DOJMY A NÁLADY

František Odvalil

DOJMY A NÁLADY
I
Květy protěží a stříbrem posívalo chladné světlo luny tůně močálu, po leknínech křídly andílků si hrálo – slétli se tam dolů s nebes portálů. Bledým zlatem světlé nebe blikotalo, jako staré víno v čistém křišťálu, mléčnou drahou moře světlušek se vzňalo, večernice zlatá zřela na skálu. Černý smrk tam stojí, ztracen, opuštěný, jako bludná duše v davu svatých hlav – hledí v dál, v kraj noční hledí ozářený, větvemi kde líbá šťastnějších se dav. – Dlouho ticho stojí. Pak se zachvěl, tmavý, dolů slza padla na trs suché trávy. 154
II
Tma lehla v kraje rozteskněné a měkký její vlas tajemstvím touhy neurčené do očí lehtá nás. Kdes měkce v dáli zamlžené rozlil se zvonů hlas. A touha duši v prostor žene, a kletba poutá zas. Proč nezměrná mne vábí dál? Proč zvon se v mlhách rozhoupal? Proč do duše vzduch navál cizí? Sny vzbudí, živé, neživé, rozporů boly mučivé – a v dál zas krutě mizí. 155
III
Tmějí se lada, šeptají lesy, srpeček bílý v nebe se věsí, mladičké břízy šelestí kdes – zobáček žlutý tu z hnízda kouká a hvízdá, na palouk víly vcházejí v ples, rosí se vřes, a slzou oko kdesi. 156