STARÁ POHÁDKA

STARÁ POHÁDKA
SeděliSeděly dvě děti Otce jediného ve vyhnanství kdesi, v rozbořeném hradě, na ostrově cizím slunka při západě, sami, jenom s ranou toho srdce svého. Drsný on a údy voněly mu zemí. Vzdušnou ji a jemnou bál se v náruč vzíti, ale bez ní, sladké, že mu nelze žíti, pocítil již dávno bolně nervy všemi. Byla hádankou mu. Ale v jedné chvíli, pěšiny když dolem sdílně sešeřely, nad hradem pak hvězdy slzavě tak mřely, smutné oči její bol svůj vyjevily: „Zasvěcena smrti. Tak zde zákon váže. Zde květ každý hyne. Zoufalství zde vládne. Hladný drak již vyje – není spásy žádné, král, jenž mne zde vězní, již mi jíti káže.“ Pochopil tu náhle bohatýr náš milý, že ji spasit musí. A než vztalivstali kosi, k doubravě ji vedl. Za něho ať prosí u kříže, tam, kde se spěšně rozloučili. * 127 Bylo tak dusno, vzduch zatížen tak, prostřed když černých a nehybných skal s mlatem svým rek v boji úporném stál, a stohlavý pod ním bouřil se drak. Na ni si vzpomíná u křízekříže tam; – zde kromě očí, jež ze slují blesknoublesknou, výsměchu hrotů, jež o skálu třesknou, viděl, kam pohlédl, žalně se sám. Bez konce boj ten tuhý se zdál. Únava léhá kol spánku a očí, spirála dračí vždy úže se točí – a bohatýr náš zaplakal. Madonno, vítězko zápasů všech, pomoz zde v únavě, Tvůj přišel čas! zvítězit dej a šťastny pak nás shledati spolu se nech! A ve sluj prchla když zraněna saň, vysílen padl – svůj roztříštil mlat; první a poslední Roland tam pad’, proudy slz lily z oblak se naň. * 128 Bože, jenž jsi čistým liliím kvést dal na bařinách černých, v pustině jež zejí, nejkrásnější Tys zde ihned orchidejí bohatýra tělo pokrýt přikázal. Z korábů v tom přišlých v plesném ševelu na bojiště posli Otce královského vpadli, poklekali kolem těla jeho – S nimi klekla ona prostřed andělů. Přijeli jen pro ni. Zkvetlý těla prach zůstane zde zatím. Však se vrátí v slávě, o jeho až bojích na nejdražší hlavě, na Otcových ona poví šedinách. V zářících jen slzách s ním se rozžehnala. Bylo vlastně krásné. On tak dýchal kvítím, na posilu všem, jež zabloudí kdy žitím na ostrov. A ona – též si kytku vzala. 129