POUTNICE
I
Své nohy stápíš v tůni vod
a čelo v horizonty hvězd,
vždy přepásána na pochod,
do ulic zíráš věčných měst.
Mimosy bledé u nohou ti plovou –
oblaka v dálku spějí kol,
a perutí svou paprskovou
obojí stíháš pól.
Jsou trpké ti hrozny z vinice žití,
ó kněžko v černé kasuli!
se země sbíráš jen nevinné kvítí
na bílý věnec z bledulí.
Jen nekonečnem žít, jím plouti!
A když tvé cesty do Bezedna
se střetnou s jiné síly poutí,
to setkání – tvých epoch jedna.
Duše, když tak na rozcestí
sedíš – zdá se v utišení,
sama nejlíp víš, že štěstí
tady v světě pro tě není!
125
II
A tak nás táhnou milliony,
šlépěje tisknou v země prach,
upřené zraky v dál, v kraje ony –
a svět jde mimo jako v snách.
Hledáme město v nebeském svitusvitu,
jdem v náměsíčném snění –
ten zlatý ostrov ve blankytu,
ty kraje probuzení,
tam, kde jasem svým se spíjí
duše světlem oslněna,
od hvězd našich, od lilií,
od slavíků pozdravena.
126