V nesmírný prostor, v tajemnou dál oblohou modře prozářenou rozžaté světy svou drahou se ženou, a jako chumáč zlatých včel roj meteorů přeletěl, tak kmitavé a zlatovlasé – 11 a nebem plul jas a sněhem táh jas a kolem vše plálo v tom jase. Tehdy se líbaly věčnost a čas! Vzrušeny kroužily světy kol nás, kroužily, toužily v betlémský chlév – Tam lidé dnes klečeli v objetí s anděly, a slzy jak kanuly, prosby jich vanuly v dětinný pastýřů zpěv: Děťátko nebeské, vítáno buď, jasem té noci i nám zaplav hruď! Světlo ty ze světla, buď králem nás všech, jak ty své hvězdy nás zaplanout nech! * V bezedno tisíc let zatím již padlo a růží již zvadlo a srdcí již schladlo – A zas jde ten večer, ten tajemný čas – Oblohou modře prozářenou chvěje se zase hvězd třpytivý zjev, duše se chvěje po staletích zas a srdce zas touží v betlémský chlévchlév. Tužby a myšlenky, beránci bílí, nebem se rozběhly, v dálku zas pílí, hledat svůj betlém v kraj úsvitů všech. Dej doletět, Matko, a okřát se nech, anebo aspoň odnést si zpět 12 z úsměvů dítěte jediný květ v chudobu pozemských střech! – * Ó lidstvo, štvaný Tantale, nech trýzně své dnes spát – nestyď se, starý Tantale, vždyť znát tu touhu z očí tvých plát jasem stromků vánočních, ó neodporuj nadále, a nech se zulíbat! Pojď k jeslím! Kleknem v jeden řad! Tam zkvete opět štěstí naše, tam zkvete srdce, žije-li, v chrysanthem bílý, v růži zlatou, a perutí je rozpjatou Bůh schrání svými anděly! Plujeme bouří. Skořápka země nese nás v tajemnou dál. Zpíváme. Kolem nás hučí to temně, mnoho již orkán jich v hlubiny svál. Zpíváme přece; vždyť vstříc se nám dívá jako ten dnešek, tak zářivá souš – – – Tam píseň má – chudý chocholouš u nohou Madonny zpívá. * 13 Blíží se, blíží, tmavozraká – z dálky již bělá se jas! Tak zlatě se dnes smráká a smrákásmráká, ať navštíví sladká i Vás. Až přiletí k Vám plná záře a zatřepotá křídloma, ať najde v úsměv zkvetlé tvářetváře, v srdcích otevřeno má. Až přiletí k Vám o půlnoci a bude smát se z hvězdiček, ať nechá u Vás ze své mocimoci, ať nechá – hrst těch hvězdiček. 14

SMUTNÉ VÁNOCE
Ježíšku dobrý, jak hodím se dnes k jesličkám Tvojím s hořkou svou duší? V úsměvy Matky a pastýřů ples tak málo smutek můj sluší. Jak mělo by vše jinak být, vše nocí tou rozkvést jak v máji, sláma se změnit ve zlata třpyt a v chrám, co bylo stájí. Řve šakal zatím z bludných cest a z oblak lejí deště – Ba stájí, stájí srdce jest, kde’s Ty se nezrodil ještě. 15

HROMICEHROMNICE
Bude tě to státi srdce probodení, jiného však světla pro tmy naše není! Matko, v ruce skleslé vlož to světlo světa, prute Jesse, schyl své poupě v náruč kmeta. Bude tě to státi celé moře bolu, jinak však se, Matko, neshledáme spolu! Jehňátko své v kněží laskavé dej ruce: skončí se to bolně, na kalvarské muce. Začni, Matko, za nás velkou oběť svoji! Bude tě to státi jenom srdce dvojí. 16

KVĚTNÁ NEDĚLE
Vrby, ó vrby, shrblé a smutné, sekerou hrubou zpahýlené – míza přec v pruty mladé vám žene i z půdy té rmutné – – – Tam dole hnízdí červ i mlok, a větev v píseň dětských slok,slok přec píšťalku chystá. (Kde voda dnes čista?) Vrby, ó vrby! Za Neděle Květné přivítat kohos s ratolestí, vítězným k nám jej průvodem vésti ta touha přec vzlétne. – Však nikde stromek nerozpuk, proud kalný běží z prázdných luk, čím přivítat Krista? (Kde voda dnes čista?) Vrby, ó vrby! Poslední všade, za první teď jste pozdraveny, vás obřad zbožně zanícený na oltář klade. Tak řek to On, že poslední prvními budou v onom dni za příchodu Krista – – (Kde voda dnes čista?) 17 Vrby, ó vrby! Pokorné proutí, na místo palem v rukou vás nesem, v chladné své zemi přec přivítat s plesem Krista svou poutí – Pobledne zase nadšení žár? Nejčistší vzněty se shroutí? Co vykvetlo z bláta, zas přijde v zmar? Jehnědy opadnou s užaslým hlesem? Na popelec zbude vždycky vás pár nám dozajista – – (Kde voda dnes čista?) 18

ZELENÝ ČTVRTEK (Oslavení země)
Ó lány pšeničné, ó svahy viničné, oltáře plné kvítí! Žehnané proutkem svěcené jívy, chvíte se v pupenech jarními divy – počkejte ještě, i nad vámi skřivan – Čtvrtek jest Zelený, svatý i tklivý – počkejte ještě. – Dnes ten budiž vzýván vámi i námi, z vaší jenž dlaně pro nás vzal dary k večeři Páně. Ó lány pšeničné, ó svahy viničné, vy svaté zdroje žití! Pomalu stoupá klokotem zrání do žil nám míza z vašeho nitra, žije nám v srdcích, bije nám v skrániskráni, tvořivá koluje těl našich tkání – Vše chcete zpátky? Dnes nebo zítra? Vrátíme věrně všechny ty dary na oltář nízký, na černé máry. Ó lány pšeničné, ó svahy viničné, vy bratři lidských bolů! Pokorné, zbrázděné, ale svým časem volané k slávě pozdvihování, v úžasný úkol svým vínem a klasem krev Boží i tělo Kristovým hlasem 19 vydat nám v paměť Ukřižování – Však za to naší též krve proud vřelý dosud jste píti nezapomněly! Ó lány pšeničné, ó svahy viničné, vy s námi spjaté spolu! Vracíme, bereme od vás vždy znova! Náš prach ve vás kvete – až Tělem se stává, přerodem svatým. Vy s vítězstvím Slova čekáte v nás zas království nová, vzkříšené hmoty kde zastaví se sláva – Bratři, tak rostem výše a výše, my vámi a námi vy do věčna říše. Ó lány pšeničné, oltáře plné kvítí, ó svahy viničné, vy svaté zdroje žití, ó lány, bratři lidských bolů, ó svahy, s námi spjaté spolu, jest tklivý Čtvrtek Zelený – počkejte ještě, i nad vámi skřivan, jediné Tomu dnes zpěv budiž zpíván, jenž bolem vede k vzkříšení. 20

GETSEMANE
Šel Pán v záři měsíčkové do zahrady olivové, naklonil tam svaté hlavy do studené rosné trávy. Čeho, Pane, potřebí Ti, jakého tu hledáš kvítí? Hledám, hledám v bílé noci kvítí blahodárné moci, pomoc duši zápasící, lék pro srdce pukající. Divné, Pane, hledáš kvítí – kde v tom sadě vypučí Ti? Roste mezi trny všemi, nizounko při samé zemi: Na kolena svá se vrhá, kdo je sobě v kytku trhá. S Tebou si ho natrháme, jak je, Pane, nazvat máme? V tichu nočním utajeno zjeví se ti jeho jméno: Změnit v skrytém vnitřním boji za Otcovu vůli svoji. 21

BIČOVÁNÍ
Nám dal tě vladař, dal tě lid. Dal v pospas nám tě pohan, žid – tož těš se, milý, těš! Být Bohem chtěl’s? Dost máme svých a ostatně to budí smích, s tím přijít ještě dnes! Tys Boží Syn? Tož jednou přec nám v ruce nebes vyslanec tak z nenadání pad – Tvůj otec biči trestal nás – my skorpiony ti to zas vrátíme tisíckrát. A králem? Ovšem dobrý král za korunu si vždycky vzal domácí půdy skvost! Hle, čím jest zem ta bohata: od věků Bohem proklatá má trní víc než dost. Tož co ti chybí ještě jen, jak na špalek jsi posazen? Ba ještě žezlo, hleď! Takové žezlo, jaký lid: jej třtina může zobrazit, viděls to právě teď! 22 I purpurový plášť již máš, z tvé krve jest. Však kníže náš se k vojsku musí znát! Plášť vojenský ti přidáme – těch vždycky hojnost míváme, jsme spořádaný stát. Tak viz, jak může Bůh se mít, když my jej po svém budem ctít a slavná naše zem! Co z duše přímo vyrůstá, tím zanesem jej po ústa a dobře vyberem! – – – A tak tě tedy zaplaví, náš Spasiteli laskavý, ta žeň, již zasel had – A ty jak svatý okeán jsi vše to přišel do svých ran sesbírat, pohřbít, vyčerpat! 23

OBRAZ
Obraze krásný k pomilování, ve spanilém tak postoji – jak zázračnými nástroji a čí jsi jenom vznikl dlaní v tak podmanivou nádheru? Ba bylo, bylo mnoho dlaní, i tvá zda při tom nebyla? Tu čtvero hřebů ztupila, a kopí vzala k dokonání. Ba bylo mnoho, mnoho dlaní a mnohá mistr v úderu. 24

RŮŽE
Ó růže, růže dej sem, a vína v pohár hostí! neměla nikdy širá zem těch věcí lidstvu dosti. Tu touhu vaši hořel jsem vyplnit s dychtivostí: Já vína ve čtvrtek vám dal, dnes moje dlaně vizte: já růží pro vás natrhal, jsou vonné a tak čisté. 25

VELIKÉ ZASNOUBENÍ
Ženich jak jediný nachový květ, toužebně rozpjatých paží – kolem se nalévá – jemu však ret sotva kdo skoupě jen svlaží. Ach nemá ženich ten, nachový květ, na číš ni pomyšlení – jiný sen touhy duší mu zkvet, teď dojde vyplnění. Opustí člověk otce i rodičku a přilne k manželce svojí – Od Otce opuštěn, vzdává i Matičku, se svou když Evou se pojí – Ta právě ze srdce rány mu vstala, cele, ach cele tak ho upoutala. 26

EXODUS
Má duše, z úst tvých zsinalých se valí bolu lavina, vzpomínkou požárů stanů tvých, požáru, který shasíná – zničení píseň rozdraná, hrozivé fata morgana – má duše, z úst tvých zsinalých se prýští bolu lavina, ó nech ji slunci vypít z nich, nech splynout věkům do klína! V zoufalosti na kolena shroucená ji duše stená, osamocena: Přes rudé od krve moře, z otroctví hoře, v průvodech, kde žalmy pěny, sbor náš, trním ověnčený, vyšel z noci v jitro nové, ulekaní vítězové, z vytržení probuzeni, bezradni a opuštěni, kořist šedých smutku chvil – zachváceni mdloby dechem, pouště echem, ztratili jsme zářný cíl. 27 V dálce skryto nebe, v dálce země mizí, na hrdlo nám sahá prázdný prostor cizí, kolem poušť a šeď se slila, a jak úzkost tudy šla, u stanů nám usedla, tiše zakvílila. Na ruce své unavené složili jsme mdlící hlavu, k zemi námi opuštěné uprchlo nám bludné snění, v světel, vůní, zvuků splavu zjevila se v luzném hávu v šepotu a roztoužení – Pokušení! Přišlo náhle, hrdé krásy, zapletlo nás v měkké vlasy, teple dýchlo do mdlých tváří, chladné oči jaguaří upřelo do duše síní – (Ach jak kdesi neslyšeni zaplakali cherubíni!) Bázeň Sinaje nám z duše vyssávalo, slabosti se naší cynicky jen smálo, zničilo duši, zranilo tělo, usedlo v ssutinách, co pak tu chtělo? 28 Pozdrav z říše palem, oáz! Isis hrála světly svými, Faraonky lákaly nás nazpět zraky gazelími, byssus z komnat porfyrových dráždivě tak šelestil, těžkých květů lotosových vonný z ruček déšť se lil, umačkal nás, zasypal nás, prudkou vůní otrávené, v zapomnění moře pěnné potopil nás sladký Nil! Zvonil hlas Tvůj? – Na klekání výstrahou jen marnou zněl. Zrak Tvých hvězd? Ó k umírání zbloudilých jen zaslzel – Skleslost, jež snem zhoubným zradí. Uštknuli nás hadi! Obludným hladem štváni jsme nyli, v Mara z vod hořkých toužně jsme pili, poznali objetí hlíny. – Bratři, to v říši zklamané touhy pochod byl horečný, smutný a dlouhý, v bludiště smrtících kouzelných kruhů, přes puklá srdce, přes mrtvoly druhů, obětí společné viny. Ó budoucí, až najdete u cest někde bledé kosti, 29 hrst hlíny hoďte, řekněte „Havete“ s útrpností: My nejsme lepší, my, co zbyli! Jediná spáso, Beránku milý, krví Tvou značeni vyšli jsme ze tmy, vzkříšený zůstaň s námi i dále, znič jako vozy temnoty krále přeludů roje! Pohled Tvůj letmý s břevna, na kterém pníti jsi chtěl, zažehnej každé uštknutí hadí, překonej únav omamný dech, ze skály Tvé ať pijem vždy rádi, za Tebou v Kanaan vjíti nás nech. Tam se rtů našich zářících Ti splyne díků lavina, zoufalá píseň bloudících zapadne věkům do klína, a nová bude zazpívána, vítězný jásot nového rána, ve kterém z pěti růží Pána paprsků proud tmy protíná, zpěv Beránkova vykoupení, jaro, jímž mládne starý svět, všech těch, již došli zaslíbení, jásající Exultet. 30

ALLELUJA
Raduj se Církvi, velebná máti, raduj se v každém údu svém! Jehož ti na smrt vyvedli kati a zášť pohřbila kamenem, z hrobu ti vstává, vítězitel, jest živ, jest živ svých věrných přítel, ó není smrti, není již, korouhví živých stal se kříž. Radostí okřej ze zimní mdloby a vypuč v luzné květy zas, nebudeš věčně chmurné mít doby, přijde ti, přijde jarní čas, by z nadějí ti zbyly trosky, jest živ tvůj budovatel božský, ó není bázně, není již, na vítězství tě volá kříž. Ó není písně jásavější v tom teskném duší smrákání, než důvěry v Něj nejpevnější všech utištěných vyznání. Prorazí naše slunce chmury, zaleje všechno světlem s hůry, ó není temnot, není již, do úhlů světa září kříž. 31 S jarními zapěj ptačaty těmi, vajíčky poděl děťátka – vždyť ten, jenž křídly stíní zemi a nás jak kvočna kuřátka, klujícím vejcem vyznačený jak ptáče vzlétá vyproštěný – ó není pout, stěn není již, je úderem svým rozbil kříž. S čerstvými tedy zajásej květy, jichž vůně všude proniká; dušemi zazní, zazní světy, dne toho píseň veliká: ze hrobů nový život vstane, dech nesmrtelný odtud vane – ó nemá smrt, nic nemá již, vše vzal jí navždy Kristův kříž. Ó není písně jásavější než žití, květ, zpěv, svoboda, a duším Vítěz nejjasnější v den veliký svůj vše to dá! Jest marno držet ledy v jaře, ve vonící a růžné páře se trhá vše, vše pučí již – a v samý květ se oděl kříž. 32

ZLATÉ ROUNO
Tak zdál se kdysi ševelit tajemná zjevení svatá – a teď – nanejvýš střepe hrst žaludů pro prasata. Ten strašidelný křemelák jest jedna ruka s vrahy! dnem nocí pod ním starý drak svůj poklad hlídá drahý. A rozsochaté haluze, jak drápy pokřivené, to rouno zlaté třímají, to rouno ukradené. Však jde již Jason, jasu syn, a vyrve jim je mocí – ó bohatýrebohatýre, nechvíš se v zakleté mlžné noci? Ó bohatýre, nejsi sám! nejkrasší země dítě již srdce tobě zadalo, v háj kletý provodí tě. Úporný sice bude boj, však vítězství jest jisté: 33 jest ztracen drak, jak chvíli sdřím, oslněn v kráse čisté. A strom se mění obratem, řeč tajů se mu vrací, již neklame, již nestraší, naň slétají se ptáci. A Jason na kmen vystoupí, po rounu vztáhne dlaně, a argonauti u skály čekají s lodí na ně. Ó Jasone, ó princezno, ó argonautů pění – já tušil jsem, že báje ty jsou víc než pouhé snění. Jak na šíji ti, Jasone, řád rouna září skvěle – ta malá vzácná ovečka na prsou Spasitele! 34

DUCH SVATÝ
Na rumištích stavby smělé, planý podrost na vývratech – spleteno vše – vybujelé na troskách a zrádných blatech, bohatý tak na nákazu brloh šelem, hnízdo plazů, stojí starý svět. Ó kéž náraz vichrů Tvých, láska Tvoje neslitovná strhne vše, se zemí srovná, hrady snů těch klamavých v kaluže nech jejich svalí, bez Tebe co budovali po tolik set let! Ano, bude jinak zníti píseň Tvá, jak ševel kvítí, lásky dech a celování – zatím není známa ani. Plamenů Tvých třeba tady, strávit vše, až na základy zničit plísně, zničit jedy, spálit koukol, sežhnout vředy – než Tvůj mírný vánek tich bude v půdu našich lích nové símě set! 35 Duchu, napřed duchům dej svobodu zas Božích synů – z hrobů k žití vyvolej, Duchu pravdy, pravdy jas, dárce jazyků, nás spas, od němoty zachraň nás. Ty, jenž’s ruky Boží prst, dej, ať této hlíny hrst vzchopí se zas k činu! Ó pak bude jinak znít píseň, jíž bych slavil Tebe! – Pane, slovo mé jest bledé, dnes jí zpívat nedovede – do spuchřelých okenic vtrhni, jako bouře s nebe, přijď, ba přijdi víc! 36

BOŽÍHO TĚLA
Jaký to průvod vítězné slávy! Neřinčí zbraně, nehřmotí kola, vavřínu nemá vítěz kol skrání ni meče v ruce. V korouhví vlání, v hlaholu písní, obklopen davy, v kadidla vůni pod nebes lemy uctivě nesen zeměmi všemi – neřinčí zbraně, jen zvonů hlas volá. Jaký to průvod! Nehřmotí kola. – Čilimník zlatem a jasmíny bělí, hvozdíky vůní uctít Ho chtěly, družičky, břízky se strání sběhly, sítí a puškvorec k nohám Mu lehly s polními květy puklými zpola, zvonečky modré a kohoutky rudé, na cestu jimi nastláno všude. Jaký to průvod! Neřinčí zbraně – V monstranci nesen, v prstenu zlatém, ve věnci růží pobledlý cele – Sbor dětí bílých květy Mu stele po cestě celé horlivým chvatem – V prstenu zlatém, v rubínů schráně, zahalen bílým hostie šatem, zrakem On milým dívá se na ně. 37 Jaký to průvod! Láska či sláva? Zda zjeví to srdce, zda pochopí hlava, zda rosa ví to, zda motýl to poví, zda platí květ či meč víc kosatcový – triumf či svatba? – zda poví to včelky, čím akát voní a srdečka zlatá v kopretin bílých kraječkách vzňatá? Kdo že tu vítěz, kdo zajatec velký? Jaký to průvod? Neřinčí pouta – zajatců zástup táhne však za Ním, s hlaholem písní, s korouhví vláním, pouty jsou věnečky jenom a routa – Zvítězil láskou, sám podleh jí chvatem. Vítěz a Zajatý – v prstenu zlatém, za sebou vede zajatců davy na věčný triumf lásky i slávy. 38

NEJSVĚTĚJŠÍ SRDCE
Ó váso, pro nás rozlomená, balsáme, pro nás vylitý, ó lásko pro nás umučená, náš Jesu na kříž přibitý! Nám hořkne vše, kdož známe Tebe, vše tomu tmou, kdo zrak Tvůj zřel, a jinde-li kdo hledal nebe, vždy poraněn se navracel. Již koutku pro nás v světě není a není ho ni u Boha: tam tíhne duše v roztoužení, však prchá zase ubohá: Ji spravedlnost svatá leká, toť záhubný jest slabé lék – ó Spasiteli, pro člověka jsi nezanechal útulek? Nezbývá již kam sklonit hlavy, když závrať Tvá ji pojala – ta dobrota Tvá, Přelaskavý, na Srdci Tvém nám ustlala. 39

HVĚZDY SVATOJANSKÉ
V šeříků vůni, májovým dechem, vrací se svátek tvůj, Jene. Mnohá tvá socha již porostla mechem, lampy jsou nerozsvícené. – Ale jenž hvězd má million v moci, zas ti je rozžne kol tváří – jsou někdy dole tak beztřpytné noci, ačkoli horem vše září. Jsou někdy – – Tys už prošel též jimi – hnilobou hrobu i tmami – Milý náš svatý, osudy svými musíš se spodobit s námi. Zdá se, že div, jenž ve tmavém hrobě uzrával v dlouhém tak čase, podruhé Kristus uchystá Tobě. Bude nám symbolem zase? V šeříků vůni, ve zlatém kvítí, patero hvězd tvých zas svitne; zda i v nás nový život se vznítí, srdce zda pod troudem chytne? 40

SVATÝCH PETRA A PAVLA Na skále té vzdělám církev svou...
Matičko černá, vřavou millionů se prodratchciprodrat chci na věrná prsa tvá, můj hlas v tvůj chorál, ve hlahol tvých zvonů na tebe rosu nebes svolává. Hle, šílí svět. Jak vzteklí psi se dáví, jest zbytek citu dávno setlelý. To byli ti, jichž kameny kol hlavy ti často v záští krutém fičely. A ty tu stojíš – Jediná, jež zbývá, kdy schvátil všecko pekelný ten vír, a skála tvá se v bouřné moře dívá, a zvony znějí: pokoj, lásku, mír! Ó matko, matko, děcky zneuctěná a zneužitá od všech padouchů, bolestnou láskou duch můj k tobě stená a stírá bláto, jež máš na rouchu. 41

BLUDNÁ OVCE
Kde že jsou ty anemonky, kde že jsou ty květy luzné, kde že znějí družné zvonky – ach, vždyť nikde není jich! Bože, jak se obzor stmívá, Bože, jak vše šedne kolem, Bože, jak se úzkost dívá z dálných ledů modravých! Kde se vítr vzal, jenž mrazí? Kde se vzalo tolik trní, kde se vzaly tyhle srázy, černé prorvy u nohou? Co jen mohla zde jsem chtíti, co jen v útěk pohnulo mne, co jen, jaké bludné kvítí zavedlo tak ubohou? „Hafy haf, ty vrtošivé, hafy haf, ty bludné jehně, hafy, dobytčátko chtivé – co běžíš jak opilá?“ Ach, toť chundeláč náš asi, ach, toť morous svědomitý, 42 ach, ten, z něhož jehňata si občas žerty tropila! Prchnu, ať si vyje z dola! Prchnu, ale on zas v patách! Prchnu. – Slyš však, za ním volá neodolatelný hlas: „Ovečko má, prachem šedá, ovečko má, neutíkej, ovečko, tě pastýř hledá, vrať se v lokty moje zas! „NajdešNajdeš, čeho hledala jsi, najdeš víc, než chápat můžeš, najdeš květy božské krásy, v nich tvé srdce zahýří. „BudešBudeš zase bělost samá, budeš šťastna, budeš krásna, budeš zase ovečka má.“ Pastýři, můj pastýři! 43

VŠECH SVATÝCH
Jest listopad, ten měsíc teskný, jak v modré vůni hory tlejí – a duše ve kraj pitoreskní po příteli se ohlížejí. Po soucitu, jenž v náruč svoji by unavenou pojal hlavu. Jest čas. Na prahu zima stojí a smrt se hlásí k svému právu. Ne o soudruha ke hrám máje, o vážnější tu svazek běží. Motýli mrtvi. Cesta zlá je příboji těmi do zábřeží. Ó bratři, kteří kynete nám, kde věčně v slunci vesna kvete, svou ruku schylte k srázným stěnám a z vření vln nás vytrhněte. Ať jednou rukou zachyceni, tu druhou níže podat smíme, řetězem lásky zachráněni se všichni z mlh těch vynoříme. 44

VEČER DUŠIČEK
Hořela země prý do běla žhavá plamenem hmoty tisíce let. Pohasla, ochladla. Nosí a živí mírná a tichá teď broučka i květ. Nezáří světlem. Prý stále víc chladne, z dětí svých nebude moci pak žádné v náručí ledném udržet. Dušiček večer jest. Hřbitovy tonou v světýlek moři blikavém; kolik jich jenom hřbitov má jeden, hřbitovů kolik celá zem! Hřbitovů záře! To’s do svého světla, matičko země, jednou zas zkvetla a zářiti chceš vesmírem! Hřbitovů světla. Za chvíli zhasnou, zítra zas vše jest setmělé. To symbol jest pouhý. Však srdci jej vnukla Pravda, již vidí andělé; před zraky jejich v světýlek moři hřbitovy vždycky nocí tak hoří, jak světlušek když nastele. Světlušek roje! Z přemíry slunce nassály světla, padají v háj. 45 Broučci, již tady lidmi se zovou, mají ten svatý slunce znát taj: dokud jest světlo, ať sluní se ráda bytost, jež potom do trávy padá, čekat na soumrak, na věčný máj. Co uhaslo v hmotě, nassálo ducha, přijímá jeho třpytný vděk. Ve výheň jisker vše změní se jednou, v stoh velký zářných zrneček, Hlasatel Věčna až k vírnému žití rozdmychne těla, jak světlušky v kvítí, a stvoří nový ohně věk. Vyhaslá jiskra vznítí se znova v pořadí vyšším, zářivém – shlukem hvězd bude hřbitůvek každý, souhvězdím velkým bývalá zem – a slunce užasnou, jak to jen zkvetla kolébka broučků do vyššího světla a bíle září vesmírem! 46

ČEKÁME VZKŘÍŠENÍ
Jest mnoho krásy na světě i šerednosti mnoho, jenže jest vše tak spleteno, až hlava třeští z toho. Jest tolik v světě andělů – a jsou to dobytčata – a vedle bídný mrzáček, a duše v něm jest svatá! Ach, Bože, jak to spleteno, až srdce z toho bolí – vždyť mnozí s tváří Sokrata jsou přece jenom voli. Tak jest to již! A pak se dí, že příroda prý správně venkoncem tvoří díla svá a člověka prý hlavně. Ó nikoli! Dost zvrznul to ten strojek porouchaný – leč Velký Strojník nemá mít nejmenší z toho hany! On beztak není spokojen s aktak potřeštěnou prací – 47 a proto matce přírodě výplody její vrací. Jeť povinen své vlastní cti, by líp šlo Jeho dílo, by anděl vskutku andělem a hádě hadem bylo. Tož dobře tak, že v matku Zem i z nás se všichni složí, pak vyjde nové vydání, to pod kontrolou Boží. 48

SMRTCE DO PAMÁTNÍKU
Myslíš, že bojím se objetí tvého, panenko Smrtko studená? Myslíš, že muži kalibru mého chladnost tvá něco znamená? Hubičky tvoje vlhky jsou trochu, že mnohým to až zatřese. Ale znáš způsob některých hochů? Honem se dá a utře se. Však se mne nemůžeš držet jak kleště, bude to mžik jen jediný. Ty na svět zdejší náležíš ještě, a já přec spěchám na jiný. Pro tebe, milá, tam přístupu není, tož zanech toho škádlení! To není věčné zasnoubení, toť odbytné jen loučení! 49

