POUTNICE

František Odvalil

POUTNICE
I
Své nohy stápíš v tůni vod a čelo v horizonty hvězd, vždy přepásána na pochod, do ulic zíráš věčných měst. Mimosy bledé u nohou ti plovou – oblaka v dálku spějí kol, a perutí svou paprskovou obojí stíháš pól. Jsou trpké ti hrozny z vinice žití, ó kněžko v černé kasuli! se země sbíráš jen nevinné kvítí na bílý věnec z bledulí. Jen nekonečnem žít, jím plouti! A když tvé cesty do Bezedna se střetnou s jiné síly poutí, to setkání – tvých epoch jedna. Duše, když tak na rozcestí sedíš – zdá se v utišení, sama nejlíp víš, že štěstí tady v světě pro tě není! 125 II
A tak nás táhnou milliony, šlépěje tisknou v země prach, upřené zraky v dál, v kraje ony – a svět jde mimo jako v snách. Hledáme město v nebeském svitusvitu, jdem v náměsíčném snění – ten zlatý ostrov ve blankytu, ty kraje probuzení, tam, kde jasem svým se spíjí duše světlem oslněna, od hvězd našich, od lilií, od slavíků pozdravena. 126

Básně v knize Kvetoucí meze: