PÍSEŇ PONOCNÉHO

František Odvalil

PÍSEŇ PONOCNÉHO
Tak jenom hezky tiše – od výčepu dále! Jsou okenice staré pevně zavřené! Ať kvasí si tam v dusném, zachmuřeném sále, až mrzutý je šenkýř zrána vyžene. Tak jenom tiše dál! A ozvěnou mých kroků mlčení ulic volný tok svůj článkuje... A dál noc přede táhlou, tišivou tu sloku – vše zakleto jak na dně moří v spánku je. Ty ruce klesly všecky – mozolné i jemné, jež bolestí neb pýchou svojí tuhnuly, a oči usnuly, ty sivé, šedé, temné, i pohrdavé modré oči usnuly. Tak napadlo to na nás, blažené a smírné, nic nebouří se, nelká, nic se nechvěje; jak by z té výše nebes nedozírné na celý svět se snesly míru závěje. Ó obraze, jež černým hedvábím jsi vyšit a starým stříbrem bledým v šerý aksamit, křiklavé tóny dovedl jsi ztišit a tisíc odstínů té jedné, měkké harvybarvy slít. Tak jenom tiše, tiše, – dokud kouzlo jímá to království mé krásné – pánem jsem těch niv, než přijde zase den a vzbudí vše, co dřímá, pak z krále bude otrok – jako býval dřív. 136