KDYBYCH BYL MIKULÁŠEM:
Ušimraní mrňousi, netahejte za vousy! Beztoho již chodit k vám skorem rád si odvykám. Čokoládu! Toť se ví! A pár športek klukovi! Bože, co vy, okaté, po svatých už žádáte! Bombony? A s likérem? Kde to v nebi naberem? Ořech tvrdý, skřípavý, proutek hezky štípavý, to jest pravý nebes dar! Pochopíš, až budeš stár! A teď s Bohem, mokrejši, ať jste za rok moudřejší! A čert by musel vrčet: Netlačte se na mne moc, mám jich více na pomoc! Nejsem hebký, jak se zdám, mnoho skrytých drápků mám. Koho chytnu v klepeta, duše jeho prokletá péct se bude v hrníčku na pekelném ohníčku. 50 I pro děti, dost jich tam. Nejvíc těch si nachytám, co se čerta nebojí. Nechte čertů v pokoji! 51

BARVY
Šedá poušť a monotonní, prach by všecko zpopelil, ale Ty’s nám, Pane, do ní přece barev hrstku vsil. V zábřesk jara lecha snivá dá nám roucho kajícných, milá barva a tak živá za šedý a fádní hřích. Přívalem pak vítězícím purpuru nám splyne proud – tam – u ran Tvých – bledým lícím dej se v červeň nadýchnout. Velký Pátek černou vlnou obzory pak zatíží: rád se v noc tak tajů plnou chvíli tvor Tvůj pohříží. A až potom v byssus bílý tělo Tvoje složíme, dej, ať z něho kousek zbylý čist se najde duši mé. Pak dej v zeleň neděl jíti, po nichž oblak letí stín – 52 plné rosy, plné kvítí zlatobílých kopretin. Od oásy ku oáse, pastýř se svou ovečkou – kousek šedé poušti snáze přebrodíme touhou svou. 53

OTČE NÁŠ
Těm také jsi otcem, jimž po věky celé ještě se nezdařilo nic? Tak dlouho již čekáme na spasitele, a jeho příchod vzdálen vždy víc – jsme jako zakleti v bludiště stmělé, bojí se úsměv již sednout nám v líc, nedonošeny mrou naděje v těle – nám také jsi otcem, již nemáme nic? Věříme! Doufáme! Tajemný králi, jenž poslal’s své dítě ve zkoušek vír! My výsluní dlouho nepoznali, přec věříme v slunce, spásu a mír. Ó za víru naši, za čekání tíž, Otče náš, otče, nás posléze slyš! 54 POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ
Tvé jméno samo prapor náš zdobí (prapor ten zahrň sláva a čest!) přes pustiny žití, přes nadějí hroby vysoko chceme jej nést! Vstávejte! Vzhůru ze smrtelné mdloby! Má teprv vás budit barbarská pěst? Pěst, která zasahá zbabělé roby, má uhodit čelo, kde BŮH psáno jest? Prudký jak blesk, i vlezný jak plíseň, pokaždé jinak útok jest veden. Jedna buď naše válečná píseň, jako i prapor jest jeden. Jak křižáci táhnem ve Svatou Zem. Za čest jména Tvého! My se probijem! 55 PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ
Víme, že z trní jest koruna Tvoje, Tvůj šarlat z krve prolité, žihadla bolů že mají včel roje, v Tvůj císařský plášť vyšité. Že podobny Tvému Tvých vasalů kroje, pluhem že kříž jest v říši té, že šíj třeba sehnout do jeho oje a orat pláně písčité. Že větším kdo být chce v družině Boží, malým být musí jak dítě. – Však panuj nám přec! Té koruny z hloží poddaní čekají Tě, šťastni v den slavné annexe Tvojí – Přijď, Pane, se svých vítězů voji! 56 BUĎ VŮLE TVÁ
Zahrad dvé. Ta prvá víří zátopou poupat, motýlů roji; pán tvorů lian pod závoji družku si vede, kolem vše hýří. Kolébka zlatá. V zeleném chvojí darmo však nesyčí pekelní štíři. Propadne vše – vše v záhubu míří, že řekl člověk: Chci vůli mít svoji! Zahrada druhá. Zasmušilá v ni bolest křídla zavěsila, kolen i tváře tam krvavý znak. Get šemen. Olej na lidstva rány, útlakem smrti vylisovaný: Jak Ty chceš, Otče, nechť stane se tak. 57 CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJŽ NÁM DNES
Jak ohromný podnos v polední době se rozkládá země široký pás, v úsměvu květů a lupenů zdobě leží v něm sousto pro každého z nás. Požehnej každému, vděčen kdo Tobě požívá, co dal hrozen i klas. Světa Hospodáři, jako slabé robě na klíně té země zabezpeči nás! Aby jako bratři zasedali lidé po klopotné práci za radostný stůl, by poutník byl vítán, odkudkoli přijde, aby podáno mu rádo chleba půl, a by míru ptáče, vlaštovička milá, pod krov náš si ráda hnízdo přilepila. 58 ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY
Smutná jest duše. Vyplakat se skrytě, vzchopit se, zlíbat jak z Magdaly paní nohy Tvé, utřít je vlasů svých tkanítkaní, pomazat nardu vůněmi Tě, a čekat pak, jak důvěřivé dítě, až shlédneš okem milostivým na ni, na hlavě cítit dotek Tvých dlaní – a v neznámo své odejít zas hbitě. Ó, že dnes nelze vykonati toho! Však věčnou, Pane, přípověď jsi dal, těm odpustit, již sami odpouštěli. Ó Pane, my mnohý jsme přežili žal, nás žlučí a octem dlouho napájeli – ó odpusť, Pane, též – my odpustili mnoho. 59 NEUVOĎ NÁS V POKUŠENÍ
Ó Pane, Tys mne zdvihnul tolikrát, ó pomoz znova zbloudilému synu! Jest cesta zlá. A každým krokem hynu, a bludiček zřím dosud tolik v cestu plát. „Nuž tedy pojď! Já zacloním ti rád ve vlastních rukou konejšivém stínu ty oči hříšné, až zas budou hlínu chtít líbat rozkvetlou a sladký jed z ní ssát.“ Ó Pane, Pane, marna ruky Tvé jest stěna! když širokou tak ranou zeje otevřena. „Buď kliden, synu můj! Tou dívati se smíš! Mé krve krůpěj na nejdražších čelech, ve vlasech trn a ránu na všech tělech, to zasvěcení stigma zářné nevidíš?“ 60 ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Hluboko v moři, skryta pod korály, perlová mušle sní, tichoučký host. – Bylo by krásně. Však třebas i malý kamínek v nitru – i ten raní dost. A vyrvat se nedá. Tlačí a pálí – však časem se ohladí, až hrotů jest prost, usedlé slzy jej kolkolem halí – potápěč najde v něm nejdražší skvost. Tak duše jest. Škeble v života moři. Ni potuchy není o jejím hoři, jež někdy jest kamínek a někdy jak meč! Ne aby chabá rány se bála, perlu však v každé vychovávala, dej Ty, jenž duší Potápěč. Amen.
61

RŮŽENEC
Korálky, milá zrnečka, padáte rukama stále, kolik vás bylo zaseto na smutné této skále! Padáte jako krůpěje a nikdy není Amen – za věk se mnoho přemění, prorazit možno i kámen. Žvatlání milé, dětinné, však Matka ráda je slyší, a Kristus jen se usměje ve vítězné své výši. Liany růží bělostných, liany rudých, zlatých – po vás duch jako motýlek rád by do říše svatých. Tož vzhůru jen, kde jaká věž, kde jaká chata, po ní! ať balsamický Krista dech,dech tu všude kolem voní. A dechem jeho osvěžena i tato doba mamonu, 62 zas k vyšším ať se vznětům vzchopí k Evangelia zákonu, a kouzlem tajů růžencových ať nabude zas poupat nových. 63

HODINKY O VÍTĚZNÉ KRÁLOVNĚ MÉ OTČINY
Jsem k chválám Tvojim neumělý, však onoho přec lidu syn, jenž písní Tvou vždy kvetl celý i prostřed běd a vin. Jenž životem svých generací a epopejí dějin svých k Tvým písním dětinně se vrací a hodinky Ti pěje v nich. Mé duši dovol, svatá Panno, k Tvým nohám sednout jako pták – co v duši toho lidu vpsáno, svou písní prostou vyzpívat. Matutinum
V záplavě záře měsíčkové ve svatém háji kvete vřes – v šepotu břez a hnízd tam usnul nad obětnicí stařec, kněz. Mu zdálo se – duch lučin táhne přes širou zem, jest ku svítání, a měsíc svitem pohádkovým se tulí k nohám krásné Paní – 64 a z houští stromů porosených že modlí k ní se bozi bílí, jak housle, které nedočkavých přívalem tužeb promluvily. A hvězdy-světlušky když sedly kol Paní té na vlhký mech, stařeček dosnil, a ráno jej našli s úsměvem ztuhlým na ústech. To byla noc, kdy kvíteček zlatý vykvetl – jediný v pozemském hloží, nad ním pak vzlétla včela-Duch svatý, to byla zlatá noc Rodičky Boží. Laudes
Lumíre, klekni k písni slavné, k písni, jež z nebe přilétla! Za hrdinky tvých písní dávné zde jiná růže rozkvetla. Náš celý sen o Panen květu, vidina v temnu hvězdných krás, teď živý vyrost’ z Nazaretu a šťastné navštívil i nás. Toť ona! Sen náš Method směle na oltář štětcem vykouzlil, a Cyril vzněty naše vřelé v svou sladkou homilii vlil. 65 Carevno, vítej, duho svatá, v náručí neseš slunko nám, kvítečku srdcí, bráno zlatá ku blahým Krista zahradám. Byzantský obraz krásný sice, kde v samém zlatě Panna dlí, však v srdci tichu Holubice jak ve hnízdě se usídlí! Prima
Bílý kouř stoupá a lučiny voní a mládež hulá pod lipami, a z lípy se Matky obrázek kloní: Rodičko Boží, buď s námi! A v modrých lesích klášter leží s mnichy, těch tišin cikádami, s malíři Madon, se zvony svých věží: Královno rajská, buď s námi! V červeném zlatě šlechta hoří, bitevní prapor nad hlavami, v erbu má spasnou hvězdu moří a nápis „Maria s námi“. Jest slavnost růží, sladká, snivá, poupátek, dětí plné chrámy, a biskup žehná a lid zpívá: Mystická růže, buď s námi! 66 Král vede si svou zlatovlásku, a víno šumí fontánami, vše září slávou a vše dýchá lásku, král šeptá: „To Matka jest s námi“. Tertia
Divočí pole a ze ssutin kvílí vítr svou zvěsť, že skončen boj; psi lidské kosti hryžou a v dáli požárů hasne ohňostroj. Zrazený zástup – k smrti štvaný, lesy se toulá – vlkodlak; prohráno všecko; jest otázka jedna, zda ještě žíti dále tak? Znectili Boha a vraždili bratry – však jim kdos také srdce vzal, na duši, na tělo okovy vložil a lidsky žíti zakázal. Věšeli vidin obránce vzpurné, byl svatý mír – třesk řetězů – a sirotám lhali i o tobě, Matko, že’s valkýrou jich – vítězů – a netušil nikdo, že rebelů národ když opuštěn nechal tvůj královský dům, v hlubinách zhrzených srdcí svých tajil kapličku svěcenou smutným Tvým snům. 67 Sexta
Znám provinci, jež smutní tklivě, – dědiny bílé moravské! neděle kol nich zádumčivě opřádá zlaté nitky své. Tajemná hudba ovzduším zvoní – ta province svou duši má! V zpěvulek věnci pod jabloní s milýma sedí očima. Ó dívky, pampelišek květe, vlašťovky v našem podletí, z ruček vám závoj Panně kvete, ze srdečka zpěv Dítěti. A v jizbě sedí stařec bílý, postila těžká padla v klín, čte, jak se bolně rozloučili s Matičkou svojí Boží Syn. A pod lipou se kaple bělá, jest všecka kvítky cifrována, v brokátu s Jezulátkem celá sedí tam mile svatá Panna. Ty písně zde, jimž rovno není, z nich každá má svou divnou moc, a na konec na rozloučení: Růžičko rajská, dobrou noc! 68 Nona
Zpěv procesí kdes hájem zvoní – ó sladké dívčí soprány! zalétne z dálky a do dálky létne, motýlek větrem houpaný. Písnička zlatá, malovaná, hrdličky lásky cukrují v ní, a srdce v ní kvete a duše v ní zpívá – písničko lidu naivní! O slzičkách Matky, jež rozkvetly rudé, o stromu kříže košatém, o křepelce, jež pod ním pláče, o slavíčku, jenž zpívá v něm, o holubičce v bílé věži, že trápí se a teskní tam a všecky zve nás na návštěvu toužně k svým drahým výšinám. Však jdou již, jdou v tom květném kroji Tvých, Paní, paladinů řad – ten kancionál malovaný, své srdce touží vyzpívat. 69 Vesperae
Jest teskný večer idejí, slunečko – Kristus shasíná, a v přítmí smutném po zemi večerka září jediná. A mnohý zrak k ní zaletí pln bolestného pláče, ta hvězda má tu nadšené a vroucí vyznavače. A kdo ji v jejím sídle zřel, v hostýnské poustevně zlaté, z těch jejích stěn se usmívat barony, sedláky, svaté, nádheru dvora, prohřátou oddanou láskou sladkou – ten ví, že jest to jitřenka a že jest Slunce Matkou. Valí se soumrak kultury, noc nad obzorem visí – za noci pomře, co zemřít má, co žít má, – rosou se vzkřísí. Valí se noc nám nad hlavou, však krátké její chvíle – ta dennice zas uvede k nám slunko naše milé. 70 Completorium
Madonno, lípo bzučivých včel, vykvetlá v modré až nebe, na chudý plást jsem vzíti si chtěl a nesměle bzučel kol Tebe! Jsem nejmenší z broučků ve stínu Tvém, dej vdechnout mi doušek své vůně, ať opojen jednou usnu svým snem a Tobě na nebeském trůně probuzen u nohou usednu tich, beruška moravských hájů, pozdrav tvých dětí nejdražších, pokorná prosba těch krajů, abys – jak v pravěku obilný klas skryla před požáry v dlani – tak ukryla, zahřála do květu zas nám duše v tom odkvétání. 71

