MOŘE

František Odvalil

MOŘE
V zeleném moři, do nezměrné hloubky, mnoho tam lastur hlaďoučkých hrá si – mísečky ploské – a jiné jak zoubky, tvrdé a zavité, s tygřími pásy. Korálů trsy, sasanek kvítí, modré i černé – ach a ty rudé! Kvíteček vychlíplý, dráždí v něm žití, kámen však na srdci, v žilách a všude. Medusy něžné v měnivém roji, hebké a růžové s chapadel třásní – kde vzal sliz přilnavý žahavost svoji, žravosti tolik ti tvorové krásní? Srdce tak snadno zapíše se ti, moře, ó moře – i v tobě však zrada! Rychle loď skořápka po tobě letí, rychleji ještě v jícen tvůj padá. Moře, ó moře, zelené tůně, zahrady bájné vám snesly se na dno – není v nich zpěvu a není v nich vůně, spí se to ve vás smutně a chladno. 133