OTČE NÁŠ
Těm také jsi otcem, jimž po věky celé
ještě se nezdařilo nic?
Tak dlouho již čekáme na spasitele,
a jeho příchod vzdálen vždy víc –
jsme jako zakleti v bludiště stmělé,
bojí se úsměv již sednout nám v líc,
nedonošeny mrou naděje v těle –
nám také jsi otcem, již nemáme nic?
Věříme! Doufáme! Tajemný králi,
jenž poslal’s své dítě ve zkoušek vír!
My výsluní dlouho nepoznali,
přec věříme v slunce, spásu a mír.
Ó za víru naši, za čekání tíž,
Otče náš, otče, nás posléze slyš!
54
POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ
Tvé jméno samo prapor náš zdobí
(prapor ten zahrň sláva a čest!)
přes pustiny žití, přes nadějí hroby
vysoko chceme jej nést!
Vstávejte! Vzhůru ze smrtelné mdloby!
Má teprv vás budit barbarská pěst?
Pěst, která zasahá zbabělé roby,
má uhodit čelo, kde BŮH psáno jest?
Prudký jak blesk, i vlezný jak plíseň,
pokaždé jinak útok jest veden.
Jedna buď naše válečná píseň,
jako i prapor jest jeden.
Jak křižáci táhnem ve Svatou Zem.
Za čest jména Tvého! My se probijem!
55
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ
Víme, že z trní jest koruna Tvoje,
Tvůj šarlat z krve prolité,
žihadla bolů že mají včel roje,
v Tvůj císařský plášť vyšité.
Že podobny Tvému Tvých vasalů kroje,
pluhem že kříž jest v říši té,
že šíj třeba sehnout do jeho oje
a orat pláně písčité.
Že větším kdo být chce v družině Boží,
malým být musí jak dítě. –
Však panuj nám přec! Té koruny z hloží
poddaní čekají Tě,
šťastni v den slavné annexe Tvojí –
Přijď, Pane, se svých vítězů voji!
56
BUĎ VŮLE TVÁ
Zahrad dvé. Ta prvá víří
zátopou poupat, motýlů roji;
pán tvorů lian pod závoji
družku si vede, kolem vše hýří.
Kolébka zlatá. V zeleném chvojí
darmo však nesyčí pekelní štíři.
Propadne vše – vše v záhubu míří,
že řekl člověk: Chci vůli mít svoji!
Zahrada druhá. Zasmušilá
v ni bolest křídla zavěsila,
kolen i tváře tam krvavý znak.
Get šemen. Olej na lidstva rány,
útlakem smrti vylisovaný:
Jak Ty chceš, Otče, nechť stane se tak.
57
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJŽ NÁM DNES
Jak ohromný podnos v polední době
se rozkládá země široký pás,
v úsměvu květů a lupenů zdobě
leží v něm sousto pro každého z nás.
Požehnej každému, vděčen kdo Tobě
požívá, co dal hrozen i klas.
Světa Hospodáři, jako slabé robě
na klíně té země zabezpeči nás!
Aby jako bratři zasedali lidé
po klopotné práci za radostný stůl,
by poutník byl vítán, odkudkoli přijde,
aby podáno mu rádo chleba půl,
a by míru ptáče, vlaštovička milá,
pod krov náš si ráda hnízdo přilepila.
58
ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY
Smutná jest duše. Vyplakat se skrytě,
vzchopit se, zlíbat jak z Magdaly paní
nohy Tvé, utřít je vlasů svých tkanítkaní,
pomazat nardu vůněmi Tě,
a čekat pak, jak důvěřivé dítě,
až shlédneš okem milostivým na ni,
na hlavě cítit dotek Tvých dlaní –
a v neznámo své odejít zas hbitě.
Ó, že dnes nelze vykonati toho!
Však věčnou, Pane, přípověď jsi dal,
těm odpustit, již sami odpouštěli.
Ó Pane, my mnohý jsme přežili žal,
nás žlučí a octem dlouho napájeli –
ó odpusť, Pane, též – my odpustili mnoho.
59
NEUVOĎ NÁS V POKUŠENÍ
Ó Pane, Tys mne zdvihnul tolikrát,
ó pomoz znova zbloudilému synu!
Jest cesta zlá. A každým krokem hynu,
a bludiček zřím dosud tolik v cestu plát.
„Nuž tedy pojď! Já zacloním ti rád
ve vlastních rukou konejšivém stínu
ty oči hříšné, až zas budou hlínu
chtít líbat rozkvetlou a sladký jed z ní ssát.“
Ó Pane, Pane, marna ruky Tvé jest stěna!
když širokou tak ranou zeje otevřena.
„Buď kliden, synu můj! Tou dívati se smíš!
Mé krve krůpěj na nejdražších čelech,
ve vlasech trn a ránu na všech tělech,
to zasvěcení stigma zářné nevidíš?“
60
ZBAV NÁS OD ZLÉHO
Hluboko v moři, skryta pod korály,
perlová mušle sní, tichoučký host. –
Bylo by krásně. Však třebas i malý
kamínek v nitru – i ten raní dost.
A vyrvat se nedá. Tlačí a pálí –
však časem se ohladí, až hrotů jest prost,
usedlé slzy jej kolkolem halí –
potápěč najde v něm nejdražší skvost.
Tak duše jest. Škeble v života moři.
Ni potuchy není o jejím hoři,
jež někdy jest kamínek a někdy jak meč!
Ne aby chabá rány se bála,
perlu však v každé vychovávala,
dej Ty, jenž duší Potápěč.
Amen.
61