KLEKÁNÍ
Miliony květů kolem Nazaretu Všemohoucí rozsel v široširý svět, s jedním z kvítí všeho snoubil Ducha svého – Maria, tys onen nejkrásnější květ. Z bolů lidských půdy, deštěm květů rudý, láskou krutou sluněn rozkvet Kristův kříž, jako svlačec vroucí touhou přehoroucí duše tvá se vila jeho kmeni blíž. Pila’s mízu bolu z jedné hroudy spolu společných s Ním slz vždy vlahou zrosené, mrtvého kol Těla ještě tvá se chvěla ramena, jak liljí stonky zlomené. Ale on vstal zase u vítězné kráse, slavně ujal žezlo nebes na trůnu, Tobě, Matce svojí, po hrdinném boji věčnou zlatých růží podal korunu. Hvězdo, jejíž letmý paprsek svit ve tmy zvěstující nové slunko Kristovo, naší době trudné, naší duši bludné,bludné zvěstuj, Matko dobrá, spásu na novo. Truchlí Církev celá, smutek vem jí s čela, pláče lid tvůj bědný, Matičko, jej spas! 72 Života ať síla, jak ty jsi jej žila, Života ty Matko, pronikne i nás. Nechť tvůj úsměv vlídný slétne v dnešek bídný, zaplaší ten těžký jako můra sen, o zapadlém štěstí nové přines zvěsti, z mateřského oka Tvého nový lidstvu svitni den. Amen.
73

ČESKÉ LITANIE
Kyrie elejson, Kriste elejson! Maria, Matko žádoucí, volá Tě Tvůj kdysi lid, zorničko, v naděj hasnoucí svých očí sešli svit, lípo sladká kvetoucí, rač nás zastínit! Patronové naši svatí, pomozte zlé zdolávati, při nás račte státi. Otcové naši, buďte jak už jednou Mojžíš i Aron, Petr náš i Pavel, kéž ruce vaše ke slávě zas zdvihnou Velehrad náš i Vyšehrad i Wawel! Jako to slunko, od vás jež chodí, zrozené vždy znova za rosné chvíle, duch moudrosti vaší, vaší duch píle ať se zas zrodí! VÁCLAVE, ach u nás maří dosud bratra brat co den, málo však jest svatozáří, více bídy jen – Václave, jak žebrák štvaný prosí lid tvůj ušlapaný, 74 purpurem svým toho lidu duše, těla zastři bídu! VÍTE, jejž všech církví matka ve vínek nám kdysi dala, aby pata naše vratká na půdě své věrně stála, hošíku s kohoutem, hlídačem jitra, vírou a bdělostí lepší dej zítra. IVANE, jest houštin dosti ještě v duších českých kdes, modly tam sluj černá hostí, šelmy živí pustý les – světlé pravdy hlasatelé stěží se tam proderou – Ivane, v ty hvozdy stmělé vtrhni se svou sekerou! VOJTĚŠE, dnes ve tvém kraji biskupi už neprchají – ale také požehnání prší málo z jejich dlaní – dej nám jako strážných věží biskupů a kněží! PROKOPE, bránit se vetřelců roji, Sázavy stavět, malovat, psáti, jako ty čertem, orat vášní svojí – kéž se to umění vrátí! 75 Nad své práce ssutinami nedej ďáblům orat námi! HROZNATO, ty obře bílý, sladký, mírný, jako dítě, okovy tě nezkrušily, hladomornou nezmohli tě. Bohatýre, rač nám dát v půli cesty neklesat! JENE náš, tvých šelest palem připomíná šepot vln – dej, ať v národě tvém malém velkých cílů každý pln, ať se mlčet učí muži tam, kde mluvit těžko není – nebezpečí však ať vzpruží k odvážnému promluvení! SARKANDŘE, pochodeň v boky tě žehla, na čelo zrádce potupa lehla, duší však nebeský zářil ti svit; Pán ti dal ze skály pramen v tu dobu, i nám ať slepou dá přemáhat zlobu a vnitřní silou vítězit! KLEMENTE MARIA, na sklonu časů cizině z vlasti nesl jsi spásu – dnes vlast čeká smutná – dokud jest čas, dobrého pastýře slyšet dej hlas! 76 LUDMILO, babičko, žalno jest dětem bez té, jež line se z každičké vrásky, něžné a pečlivé babiček lásky na pout jít studeným světem – Malí jsme zas, náš teskní věk po úsměvu Ludmil, babiček. HEDVIKO, matko, pod Tatarů kopyty leží tvůj lid, jak syn tvůj kdys ubitý, Hedviko, matko, rány zas hoj, v pohromách útisku potěš vlast celou, synům, jež v krutý berou se boj, hrdinných matek náruč dej vřelou! ZDISLAVO, na chmurném cimbuří květe bílý orosený – když venku boj se rozzuří, chraň míru tvrz, chraň český dům, útulek srdcím, přístav snům, a světicemi učiň ženy! MILADO, kvítku z krvavé hroudy, ptáče, jež za vesny probouzí sněti, dej, ať nám příznivy Boží jsou soudy, zbloudilým otcům svaté dej děti! ANEŽKO, Jagienko, ovečko milá, kterou v lokty stulil dobrý Pastýř Pán, o zlatého’s krále v slzách žalostila, na poli když zkázy ležel probodán – 77 toho pole pro nás, Pole Moravského, lid kde Otakarův klesá vysílený, ovečko, na srdci toho Krista svého vypros, ať již není! BERÁNKU BOŽÍ, nevinný, více než naše proviny Tvé krve váží daň! Beránku Boží laskavý, pět ran Tvých ať již zastaví tu trestající dlaň! Beránku, Kriste, králi náš, sám za nás ruce rozpínáš – Tvá vůle staň se, staň! 78

SVATÝ JOSEFE!
Ó Svatý s těma očima tak čistýma a dobrýma, již nadešel tvůj čas! Ó Josefe, již ze sna vstaň, z Heroda spárů tvoje dlaň ubohé vyrvi nás! Již vraždí nás, již drancují, a nedověrci malují nám smutně příští den: že v krvi těchto obětí i Ježíš bude v zápětí pro lidstvo utopen. Však vám netřeba prchat již, tvůj Ježíšek dnes sedí výš, než zuřivcům lze jít. Ty, velký Mistře sekery, rač s výše svými údery zlobohům rakev sbít! A kdyby raděj krýt se chtěl – však kam, On by ti pověděl – jen vezmi také nás! Vždyť chce-li tak Bůh na nebi, víc není k tomu potřebí, než pouhý osel as. 79

PÍSEŇ KŘIVONOSKY Otcovskému příteli P. Josefu Januškovi
Křivuško, ty slitovná, ve Kristově muce odpoutat jsi spěchala nohy Mu i ruce, vyvolená podivně z ptactva nebeského, sekvenci nám zazpívej o té lásce Jeho. Tys Mu v oči patřila, krví zčervenalá, srdce tluk jsi cítila, než je píka zklála, blízko tak se přitiskla, blízko k ranám pěti, zpěvačko ty líbezná, počni vyprávěti. Neumělý hlas mi dal Pán můj přežádoucí, ale ráda zazpívám o Něm píseň vroucí, chudou jak šum sosen mých, ale slza mnohá pryskyřice tryskne v ní ke cti mého Boha. V noci bylo, v salaši, na jesliček loži, s nebe přišlý objevil Pasáček se Boží, ovce bludné Otcův to Syn šel hledat znova, oblečen v šat utkaný z rouna Adamova. Vyrost s květy, ptáčaty, trpkou začal dráhu: klepat, žebrat na každém lidských duší prahu, by jen dala znaménko ubožačka malá a hned za to blažená v loktech se Mu hřála. 80 Dlouho chodil hledaje po té země poušti, v propast každou nahlédal, volal do všech houští, a když shledal bolestně stádečko si malé, znaven hlavy nachýlil na kalvarské skále. Ó tam měl z té pouti ran! Jako hrozen zralý visel tam, jenž krvácí, jak jej z lisu vzali – Ó, těch bylo víc než pět, o nichž možno není složit píseň důstojnou ze křivušky pění. Ale vás, své miláčky, v loktech poraněných, šťastně vynes ze stepí zkázou zachvácených, z pustin smrti, údolím bolů přehlubokým v luh, který jest svlažován proudem sedmitokým. Tomu, k němuž vede vás, proudu sedmerému, dříve než vás představí Bohu Otci svému, potokům těm zpěv můj zni; neb z nich v každém znova bohatě tak vyvěrá láska Ježíšova. I
První z nich jest koupelí, v níž Pán vody tajem vrací, co jste ztratili kdysi se svým rájem, rouchem svým vás odívá, Duchem svým vás světí, v dědictví své přijímá, v slávu Božích dětí. Kdož se může rovnat vám? Hvězd nebeských sláva bledne již před děťátkem, z lázně křtu jež vstává. 81 Jako ve snách Josefu kráse té se klaní – ale co dal asi Pán, co dal kdysi za ni? Stálo Ho to slovo jen, když sel hvězdy s nebe – ale za ten duše šat, jímž chtěl krýti tebe, od Matičky utkanou sukni musel dáti, obnažený před zlými zraky Židů státi. Vám by duši naplnil vínem Těšitele, sám se jeho útěchy tehdy zřekl cele, aby s Otcem smířil vás, vyjednával v lkání: Eli, Otče, volaje, lamma sabaktani? V propast smrti pro zápis váš Mu bylo jíti, a tak zrodil v bolesti k novému vás žití, k radostnému údělu, jímž se hlavě mladé nadpozemská koruna v kolébku již klade. II
A když potom dospíváš, knížecí ty dítě, na rytíře Božího křižmem pomaží tě, v muže, v reka zocelen, zbroj dostáváš novou, abys snesl utkání s říší Satanovou. Ó radostné zápoly – boj ten marný není: nad hlavou slyš Orlice Ducha ševelení! Není útok nad síly, jímž se peklo valí, podnes vítězný ten meč, jímž tě pasovali. 82 Ale pomni v pokoře, rytíři můj milý, čí to ruce vítězný boj ti připravily: nejprudší že nárazy vybojoval předem Ten, jehož znak na čele nosíš bitev středem. Blah jest den tvých postřižin – Jemu vlasy rvali, tvoje křižmo radostné – Jemu myrrhy dali, a koruna trnová, které sloužíš v štěstí, jakájemujaká jemu byla zlá, když ji musel nésti! Poličkem jak laskáním v turnaj tys byl zvaný, ale On šel smrtelně v boj svůj zbičovaný, v srážku, nad niž po věky úpornější není – tobě, milý rytíři – zbylo kořistění. III
Vysoko jen nes svůj štít čistý, neztřísněný, svatý Stůl ti zaručí Chléb tvůj každodenní; ani matka děťátku nedá prs vždy píti, ale Pán chce vždy a všem dát své celé bytí. Věz, milý, že nemohla láska neslýchaná ani branou smrti již nechat prchnout Pána, tajemného zajatce vlastní zaslíbení uvěznilo v uzoučké svatostánku stěny. Znova se tam rodit vždy silou svého slova, zůstávat a dávat se, splývat s vámi znova, 83 ve vás žít, sám bezmocný mdlobou samé lásky – takovými v loučení On se spoutal svazky. Chléb a víno k tajům těm v službu vyvoleny, plody práce klopotné na výsost tak ctěny; ale závěť měla být smrtí zpečetěna, ba i zemi splacena jejích darů cena. Na tři dny tam vloženo svaté símě těla, aby čistá pro oltář žeň z ní vypučela, a za hrozen, aby směl v krev se proměniti, puklá skála hojně krev tenkrát chtěla píti. IV
Co měl ještě činit Pán, byste mohli státi? Přece viděl vrtkavé žalně upadati – ó vy Bohem volaní – slabost vaše jméno! kolik lásky bylo by na vás promarněno! Ale novým tajemstvím z úpadku vás zdvihá, jehož láska větší jest nežli hříchů tíha: v zpovědnice tavírně, domku mlčenlivém, pálí snopky koukole slitování divem. Z pohaslých pak popelů šarlatnými vzněty v nový duše rozkvetlá hrozen křížokvětý, čistou slzou zrosena, novou láskou vzlyká, jak ji křížem žehnala ruka zpovědníka. 84 Ó ten nový svatý roub, vklíněný v strom planý, z bolestného štěpu byl tehdy uřezaný, kdy hlas Synův pronikal do Otcových síní: Odpusť jim – ó odpusť jim – nevědí, co činí. Toť ta jabloň života, jedna v bludném šeru: obraz proťatých to cest, skřížených dvou směrů: abys ty moh odtud být znovu oroubován, napřed On v ten hrozný kmen bolestně byl vkován. V
A tak milý poutníku, po té cestě celé, živen, chráněn, podchycen rukou Spasitele, kráčíš blah a bezpečen, s hromničkou až v dlani k úzké brance přistoupíš cestou ku Shledání. Trpký býval přechod ten Adamovým dětem, trpké pro hřích loučení s trpkým tímto světem, ale Ten, jenž přemohl hříchu panování, síly dá i k bouřnému Smrti objímání. Novým lékem tajemným slabosti tě zhostí, nezhrozíš se andělů, zváčů do věčnosti, svatých oliv výronem duši tvoji zklidní, v ústrety ti poletí posli jeho vlídní. Víš – ten olej blahý, jenž příštím nebem chutná, v Getšemen, kde Kristova duše k smrti smutná 85 z kalicha všech hořkostí, z údělu to tvého, sobě nalít nechala větší částku jeho – za nás sotny zmáhala ve krvavém znoji – tam ten olej blahý zrál k poslednímu boji; teď tvé smysly zahojí – usnou jako dítě, až zas anděl v krásnějším jitru probudí tě. VI
Moh’ bys na tom přestati, poutníku můj milý, ale dovol zpívati křivce ještě chvíli, není ještě vypočten poklad darů Jeho, shromážděný bolestmi Krista zmučeného. Potkáš muže cestou svou, přepodivné moci, blízké ti – jež zvolil Pán sobě ku pomoci, ty, kteří tě žehnali, vody tajem myli, křižmem svatým mazali, Tělem nasytili, Křížem mocným zdvihali duši kleslou v blátě, na všech cestách službou svou čekávali na tě. Poutníku, víš, co dal Pán, aby s dary těmi mohl vyslat sluhy své do všech světa zemí? Že chtěl lidmi sloužiti lidem v konec věků, s dary že se božskými schýlil ku člověku, někdy zlé a slabé vždy, k pohoršení zlobě, takové že vyvolil sluhy k vůli tobě? 86 Za to s lotry počítán, zmíral s nimi spolu, jediného pod křížem zřel On z apoštolů, za to musel zakusit, jak Ho zradil jeden, a ten, na němž budoval, – zapřel – děvkou sveden. VII
A tak roste v kráse své pod kladivem časů, město, jež se Církví zve, žnečkou lidských klasů. Nevěsta to Pána jest, pomocnice spasná, nová Eva mystická, černá sic, však krásná. Kopím z boku vzbuzená v těžkém smrti snění, plodná máť, ač panenská, příštích pokolení; z rány srdce vytrysklá, láskou zatopená, jediná choť Kristova, touhy jeho žena. A ten svaté lásky žeh tvou též touhu světí, když se srdce otvírá, srdci v náruč letí, když si družku života v blahou najdeš chvíli, byste hnízdo útulné sobě postavili. Tajemstvím tu sedmým plá v cestu milost bílá, žehná čistých srdcí dvé, jež se zaslíbila v stejný úder zladěná, silná v každé době, obec Boží budovat Kristovi a sobě. Neváhej se oddat tam, srdce hlas kde tázán, v nebi svatý svazek ten anděly jest vázán, 87 ale duší Miláčka pomni, milý, prve: blaho to jej poslední stálo kapku krve. * Končím zpěv svůj, poutníku, svatou píseň písní, o lásce, jež mohla dát vícvíc, než člověk vysní – chudý zpěv jak sosen šum, ale slza mnohá pryskyřice tryskla v něm ku cti mého Boha; rostla, zrála, v šumu tom kůru porosila, když o proudu sedmerém Boží lásky snila. Tobě přeji na rozchod, aby proud ten žhavý šťastně tebe přeplavil do splynutí slávy. Tam až staneš před trůnem v rouše zářně čistém, také za mnemne, ovečko, vypěstěná Kristem, blaženě tam zavolej s jeho svatých ramen: Sláva Otci, Synu též, sláva Duchu. Amen. 88

