DOJMY A NÁLADY
I
Květy protěží a stříbrem posívalo
chladné světlo luny tůně močálu,
po leknínech křídly andílků si hrálo –
slétli se tam dolů s nebes portálů.
Bledým zlatem světlé nebe blikotalo,
jako staré víno v čistém křišťálu,
mléčnou drahou moře světlušek se vzňalo,
večernice zlatá zřela na skálu.
Černý smrk tam stojí, ztracen, opuštěný,
jako bludná duše v davu svatých hlav –
hledí v dál, v kraj noční hledí ozářený,
větvemi kde líbá šťastnějších se dav. –
Dlouho ticho stojí. Pak se zachvěl, tmavý,
dolů slza padla na trs suché trávy.
154
II
Tma lehla v kraje rozteskněné
a měkký její vlas
tajemstvím touhy neurčené
do očí lehtá nás.
Kdes měkce v dáli zamlžené
rozlil se zvonů hlas.
A touha duši v prostor žene,
a kletba poutá zas.
Proč nezměrná mne vábí dál?
Proč zvon se v mlhách rozhoupal?
Proč do duše vzduch navál cizí?
Sny vzbudí, živé, neživé,
rozporů boly mučivé –
a v dál zas krutě mizí.
155
III
Tmějí se lada,
šeptají lesy,
srpeček bílý
v nebe se věsí,
mladičké břízy
šelestí kdes –
zobáček žlutý tu z hnízda
kouká a hvízdá,
na palouk víly vcházejí v ples,
rosí se vřes,
a slzou oko kdesi.
156