VEČER DUŠIČEK

František Odvalil

VEČER DUŠIČEK
Hořela země prý do běla žhavá plamenem hmoty tisíce let. Pohasla, ochladla. Nosí a živí mírná a tichá teď broučka i květ. Nezáří světlem. Prý stále víc chladne, z dětí svých nebude moci pak žádné v náručí ledném udržet. Dušiček večer jest. Hřbitovy tonou v světýlek moři blikavém; kolik jich jenom hřbitov má jeden, hřbitovů kolik celá zem! Hřbitovů záře! To’s do svého světla, matičko země, jednou zas zkvetla a zářiti chceš vesmírem! Hřbitovů světla. Za chvíli zhasnou, zítra zas vše jest setmělé. To symbol jest pouhý. Však srdci jej vnukla Pravda, již vidí andělé; před zraky jejich v světýlek moři hřbitovy vždycky nocí tak hoří, jak světlušek když nastele. Světlušek roje! Z přemíry slunce nassály světla, padají v háj. 45 Broučci, již tady lidmi se zovou, mají ten svatý slunce znát taj: dokud jest světlo, ať sluní se ráda bytost, jež potom do trávy padá, čekat na soumrak, na věčný máj. Co uhaslo v hmotě, nassálo ducha, přijímá jeho třpytný vděk. Ve výheň jisker vše změní se jednou, v stoh velký zářných zrneček, Hlasatel Věčna až k vírnému žití rozdmychne těla, jak světlušky v kvítí, a stvoří nový ohně věk. Vyhaslá jiskra vznítí se znova v pořadí vyšším, zářivém – shlukem hvězd bude hřbitůvek každý, souhvězdím velkým bývalá zem – a slunce užasnou, jak to jen zkvetla kolébka broučků do vyššího světla a bíle září vesmírem! 46