POUT DO BOLESLAVĚ
Ozvala se neodbytná, vzbudila se v srdci touha, nezmohla jí, nezdolala dekadence doba dlouhá. Poblouzení, zapomnění steré kouzlo přemoženo, jako Radúz vzpomněli jsme na staré své lásky jméno. Boleslav! Hlas Matky Boží! Mocně zas to táhne za ní, dobře bylo v dobách víry, dobře v službách svaté Paní. Boleslav! Za víru spasnou krev tam prolil kníže drahý – jak by neměl v slzách líbat Čech své Kalvarie prahy! Boleslav! Ó ze zdí starých jímavý hlas mluví k duši, tichý hlas, však ozvěn plno, a již nic ho nepřehluší. Tichý hlas, jak by to z dáli předkové nám vzkazovali, 89 nezapomnít, čím jsme byli, zachovat, co odkázali. Boleslav! Ó silně vanou z toho jména vlasti děje: střed jich víry palladium, dané nám od Methoděje. Nuže vzhůru za svou láskou, vzhůru v šlépěj Václavovu, a co v srdci vyklíčilo, rozkvete tam zářně znovu. Boleslavský znak ať hlásá lásku Čechů k Matce Boží, věrnost jich, když štěstí sluní, i když vínek nesou z hloží. Život celý jest prý poutí, jenže cíl plá různý v dáli; nuž tu naši pout ať řídí – boleslavské ideály. 90

KÁZÁNÍ SVATÉHO FRANTIŠKA Sestře Marii
Chvalozpěv plesný na malou chvíli zastavte, ptáčata, bratři; kázání kousek upřímně milý ke službám Božím též patří. Než rosou naplní květů se číš, sedněte kdekoli, sleťte se blíž! OblétniOblétni, vlaštovko, švitorko hbitá, přikaž jim ticho, jak bývá před bouří, kdy praskají klasy a z vody se kouří, kdy žízní vše prahne, úpalem chytá a ty jen nízko přeletíš, nad prachem se mihneš a přec se mu vyhneš, ve hnízdě z bláta zůstáváš čista – přikaž jim ticho ve jménu Krista, udělej nad nimi veliký kříž! Ptáčata, bratři, slyšte mne již! Před věky z prachu jste ve plesném roji pokynem Tvůrcovy ruky se vznesli, vzmachem v kraj čistý, výše a výš, hmota, jež nejvýš nad kolébku svoji směr našim tužbám k výšinám kreslí v rozpětí – víte, že vzorem mu kříž? 91 A když se vrátíte zase k nám domů – sedáte na sněti rozkvetlých stromů, na buku pěnkava, na habru číž, dle Jeho slov, jenž do světa všeho strom nechal rozrůst zrna hořčičného, víte, že štěp ten Jeho byl kříž? Tisíce písní z hrdla vám plyne, nápěvy různé a hlasy jsou jiné, chvalozpěv vždycky jest týž – víte, že harfa, jíž odposlouchali bystří jak žáčci Boží jste chvály, jest kolíky hřebů napiatý kříž? Tam střetá se všecko. Když koráb se chytal vrchu hor svatých a Noe tě vítal se snětí zelenou, holoubku, víš? to sen byl jen matný v předtuchy vznětu o hoře jiné, kde zakotví světu záchrany břevno, sroubený kříž! Nový ten Noe, v skořápce těla, stoupaje s nebe z vás druhy si dělá, hrdlička Panně kolébá již! s holoubků párem do chrámu vchází, svou písní Ho všade vyprovází sbor ptáčat na útěku v pustiny tiš. 92 O závod s vámi pak s milou svou matkou píseňku mnohdy zazpíval sladkou, když klecí mu byla nazarská chýš. Bylo vás dosti, přec uhněten z hlíny v ručkách Mu roste pták jiný a jiný, živ vzlétne, jak nad ním udělá kříž! Bylo vás třeba tak velice, bylo, jak lilií polních pro Jeho dílo, v potěchu lidem pro srdcí tíž – zrozence říše, jíž svoboda vlastní, vy čistí a každým pohybem krásní, učit se k vám nás posílal blíž. Svobodě ducha, Duchem jenž Jeho, v podobě ptáka bělostného nad ním jenž snes se u Jordanu níž, svobodě, jejíž On přinesl svity, vyštvaný za to a otroky bitý, ze země utek k vám na stromek, kříž. Ba, vás míval rád! Sám slavíček v trní, plničké vždycky dlaně má zrní, tam vždy se, ptáče, nasytíš! Tož k Němu se sleťme s písničkou naší, toť orel, jenž ptáče oslablé vznáší laskavě v slunečnou říš. 93 Má řeč jest, bratři, u konce již. Rosou jest plna květů všech číš – s chválou se rozleťte, Jemu buď sláva, jenž lidem i ptáčatům písničku dává a s písní cestu k nebesům výš! Vlaštovko, na rozchod udělej kříž! 94

KÁZÁNÍ SVATÉHO ANTONÍNA Sestře Antonii
Sluha Kristův malý, po té zemi milé chodím volat, hledat duše pobloudilé, do Rimini poslal dnes mne kázat Pán. Ale slyšet nechce město vzdorovité, nuž vy slyšte, ryby, v hloubi moře skryté, nebyl jsem v kraj tento marně povolán. Sestry mlčenlivé, slyšte moje slova: k ptáčkům mluvila kdys ústa Františkova, může k vám též jeho promluviti žák. Neboť tajů velkých zvolil strážkyněmi Spasitel váš rod, jenž pokorný a němý v tajemných těch hloubkách žije tiše tak. Vytáhne vás rybák z hlubiny svou sítí, nehybný váš zrak mu čistý ve tvář svítí, spíše nežli strachu – plný údivu; vy, jichž cesty míří dimensemi třemi, kolik říci máte nám na ploše, zemi, dimensi již dvojí známe k pohybu? Ó ten směr, ten třetí, jehož zapomněli bydlitelé země, vzestup k výším smělý, k němuž milost Boha vlídná volá nás! O těch cestách vzhůru ať nám rod váš poví, 95 o těch plánech Božích, jako Jonášovi, jehož s cesty bludné vrací jedna z vás! Ať již zákal šedý ztratí oči naše, oslepené lejnem, jako Tobiáše, vašim lékem čistý zrak zas prohlédni! Ať svůj peníz zlatý, z němých úst vám vzatý, posvátnou daň svoji jako Petr svatý zaplatiti můžem v chvíli poslední. Peníz, na němž ražen obraz Pána jeho! duše, vydechnutá ústy Tvůrce svého, u vás poznej nové svoje určení: jako vy jste vyšly, prvoť živočichů z vln, nad nimiž Duch se vznášel v tvůrčím tichu, ze křtu vod duch vstává znovuzrozený. Svobodou tu Božích dítek v živlu čistém pluje, vyživován na každý den Kristem – ne již košem drobtů jako tehda vy, ze zázračných chlebů za jarního šera, nasypat když nechal vlídně do jezerajezera, po hodech co zbylo, Mistr laskavý – ne již košem drobtů – sebou sám nás hostí, Ten, jenž z lásky k rybkám v božské plýtvavosti v tomto moři smutném sám se rybkou stal, Ichthys přetajemný, v tůni pod hvězdami pobyl věkem jedním, tajemně pak s námi v podobě té navždy zůstat sobě přál. 96 Po vlnách On chodil, bouři tišil slovem, apoštolům síť dal v povolání novém a sám zázračně jim k lovu nahání, z lodičky by Petra byla stahována k břehům věčným síť – tož Církev Krista Pána, přeplněná hojně až do strhání. Jako u vás, sestry, tak i zde to chodí. V široký se zástoj sítě do vln hodí, táhnou, táhnou všecko v cestě lapené – ale tím, že spolu v síti nalezeno, není ještě všecko užitečným čteno, mnohé letí nazpět v tůni vržené. Tak i s námi bude, sestry, rybky milé. Tříditi nás bude jedné hrozné chvíle na pobřeží věčna velký Rybář, Pán; Ten, jenž o vodách i o vás mluvil mnoho, večeři svou slavit spěchá v dům jen toho, očistné jenž vody právě nese džbán. Hle, tu vod tak mnoho, mnoho vás, jež okem čistým na nás zříte v žalu přehlubokém, ale málo lidí pochopí váš žal – Ó kéž srozumějí lidé od Rimini, kéž rod milý váš i svatý živel siný kazatelem spásy lidstvu by se stal! 97

ŽIVLOVÉ DUŠÍ
Spravedlnost
Jsem síla, jež slaví a nechává kvésti, mnou trvají trůny a říše, se mnou si pod krovy usedá tiše vlaštovka, ptáček míru a štěstí. Jsem síla, jež poštvána cestu si klestí přes mrtvoly despotů v pýše – jsem duha, jež po bouři ozáří s výše hrob lidu, jenž surovou ubit byl pěstí. Jsem odnož té síly, jež vesmírem vládne v jiskření blesku Odplatitele, jíž hnutí srdce neujde žádné, ni slza, ni úsměv, ni droboučká vráska, kterou na lidském znaveném čele vyryla starost neb láska. 98 Statečnost
A já jsem zas teplo, jež v nitru se nítí, když kolem vše tísní a studí, jsem záře, jež proroky ideí budí a temnotou věků jim k úsvitu svítí. V mém žáru plá nádherné, krvavé kvítí na věnec všem, kdo štváni a chudi svou hvězdu si věrně nosili v hrudi a s každým dnem o ni se bylo jim bíti. Jsem krb, jehož vestálky čisté a bílé jsou věků všech mučeníci, slavní i skrytí, již v nadlidské síle krás zemských se uměli zříci – jsem odlesk té záře, jež v proudech se lije z ran reka nejsladšího – krále Kalvarie. 99 Čistota
Jsem vůně, jež slita ze zříkání bolu a z nebeské touhy, svět úžasem jala, nad černými bahny květy zotvírala, ptákům dala pel a útlý půvab stvolu. Dřív sotva tušena v pozemském dolu, z andělských jsem luhů snésti se tam dala, rodinu bych novou sladkým poutem spiala pro příštího Boha kolem jeho stolu. Odlesk toho jsem, jenž nad chaosem světůsvětů, nad vlněním moří, nad sopečným vřením z nepamětna věků nejčistší se vznášel; vánek jsem, jenž zavál kdysi z Nazaretu, a na květy duší, rozvity jež našel, splynul nejvřelejším Krista políbením. 100 Moudrost
A já jsem světlo, v němž do krásy zraje obilný tvůj klas, tvé jablko granátové, v ohradu v něm zkvétá křoví šeříkové, vonnou houští chrání lilií tvých háje. Paprsek, jenž vniknuv ve stvoření taje, jemných odstínů tam barvy hledá nové – souzvuk jsem, v němž splynou větry prosincové se slavičím zpěvem nejsladšího máje. Odraz Světla jsem, jež věčné, nestvořené, vesmírem vládne mocí tajemnou, k poslednímu cíli stvoření vše žene bojem nebo lásky mocí vzájemnou – odlesk moudrosti, jíž vzpomínkou se chvějí jezera a vrchy v slunné Galileji. 101

LEGENDIČKA O SVATÉ MAŘÍ Francouzská písnička
Marii bylo patnáct let, děvčátko hezké jak májový květ, a jednou se jí otec ptá: „Mařenko, abys se vydala? Čeká tě princ a čeká tě král, koho máš raděj – tvůj buď!“ „Ach, co mi princ a co mi král! Nemám na vdávání chuť. Dejte mi udělat kratinký šat a do cesty střevíčků pár!“ „Nedám ti dělat ten kratinký šat, ani těch střevíčků pár.“ Marie vzala uzlík svůj, dala se v široký svět – a šla tak dlouho a potkala hloh, ten hloh byl samý květ. „Hlohu, ty běloučký, bílý jsi hloh, viděl’s tu Krista se brát?“ „Nejsem já, děvečko, běloučký hloh, Ježíše Krista jsem Máť.“ 102 „Když Kristovou jsi Matičkou, jaké mi pokání dáš?“ „Do Galileje dej se hned, Krista tam najdeš večeřet. A k nohám se mu položíš, zmrhané dítě, spadlý list – drobty, co spadnou se stolu, sbírati budeš a jíst. Slzami krásné oči tvé omyjí s nohou mu prach, a kadeře tvé bohaté ty nohy budou utírat.“ Marie, dítě, povstaň již, jest odpuštěn tvůj hřích, ten největší i ten nejmenší, jsi jednou ze svatých. A kdo tu píseň zazpívá, čtyřicet dní odpustků má.má, a kdo ji zbožně poslouchá, polovic získává. 103

KŘÍŽOVÁ CESTA Msgru Karlu Stellovi
Zastavení l
Tak vždy se začíná: Nechceme, aby tento panoval nám. Autonomní já. Jsem přikazatelem si sám. Že jest to pouhá illuse, že otroctvím jest skutečnost, že okovy jsou zarzelé, a drábů všude dost, že v porobu jest jato vše, chléb, tělo, slovo, duch – co po tom ti, kdo poroučí – jen když to není Bůh! Co potom ti, že krvavý národům vstává pot? Žij Tiberius, Danton, stát – der gegenwärtige Gott! Nemáme krále, kromě císaře – ať jednoho neb tisíce – I nám jest nutno s vlky výt – a vidíš přec, že vlčice na praetoriích září znak. Tys nevinný – dí páni – však to tě u nich, Ježíši, ni u nás nezachrání. Ty panovat? A na čem my ukážem volnost svoji? Toť jediná, jež zbyla nám, ba v té pán při nás stojí. Tys dávno vzdal se všeho zde – tož buď i smrt tvá kleta, ať osvědčíš, že necheš nic z království toho světa! My shodili tvé sladké jho. Vše raděj člověk snáší – To začátek jest bolných cest, té tvojí i té naší! Tak má se věc tvá, Ježíši! To třeba sformulovat, by vědělo se vlastně, proč tě nutno na kříž vkovat! 105 Zastavení II
Vezmi lůžko své a jdi – řekl’s hříšníkovi. Tobě také nesou již divný polštář nový, abys na něm podřímal prostřed růží chvíli. Vezmi lůžko své a jdi. Není nachem rudé, není ještě – ale již brzičko tak bude, purpur ti je pokryje, než se slunko schýlí. Vezmi lůžko své a jdi. Položíš tam na ně v úpalu a bolestech horečné své skráně, pokryvkou ti budou jen teplé krve vlny. Vezmi lůžko své a jdi. Tam buď uzdravený neduh ne tvůj – ale ten, jímž jest postižený od hlavy až do paty Lazar vředů plný. Vezmi lůžko své a jdi. Tě teprv na ně svalí – za tebou však mnozí jdou, kteří právě vstali, nesou ještě lůžečka – památky svých bolů. Vezmi lůžko své a jdi – Ty jim pravíš milý. Každý vezmi křížek svůj, jejž jste sami sbili, bude se vám lehčej nést, půjdeme-li spolu. 106 Zastavení III
Přitažliva tak jest zem, ty náš stvořiteli! prach, jejž zovou člověkem, tíhne po ní celý – jenom ten jej zdvihne, kdo se nízko shýbne – zákon neochvělý. Cestou do Jericha zrádně zaskočený člověk, tvorstva pýcha, klesá oloupený – tvář, květ slunečnice, sklání víc a více, všecek zablácený! Samaritán bera smutnou tou se plání, vína nalil včera – dnes má lisování, aby se i drahý olej našel záhy na ran obvázání. Roní se, ach roní olej balsámový, hluboko se kloní Samaritán nový, na kolena obě tváří blízko tobě, co ti při tom poví? Z části podnese tě, z části posilní tě, k další cestě zve tě, nebohé mé dítě, v pohostinné chatě v péči odevzdá tě, dál zas půjde hbitě. Vše jest zaplaceno – duše tvá-li ptá se. Ale přec buď rčeno k trvalé tvé spáse: Nebylo to málo, co tvé žití stálo, viz – a nehřeš zase! 107 Zastavení IV
Teskné bylo rozloučení, předtuchami zaleknuté, trýzně plné noční bdění, kruté ráno dnešní, kruté – ale, ach, to setkání! Jako skalních od útesů bolně nazpět odražený, stokrát vzrostlý výkřik děsu ubíjí se o ty stěny – tak dvou srdcí zvolání. Matko! není ještě dosti krutých bolů Synu tvému, mateřskou že útrpností své jsi přišla přidat jemu, Matko – velká v žalu svém! Synu, Synu, dost jest hoře, v němž se duše matky svíjí, veliké již jako moře – překypí a zatopí ji jediným tvým pohledem! Setkati se v marné touze, pomoci kde možno není, popatřit si v oči dlouze ve vzájemném utrpení – ó jak bezměrný to žal! Kéž se za tu oběť vaši, Kriste, Matko bolem mdlící, čtvero očí vždycky snáší v duši moji zápasící, abych s vámi vytrval! 108 Zastavení V
Ty, Šimone, jsi řekl as, že ti ho jest líto? A už jsi, milý, pod kříž podroben! Tak už jest. Jak koho zabolí to, že Spasitel jest štván a hanoben, by sám byl pod kříž stisknut, svět už postará se. A napřed hořko tak. Ty mozoly, uhnané v poli, ve službě kříže pojednou tak bolí –. Proč právě já? vzbouřená duše ptá se. Však brzy sklopí zahanbený zrak, v pohledu mírném společníka, Krista, vše zjeví se jí jiné, přijatelné tak, a úděl pochopí, jejž On jí chystá: Ne proto Pán chce tebe druhem míti, by břímě své si mohl ulehčiti! Jeť Jeho kříž přec naše tíž! Kdo cestou najde ji, vloženou na Pána v žáru poledním – ten se chop jí, ó chop tím raději – to ponese jen svou tíž – ale Iehčej s Ním! 109 Zastavení VI
Veroniko – vtisknout v duše řasy sladkou Krista tvář na věčný čas – jaká touha; Apoštol ji hlásí: „Aby Kristus vytvořen byl v nás!“ Podal bych ji vroucně, bez výhrady, ale chybí bělostný jí třpyt – Bez ikonu pustý život tady, musí, musí za vše získán být. Popatřit jen dovol, jakým nachem svatý obraz tvůj jest malován? Potem, krví, slzami a prachem? Také v duši povstává tak Pán? Ó pak k dílu! Půda sic jest hrozná, ale posléze snad přijde den, že i v ní svůj drahý obraz pozná dobrý Mistr můj pak potěšen. 110 Zastavení VII
Nový pád zas! Marná snaha! Zřídka jeden zůstává, ztracena-li rovnováha, začal-li kdo klopýtati, nezdolná-li údy schvátí olovem svým únava. Malý v cestě kámen leží – nepatrná závada. Chvějné noze jest však věží, duši, očím ustrašeným pohořím v příč postaveným rád se tady býti zdá. Zatočí se zmatkem hlava, zamží v očích, v zrádný chvat buchotem se srdce dává, zdá sese, není, není zbytí, jako muška v plam se řítí člověk v dávný známý pád. Podlomený, v hanbě váhá, raděj by již nepovstal – ale další čeká dráha. – Tys i v tom chtěl býti i s námi, v prachu prosit, se slzami, bych se přec zas vzchopil dál. 111 Zastavení VIII
Jest soucit z bolu puklý květ. Sám bolestí se chvěje, přec laskat, líbat, pohladit chce vše, co zraněné je. Však dnes, že tebe zranit má i něžné toto kvítí, svým bolestnějším soucitem hned chceš jej oplatiti. Nad bílými tu poupaty, jež budou poskvrněna, nad duškami, z nichž vyplení i stopy tvého jmena, nad láskou, která umdlena ve zkouškách neostojí – ten bol, ten bol tak rozdírá teď, Kriste, duši tvoji! Jest osamění teskno tak pro slabou duši naši, když soucitem, když pohledem nás nikdo nepovznáší, když nezapláče nad námi ve světě bytost jedna, když srdce navždy hladovo a poušť vždy kolem ledná – však Pane, Pane, hanba to, k té slabosti se znáti, v trnové říši koruny se choulostivým státi, chtít, abys Ty jen vytrpěl vše za nás cestou zdejší – Zda nestačí nám úplně Tvůj soucit nejněžnější? 112 Zastavení IX
Zas v prachu jsi. Zas zemi blíž. A takto vlastně nejblíže! Jest nepojatno rozumu tvé sice ponížení – však pro srdce v tom obtíže pro samou vděčnost není. Do úpadu! A marně přec? To výkřik byl kdys zoufání. Na každý den být poražen a nikdy konce trýzni – úzkostné duše volání jen v hluché prázdno vyzní! Kdys tížila, kdys ničila ta Sisyfova temná zvěst – však tvojí láskou, Předobrý, jest od nás zažehnána. Pohanský Sisyf mrtev jest pro dítky Krista Pána. Má každá snaha účinek, i ta, jež zdá se zklamána. A ten, kdo padl stokráte – ať věrně vstane po sté! I k němu mluví z prachu Pán. Tím zákon nový světu dán, jímž trhá síť se Satana a říše Boží roste. 113 Zastavení X
Rozkoš tvá býti – dle slova tvého – se syny lidí. Byl ráj to tvůj blahý. Z něho jak Adam vycházíš nahý, korunu z trní jen neseš si z něho. Taká jest země. Hnusná v své zlobě. Těžko jest dobrotou přemáhat záští. Dej tomu i sukni, kdo sáhl po plášti – tys řekl – a zůstal důsledným sobě. A my? Při pohárech – žízní jsme choři. Purpury máme – a nazi jsme vždycky. Obnažen za nás květ nejčistší lidský obětním požárem hoří. Hořký plod vinice dala Ti v žízni. Ó blýskla by sekera Vinaři v ruce – Ale ty nechceš ni v poslední muce opít se žlučí v své trýzni. Ó důsledný, pro něhož záclony není! Znova Ti nalévá po věky celé své žluči lidstvo zatvrzelé – jí nepřijímej ještě k opojení! 114 Zastavení XI
Po vřavě ticho, ticho tak, že možno slyšet času tep, neslyšný jindy člověku. – Čas, toť přec míra změn. V největší změně od věků údery kladiv odbíjen – ó jaký dopad, jaký sten – úderů kolik každý hřeb! Toť dvanáctá! Ach, tolik ran! Jak vnikají do srdce cév! Jak rozrývá to, rozrývá! Ó srdce Matky v bolech svých! Ó údery, ó kladiva! vy hlase hodin pátečních, jak krutý, ostrý cvakot jich – a tiše potom kape krev. Ó ruce, nohy zmučené! A přec by byla stačila, jak učí bula posvátná, ku duší z hříchu obmytí jediná krůpěj brunátná – však láska k srdci dobytí nedbala krve prolití, poslední kapkou hýřila. Toť přelom času. Věků střed. V něm otvírá se každá sluj, z ní možno vynést zlata lesk, jenž ve skále tam skrytý je. Ó skálo, srdce! Kladiv třesk ať otevře, ať skruší je – než přečteny jsou pašije, dokořán celé stůj! 115 Zastavení XII
V něm byl život. Život ten prošel nyní smrti branou. Praskla vrata bronzová. Mrtví ze svých kobek vstanou, vstanou, chodí ulicemi, k živým mluví ret jich němý: V něm byl život. Život ten, světlo, které ve tmách svítí. Promethea jeho však na skálu jste dali vbíti – tmy teď nad vámi se slily – co jste, děti, učiniliučinily? V něm byl život. Život ten soužením jste naplnili, v svatý velké Paschy den Beránka jste umučili, mrtvý ještě k vám, hle, zírá, náruč, srdce otevírá. V něm byl život. Život ten, ubozí, jste zničit chtěli. Shrnuli naň boly všech – vždyť v něm vesmír zmíral celý – vyčerpaná smrti síla osten svůj však ulomila. V něm byl život. Život ten shasl o hodině třetí. Roztržena opona, ševel, průvan světy letí, země, pekel, nebes brány v nekonečno zotvírány. V něm byl život. Život ten prošel nyní naší branou. Posílá nás k potomkům, naposled dát na vybranou. Teď jest noc – však bude ráno. Dokonáno. Dokonáno! 116 Zastavení XIII
Ach, tu visí. Vydechnul. Výčitky jak kleště srdce rvou, jež mlčela, dokud dýchal ještě. Nikodéme, Josefe, kde jsme jenom byli? Pozdě láska vyráží, ale roste, sílí, náhle jako lavina, trhá vše a sráží, nikdo už jí nezdrží, nikdo nepřekáží. Velerady prokletí? Pomsta Kaifáše? Ach, co na tom? Zapadlo drahé slunko naše, zmlkla ústa, ze srdce tryskla krev a voda – ach, jakou to výčitkou bledé tělo bodá! Pojď, dej pozorpozor, Josefe, s úctou nejněžnější složme s dřeva potupy v důstojnou ho skrejši, v náruč Matky nejprve, ve polibků závěj, a pak, jak nám možno jen, svět se v cestu stavěj, zasypme ho poctami, vložme v byssus bílý, myrhu, nard a aloe, nic jsme nešetřili. Pověz, Máří, pověz jen, čím bychom jej ctili? Doloroso, oltáři, svícne sedmi ramen, v stínu smrti zazáří bolestí tvých plamen, přistoupit blíž svatých ran dovol, milá Máti, vzdechy tvými rozdmýchán ať nás oheň schvátí. 117 Zastavení XIV
Jest jeden nedobytný hrad, jest jeden v skále hrob, tamtam, KristeKriste, pojď na chvíli spat – tož srdce do útrobútrob. Byl hrob to náš – má býti tvým. V sadě zkvétajícím zahradníkem pečlivým zjev se hledajícím. Mrtev vcházíš, ožiješ v zahrady té lůně, vypěstit ji sobě chceš v poupata a vůně – přijď, kde otevřeno jest – srdce touhou stůně. ––– Mnoho křížových jest cest. Každý svou má málem. Obyčejně začíná: Nechceme ho králem! Ale pak se rozchází v žití všemi směry – s Kristem nebo bez Krista. Počet pádů sterý, různá cestou setkání, druhové se mění, různé také poslední bude zastavení. – Ó kéž aspoň dospěje tam má duše k Němu, s Nikodémem zaplane láskou k Zmučenému a pak v sobě ustele ku vzkříšení Jemu! 118

ODEŠEL
Již zanechal jsi v lůně skal, čím Tebe míti chtěli. Tys hotov nyní se živými, můj Spasiteli, a dary své jsi vyčerpal. A duše Tvá, ta vypuzenávypuzená, jen sebe,sebe ještě může dát – však té, ó Lásko Umučená, svět nechtěl právě znát! Co chtěl bys tedy se živými, Ty, pro ně dnes už nehybný? Kam obrátíš se s dary svými, kam půješ po ty dny? Ó ty již víš, kam pospíšíš: v tu tajemnou a tichou říš, kde jest jich mnoho, jako Ty, již střásli těla tíhoty, v říš touhy odpoutané, a sám od živých zavržen zvěstuješ mrtvým spásy den a sebe dáš jim, Pane! Ó Lásko, jíž se divím, přijď také k mrtvým živým! 119

LIST NAUTILIŮV
Ó příteli, co dělám zde, se ptáš, v tom městě Židů začarovaném? Ba skoro nic. Jen s mysli nejde mi to divadlo, jenž tenkrát zažil jsem, kdy zatmělo se slunce, jak jsi psal. To den byl plný předtuch dráždivých a jistě u vás nebylo víc hrůz. Zde umíral ten den kdos na kříži a lotříky dva křižovali s ním. Já na úbočí Golgoty jsem stál a její vršek s křížem trojitým se zakymácel přede mnou jak loď, loď s trojím stěžněm, v bouři tančící, ve vlnobití temnot. A mi zdálo se, že davy lidstva, bouří zmítané, k ní ruce pnou, ke spáse jediné. A v příval tmy a v úděs myšlenek mi duší šlehl nevím jaký blesk, však já jsem uzřel v blesku tom a vím, od chvíle té to vím tak nezvratně, že loď ta jistě, šťastně, vítězně přistála v chvíli, kdy muž onen děl: Jest dokonáno. – Ach, tak vítězně – a byť byl jeden stěžeň ulomen, přec přistála. A já jen přemýšlím 120 od chvíle té, jak přichytit se již menšího stěžně, toho šťastného, jenž zůstal celý. Chyť se se mnou též! 121

OSTRUŽINA
Velký kámen ostružinou celý ukrytý, Kristus Pán se nad ním vznáší na kříž přibitý. Povím ti to, ostružino, bez vší lichoty: chtěl bych u těch nohou Pána býti jako ty. Dlouho holá, dlouho prázdná, dlouho nezralá, silná však a krásná vždycky věrně’s čekala, krásná, když mu k ranám dýcháš květů závějí, krásná v tíži plodů zralých, z ran těch krůpějí. 122

SMUTNÝ MÁJ
Zahrádka smutná, zpustošená, jí v koutech rostou blíny. Marně se snaží, zahanbená, svou bídu přikrýt stíny. Však doufá přece, odevzdaná, že stane se cos jednou zrána, a z ní že zmizí plevel, a každá haluz pokřivená že promění pak omlazená se v samý květ a ševel. Jest smutna teď a zanedbaná, až žal se na ni dívat. Však stane se jí jednou zrána, až vkročí do ní svatá Panna, že ptáčata zas přilákaná svou píseň začnou zpívat, a v modré zvuky oblečena zaplesá zem ta ponížená a bude chválit Pána. 123

VRACÍ SE HVĚZDA
Pojď! – Můj duch tě vítá! Radostně mi vzešla, radostně mi svítá, oslněna bílo, jako z poupat svitá, jediná má hvězda dlouho mraky skrytá. Smutno bez ní bylo, všechno zšedivělo, pohasnulo všecko ve mně – Teď zas svítá – ke mně! Ke mně! 124

POUTNICE
I
Své nohy stápíš v tůni vod a čelo v horizonty hvězd, vždy přepásána na pochod, do ulic zíráš věčných měst. Mimosy bledé u nohou ti plovou – oblaka v dálku spějí kol, a perutí svou paprskovou obojí stíháš pól. Jsou trpké ti hrozny z vinice žití, ó kněžko v černé kasuli! se země sbíráš jen nevinné kvítí na bílý věnec z bledulí. Jen nekonečnem žít, jím plouti! A když tvé cesty do Bezedna se střetnou s jiné síly poutí, to setkání – tvých epoch jedna. Duše, když tak na rozcestí sedíš – zdá se v utišení, sama nejlíp víš, že štěstí tady v světě pro tě není! 125 II
A tak nás táhnou milliony, šlépěje tisknou v země prach, upřené zraky v dál, v kraje ony – a svět jde mimo jako v snách. Hledáme město v nebeském svitusvitu, jdem v náměsíčném snění – ten zlatý ostrov ve blankytu, ty kraje probuzení, tam, kde jasem svým se spíjí duše světlem oslněna, od hvězd našich, od lilií, od slavíků pozdravena. 126

STARÁ POHÁDKA
SeděliSeděly dvě děti Otce jediného ve vyhnanství kdesi, v rozbořeném hradě, na ostrově cizím slunka při západě, sami, jenom s ranou toho srdce svého. Drsný on a údy voněly mu zemí. Vzdušnou ji a jemnou bál se v náruč vzíti, ale bez ní, sladké, že mu nelze žíti, pocítil již dávno bolně nervy všemi. Byla hádankou mu. Ale v jedné chvíli, pěšiny když dolem sdílně sešeřely, nad hradem pak hvězdy slzavě tak mřely, smutné oči její bol svůj vyjevily: „Zasvěcena smrti. Tak zde zákon váže. Zde květ každý hyne. Zoufalství zde vládne. Hladný drak již vyje – není spásy žádné, král, jenž mne zde vězní, již mi jíti káže.“ Pochopil tu náhle bohatýr náš milý, že ji spasit musí. A než vztalivstali kosi, k doubravě ji vedl. Za něho ať prosí u kříže, tam, kde se spěšně rozloučili. * 127 Bylo tak dusno, vzduch zatížen tak, prostřed když černých a nehybných skal s mlatem svým rek v boji úporném stál, a stohlavý pod ním bouřil se drak. Na ni si vzpomíná u křízekříže tam; – zde kromě očí, jež ze slují blesknoublesknou, výsměchu hrotů, jež o skálu třesknou, viděl, kam pohlédl, žalně se sám. Bez konce boj ten tuhý se zdál. Únava léhá kol spánku a očí, spirála dračí vždy úže se točí – a bohatýr náš zaplakal. Madonno, vítězko zápasů všech, pomoz zde v únavě, Tvůj přišel čas! zvítězit dej a šťastny pak nás shledati spolu se nech! A ve sluj prchla když zraněna saň, vysílen padl – svůj roztříštil mlat; první a poslední Roland tam pad’, proudy slz lily z oblak se naň. * 128 Bože, jenž jsi čistým liliím kvést dal na bařinách černých, v pustině jež zejí, nejkrásnější Tys zde ihned orchidejí bohatýra tělo pokrýt přikázal. Z korábů v tom přišlých v plesném ševelu na bojiště posli Otce královského vpadli, poklekali kolem těla jeho – S nimi klekla ona prostřed andělů. Přijeli jen pro ni. Zkvetlý těla prach zůstane zde zatím. Však se vrátí v slávě, o jeho až bojích na nejdražší hlavě, na Otcových ona poví šedinách. V zářících jen slzách s ním se rozžehnala. Bylo vlastně krásné. On tak dýchal kvítím, na posilu všem, jež zabloudí kdy žitím na ostrov. A ona – též si kytku vzala. 129

NOVÁ POHÁDKA
Dvě hvězdy na blízku si sedly, tam, kde se tulí kuřátka; za ruce dvě se duše vedly. „Jak je ta tvoje pohádka?“ „Já? Já viděl květy na lučinách svých, slzami zářily v křepelčí smích – jich bílé plátky padaly v proud kalný a se válící a vírem po něm běhaly, jak v hravé tance směsici. Kdo plakat chce? Kdo chce se smát? Jsme jak ten květ tam pod námi. Ó tíže hmoty! Zákon – pád – vždyť vyrostly nad vlnami. Pomalu žloutly v chumlu vln, (kdys přec byl každý pelu pln!) – Já viděl květy hynoucí a nechtě – přec jsem toužil k nim – já viděl vlny plynoucí – však nechtěly mne do hlubin!“ A druhý teď dumal, jak šťasten jest ten, kdo od zrádných strží jest vypovězen, že třebas i s trním kol srdce, přec stojí – a dlouho když dumal, pak začal tu svoji: 130 „Ó nebylo mi vždycky tak! Ve blankytné říši pták, plný krásy, plný štěstí, v zlaté dálky chtěl se vznésti – mne zničil démon můj, já myslel že již mroucí, ale náhle ožil, nikdy nehynoucí – ó buď klet! Já sestřičku měl. Nevím zkad. Kanárka. Fialku. Nesmírně rád! A jméno její? Nu snad nebe samo. Nyní cherubínům bude snad již známo. Ji vzal mi démon můj – ó budiž klet! Já tatíčka měl, hříbeček jak sivý, krvavé ruce své sepial žalostivý – jej srazil démon můj – ta černá duše půl, jej srazil v důl – buď klet! Já matičku měl, dolorosu bílou, paprsek, jehož jsem stín. I na ni se sápal!! A poslední silou s ním v boj se teď vrhl nehodný syn. Zhyň! který stojíš mezi námi, třebas i já zhynu, já, její syn! TyTy, matko, žij! A olivami věnčenou hlavu složím ti v klín. 131 Anebo padnu, bratře, v tom klání? Však bude to krásné umírání?“ V bratrské objetí k sobě se sklání krvavé, únavné odříkání s očistou prožitých vin. 132

MOŘE
V zeleném moři, do nezměrné hloubky, mnoho tam lastur hlaďoučkých hrá si – mísečky ploské – a jiné jak zoubky, tvrdé a zavité, s tygřími pásy. Korálů trsy, sasanek kvítí, modré i černé – ach a ty rudé! Kvíteček vychlíplý, dráždí v něm žití, kámen však na srdci, v žilách a všude. Medusy něžné v měnivém roji, hebké a růžové s chapadel třásní – kde vzal sliz přilnavý žahavost svoji, žravosti tolik ti tvorové krásní? Srdce tak snadno zapíše se ti, moře, ó moře – i v tobě však zrada! Rychle loď skořápka po tobě letí, rychleji ještě v jícen tvůj padá. Moře, ó moře, zelené tůně, zahrady bájné vám snesly se na dno – není v nich zpěvu a není v nich vůně, spí se to ve vás smutně a chladno. 133

NÁVRAT
Víš ještě, drahá, kterak jsme spolu bloudili světem, blouznili v skrytě, kterak jsi mnohdy, dychtivé dítě, z teskných mých výšin prchla mi dolů, honila štěstí, dávala za ně konvalin vonných plničké dlaně – a potom hořkou plakala touhou, v netečný spánek touláním zbita, novými až zas přeludy zpita, na novou cestu dala se dlouhou? Vrácena sedíš teď moudrá a tichátichá, v svůj bílý hledíš přístěnek – uvadla před okny konvalin lícha, jiná však kytka na srdci ti voní – (daleko’s, milá, se sháněla po ní) – kytička bílých mučenek. 134

OKNA
Jak září okna do ulic! Shon kdesi v koutech dokonává. Ó večere, mně o tobě se stává, že popatřit ti zblízka v líc v tvé oči hezké zadumané – ta touha také někdy vzplane. Za záslon bělí šťastný lid se hovorem a smíchem baví, muž spokojen – a andílci kol smaví, zří z očí ženy měkký klid – ó večere, tys mnoho skryl, než všeho skrýt jsi nestačil. Jak září okna do ulic! A kdesi v koutech okna tmavá, za nimi v dlaně skleslá hlava a kromě smutku nic! Tak hledí žití rub i líc co večer okny do ulic. 135

PÍSEŇ PONOCNÉHO
Tak jenom hezky tiše – od výčepu dále! Jsou okenice staré pevně zavřené! Ať kvasí si tam v dusném, zachmuřeném sále, až mrzutý je šenkýř zrána vyžene. Tak jenom tiše dál! A ozvěnou mých kroků mlčení ulic volný tok svůj článkuje... A dál noc přede táhlou, tišivou tu sloku – vše zakleto jak na dně moří v spánku je. Ty ruce klesly všecky – mozolné i jemné, jež bolestí neb pýchou svojí tuhnuly, a oči usnuly, ty sivé, šedé, temné, i pohrdavé modré oči usnuly. Tak napadlo to na nás, blažené a smírné, nic nebouří se, nelká, nic se nechvěje; jak by z té výše nebes nedozírné na celý svět se snesly míru závěje. Ó obraze, jež černým hedvábím jsi vyšit a starým stříbrem bledým v šerý aksamit, křiklavé tóny dovedl jsi ztišit a tisíc odstínů té jedné, měkké harvybarvy slít. Tak jenom tiše, tiše, – dokud kouzlo jímá to království mé krásné – pánem jsem těch niv, než přijde zase den a vzbudí vše, co dřímá, pak z krále bude otrok – jako býval dřív. 136

VYSÍLÁ DUŠE
Vysílá duše své koráby černé s nákladem obav v dálnou pouť. Je bezvětří trapné. Mé koráby černé kouzelnou mocí se nechtějí hnout. Ty dálky, ty tajemné, setmělé dálky! Ni výkřiků echo se nevrací zpět. Zrak ztrácí se ve tmě. Záhadné dálky; škoda se do nich zahledět. Musejí odplout! Vždy nové a nové vstávají z hlubin, je přístav již pln. Chci dívat sadívat se za každým, jak plove a plove, a potom ať padne si do hrobu vln. Chci dívat se za ním! Tak dráždivě šeří oblohu jakýsi světelný kmit. Kdyby tak odlesk z těch výší, jež šeří, můj koráb mohl zachytit! 137

JEN ZVYKNOUT
Jest k zlosti sic, však bez krásy své není kout, v nějž mne větry zavály. Nu ovšem. Nálady se mění; kdo za to může? Duch jest nestálý. Domy jak hrady – a peněz jest dosti a pivo – pivo se celé žblunká dny, lid humoru pln, rozšafnosti, a každý krb tak příkladný. Čtou dívky Schillera, svět jest jim rájemrájem, modravě hoří zraky zasnělé, kluk na hrdinské cesty dal se s Mayem (o coul se vrátí větší, celý z ocele). Pan otec kliden tak. List novin bílý překvapit nezvyk’ zprávou zlou. A matka sní. HleHle, dobré víly nad vnoučka slétly kolébkou. Jó, je to lid! Zas vítězství si dobyl, všude, na školách, bursách, na foru – a toho, jenž jen trochu zlobil, pod tuhou smáčknul závoru. To přec je národ! Po šířkách moří i v černé osad pevniny 138 proniknou jeho konquistadoři – nu – národ zkrátka jediný! Tak vidíš, hochu. Šetři žalem, mohl bys zvyknout, kdybys chtěl! (kdo osla by nežrat byl navykl málem, jen kdyby nebyl zcepeněl). 139

JARO V KAPLÁNCE
Tak žili jsme spolu. Muž černý a ptáče, v zamlklé cele zimu monotonní. Nebylo úsměvů a nebylo pláče – hodina v hodinu chladně tak zvoní. A teď má být jinak? Oblaka skvělá, hrá slunko s nimi na schovávanou. Jak cos by se budilo. Jak míza by vřela. A od jihu jakési pověsti vanou. Má náhle být jinak! Prý večery zlaté a v růžových polosnech zamžená jitra. A cosi se rozbíhá, cos vrací se, mate, se strachem i s radostí čeká, až zítra. Teď má prý být jinak. – Motýlek bílý do cely vloudil se, usedl tiše. Důvěrně přišel. Tak klidně to sdílí tu vzrušivou zvěst – tak rytmicky dýše! Nač mělo by jinak být, motýlku bílý, nač teprv teď, když nešels tak dlouho! Ten čermák můj věrný, jenž teskně tu kvílí, tě dostane lahůdkou! Bláhová touho! 140

BORŮVČÍ
Jest ustláno trsy ojíněnými, jich naivní oči na tebe hledí; jest ustláno borůvčím, jež pod kroky tvými krev bez hlesu cedí. Bobulky, sestřičky, v zasněném lese tak tiše a skrytě zrály jste prve – Ó že noha drsná nepohne se bez výstřiku krve! Jakýs to, živote, každým že krokem ničíš vše milé a prosté? Kdo ví, zda v cestu budoucím rokem tolik jich vroste. 141

OBLÁZKY
Žilkovatý, hladký, mléčný – ale tím i hotov již – hloupý kámen, povalečný, hračka dětí nanejvýš. A na místě nevydrží! Co již zlajdal světa jen, strání, polem, řekou, strží – teď tu civí vyvržen. Hrany pryč. Ó hochu milý, takhle s tebou není nic. Nač pak by tě použili? I ta dlažba chce dnes víc. Kdybys aspoň šťastně trochu byl se usadil jen dřív, světoběžník, milý hochu, neobroste jaktěživ. Ale jako křemen pravý mlčí zarputilec náš – Hle, tu David běží plavý – dost již slintal Goliáš. 142

CHUDOBNÉ SVATBĚ
Když s apoštoly Kristus dobrý po zemi chodil, nebes král, byl v Káně párek nezámožný, a ten se právě tehdy bral. Byli to milí lidé asi, i Krista s Matkou pozvali; doufali v zítřek – třebas ta bída již k svatbě zřela z pozdálí. Tak je ten život. Trochu prázdný, a jako voda, bez chuti – však zachutná a zaperlí se, kde láska mávne perutí. A láska byla. – Matky prosbou jeví se Boží moci jas – a místo vody víno šumí. – A zítra? Bude nějak zas. Tak také vy jste, milí lidé, dvou srdcí naděj sdružili; ono se lehčej dvěma nese, jen když je Pán Bůh posílí. Kéž tedy Kristus dobrotivý i k vaší svatbě dnes by shléd’shléd’, 143 požehnal – ne na den jeden – na mnoho šťastných krásných let! Ať kvete štěstí mezi váma, jak z jara jabloňový sad, a Boží láska rač je sama andělů křídly schraňovat. Vás pozdrav všude úsměv jasný, jak v srdci jenom vyklíčí, když na blízku se, všem tak milýmilý, usadil párek slavičí. S tím přáním zrak můj od oltáře vás provází – ač zdá se něm – má myšlenka k vám dnes s Kristem při stole sedne chudobném. 144

PROUD
Jak v sebe by strhl mne fatálný proud! Cítit ty vlny až kol samé hlavy. Pomalu hloupé. Zpět nelze se hnout. Tak blízko již hučí ničivé splavy. Ty zrádné vlny! Tak nevinný šum! Brzy to poblázní, brzy zas znaví. Ty záludné vlny mne ruší z mých dum. Je blízko již strž, ty záhubné splavy? Vyskočit? Chytit se? Vábivý břeh kalíšky zrosených květů mne zdraví. Jsou blízko již splavy? Je taký již spěch? Je nutno již vyskočit, pošlapat břeh? Líto mi rozkvetlé trávy. 145

BLUDIŠTĚ
Jak bylo hezky na horách, kde z pramenů lze píti, kde krásný zdá se širý svět, však útulnější chata, kde voní chléb a jahody a posvátno jest kvítí, a novinkou, že vylíhla se kdesi veverčata. Proč v záludné to bludiště jsi sstoupil se svých štítů? Zde klamat umí každý stín a lháti ozvuk každý, zde slizká půda pod nohou a stěny v neurčitu, tíž neviděná tlačí zde, i myšlenka tu vraždí. Zde obzor kolem zazděný i sny vše zastrašené, a bojíš se kam spolehnout a odpočinout chvíli – již nezavoní sousto ti, je vidíš pokálené, a pramen, po němž touhou mřeš, ti předem otrávili. Proč přišel jsi v to bludiště, kde smrt jen kolem cítit, a každý pokus vyváznout je bez moci jen vzpoura, a v jícen zhouby směřuje vše v okamžik se sřítit. Co chceš tu se svým výbojem? Chceš shltit Minotaura? 146

VZPOMÍNKY
Jsou vzpomínky jak kytka vřesu, ji vtknete doma za obraz, a zdá se vám, i vůně lesů i zpěv i stín tu kolem vás. Jsou vzpomínky jak skřivan plesný: ten sotva zdvih se z mokrých lích, hned pozdraví vše písní vesny, i kdyby ležel ještě sníh. Jsou vzpomínky jak rozčeření na hladkém duše zrcadle: kruh za kruhem, a rozechvěni jdem s nimi v ráje zapadlé. Jsou vzpomínky – na žití dlouhé vystačí sen jich vábivý – a třebas puklé srdce pouhé a trn v něm zůstal jitřivý. 147

PORTRET
S pozadím šedým vše se mi slilo – obrázek šedí do šeda. Srdce by sice rudé bylo, toho však nikdo v něm nehledá. Jedno má heslo: Vzbuř se, ty hlavo! Rány však nemoh nikdy dát. Mohla by bolet! Jedno však právo nedá si vzíti: nadávat. Táhne jak kůň, kde jiní si hoví – a selže blízko u cíle; kde dává se po hubě, tam to poví – kde do ní, mlčí unyle. Smějí se lidé, smějí se dobří: ten na písku si staví hrad! věřte, že pláčou i tací jak bobři, však nedají se varovat. Stavět na písku? Nu nemá to zisku – i žulu však v písek zdrolí věk. Nehledat mnoho! Pak možno i v písku najít pár zlatých zrneček. 148

SMUTNÝ HROB
Šumívaly, bouřívaly, vztekle bily vlny o úporné stěny – dnes už všechno klidno je – chce jen pokoje poutník unavený. Slibovali, lákávali, na konec ho s prázdnou přec odvšad psuli. Dobře! Neměl beztak nic, než pár hladných zřítelnic – ty už pohasnuly. Šlapávali, šlapávali, po srdci i po všem, co mu svaté bylo – Teď ať šlápne kdokoli, dnes už nebolí, už se utrápilo. 149

DOBRÁK
Šel, dobrák, jednou zaflámnout si trochu v rušném městě, a že jest člověk křehký bloud, klopýtl na té cestě. No nač pak jsou tu JUDři as? „Tak pusťte to jen z hlavy! Vše projde hladce. Byl to špás! A tisícka to spraví.“ A zdravíčko? „Nu, za rok zas“zas,“ dí MUDr.MUDr., „pán je zdravý. Jen dietně! No byl to špás! Pár stováčků to spraví.“ Tu chmurný klášter, stará věž se krčí zastrčeny; zde duši možno obmýt též, než vkročí před tvář ženy. A zpovídá se hříšný syn a ohlídá se plaše, za pokání mu kapucín zadal tři otčenáše. „Na chrám“, „na chudé“ sběrničky pokorně ve tmě stály, 150 a černé jejich hubičky žebrají dárek malý. „Nu dal jsem jinde skoro dost, tož dám i zde“ – on praví, „jeť milosrdí velká ctnost – a šestáček to spraví.“ 151

MÁKY
Čemusi říká se, máky že zkvetly... A náhle přijdou někdy ty deště, opadne záhy šarlatný květ – Z makovic holých a nezralých ještě opium možno vyrábět. Čemusi říká se, máky že zkvetly... Tak už to chodí. Co možno tu svésti. Zahořkle stáhneš nervosní ret. V dýmky kouř hledíš, jak spřádá své zvěsti, neb, chceš-li, ve kouř cigaret. Čemusi říká se, máky že zkvetly... V dýmu jsi viděl – přelud snad zraku – břichatý čert do dýmky si cpal dušičky samé – holátka máku – a moc se při tom nachechtal. Čemusi říká se, máky že zkvetly... Co jenom as v tom opiu mají? Vrací se v kouři květů těch sen? Dušičky hoří? Co v dýmu se tají, že čert jest tím tak potěšen? – Čemusi říká se, máky že zkvetly... 152

TRESTNICKÝ HŘBITOV
Za Zelenou Liškou hřbitov s bílou vížkou, hřbitov holý, opuštěný, vítr vrzá mřížkou. Rostou v koutech blíny. Do žlutavé hlíny poutník skryt tu, unavený, dřímá jako jiný. Zřídka kdy sem vkročí muži chmurných očí, druha do té hlíny vloží, slza v řasu skočí. Zvonek rozpláče se, aspergil se vznese, plaše vzlétne ptáče z hloží – zas vše zamlkne se. Smrti, družko milá, víš ty, koho’s skryla? ve tvém klíně dřímá skryta hlava provinilá. Hřešil, až Bůh bránil, každý se ho stranil – s jara na tom hrobě vřesném pták si hnízdo schránil. 153

DOJMY A NÁLADY
I
Květy protěží a stříbrem posívalo chladné světlo luny tůně močálu, po leknínech křídly andílků si hrálo – slétli se tam dolů s nebes portálů. Bledým zlatem světlé nebe blikotalo, jako staré víno v čistém křišťálu, mléčnou drahou moře světlušek se vzňalo, večernice zlatá zřela na skálu. Černý smrk tam stojí, ztracen, opuštěný, jako bludná duše v davu svatých hlav – hledí v dál, v kraj noční hledí ozářený, větvemi kde líbá šťastnějších se dav. – Dlouho ticho stojí. Pak se zachvěl, tmavý, dolů slza padla na trs suché trávy. 154 II
Tma lehla v kraje rozteskněné a měkký její vlas tajemstvím touhy neurčené do očí lehtá nás. Kdes měkce v dáli zamlžené rozlil se zvonů hlas. A touha duši v prostor žene, a kletba poutá zas. Proč nezměrná mne vábí dál? Proč zvon se v mlhách rozhoupal? Proč do duše vzduch navál cizí? Sny vzbudí, živé, neživé, rozporů boly mučivé – a v dál zas krutě mizí. 155 III
Tmějí se lada, šeptají lesy, srpeček bílý v nebe se věsí, mladičké břízy šelestí kdes – zobáček žlutý tu z hnízda kouká a hvízdá, na palouk víly vcházejí v ples, rosí se vřes, a slzou oko kdesi. 156

SYMPOSION
Hostina duší. Na milliony rozžato hvězdných lustrů kol nás. Prostřeno v prostor. Pozvání zvony znějí, jak větry zavál v ně čas. Blaženi, kterým sednouti přáno. (Ne každá duše cítí svůj hlad!) Mnohým zde jest i po kytce dáno, někomu jediný karafiát, někomu nic. Však nedbá se toho. V doušku, jejž pijí ze zdrojů žitížití, každý má dost a každý má mnoho. Jen že to není jak po krčmách píti: Tam možno láhev za hrdlo lapit, zvrátit dnem vzhůru k úžasu hostí. Zde pije se z Pramene. A kdo se chce napít, kleká a pije s uctivostí. 157 OBSAH
Kvetoucí mezestr. 7 Advent9 Vánoce10 Smutné Vánoce15 Hromnice16 Květná Neděle17 Zelený Čtvrtek (Oslavení země)19 Getsemane21 Bičování22 Obraz24 Růže25 Veliké zasnoubení26 Exodus27 Alleluja31 Zlaté rouno33 Duch Svatý35 Božího Těla37 Nejsvětější Srdce39 Hvězdy svatojanské40 Svatých Petra a Pavla41 Bludná ovce42 Všech Svatých44 Večer dušiček45 Čekáme vzkříšení47 Smrtce do Památníku49 Kdybych byl Mikulášem50
[159] Barvy52 Otče náš54 Růženec62 Hodinky o Vítězné Královně mé otčiny64 Klekání72 České Litanie74 Svatý Josefe!79 Píseň křivonosky80 Pout do Boleslavě89 Kázání svatého Františka9091 Kázání svatého Antonína95 Živlové duší98 Legendička o svaté Maří102 Křížová cesta105 Odešel119 List Nautiliův120 Ostružina122 Smutný máj123 Vrací se hvězda124 Poutnice125 Stará pohádka127 Nová pohádka130 Moře133 Návrat134 Okna135 Píseň ponocného136 Vysílá duše137 Jen zvyknout138 Jaro v kaplánce140
[160] Borůvčí141 Oblázky142 Chudobné svatbě143 Proud146145 Bludiště146 Vzpomínky147 Portrét148 Smutný hrob149 Dobrák150 Máky152 Trestnický hřbitov153 Dojmy a nálady154 Symposion157
[161] DOBRÉ DÍLO svazek třicátý devátý. V červenci l. P. 1917 Pořádá a s pomocí Boží a přátel Studia vydává Antonín Ludvík Stříž v Staré Říši na Moravě. Natiskl Fr. J. Trnka v Třebíči.
E: av; 2005 [162]