Seděly dvě děti Otce jediného
ve vyhnanství kdesi, v rozbořeném hradě,
na ostrově cizím slunka při západě,
sami, jenom s ranou toho srdce svého.
Drsný on a údy voněly mu zemí.
Vzdušnou ji a jemnou bál se v náruč vzíti,
ale bez ní, sladké, že mu nelze žíti,
pocítil již dávno bolně nervy všemi.
Byla hádankou mu. Ale v jedné chvíli,
pěšiny když dolem sdílně sešeřely,
nad hradem pak hvězdy slzavě tak mřely,
smutné oči její bol svůj vyjevily:
„Zasvěcena smrti. Tak zde zákon váže.
Zde květ každý hyne. Zoufalství zde vládne.
Hladný drak již vyje – není spásy žádné,
král, jenž mne zde vězní, již mi jíti káže.“
Pochopil tu náhle bohatýr náš milý,
že ji spasit musí. A než vstali kosi,
k doubravě ji vedl. Za něho ať prosí
u kříže, tam, kde se spěšně rozloučili.
Bylo tak dusno, vzduch zatížen tak,
prostřed když černých a nehybných skal
s mlatem svým rek v boji úporném stál,
a stohlavý pod ním bouřil se drak.
Na ni si vzpomíná u kříže tam; –
zde kromě očí, jež ze slují blesknou,
výsměchu hrotů, jež o skálu třesknou,
viděl, kam pohlédl, žalně se sám.
Bez konce boj ten tuhý se zdál.
Únava léhá kol spánku a očí,
spirála dračí vždy úže se točí –
a bohatýr náš zaplakal.
Madonno, vítězko zápasů všech,
pomoz zde v únavě, Tvůj přišel čas!
zvítězit dej a šťastny pak nás
shledati spolu se nech!
A ve sluj prchla když zraněna saň,
vysílen padl – svůj roztříštil mlat;
první a poslední Roland tam pad’,
proudy slz lily z oblak se naň.
Bože, jenž jsi čistým liliím kvést dal
na bařinách černých, v pustině jež zejí,
nejkrásnější Tys zde ihned orchidejí
bohatýra tělo pokrýt přikázal.
Z korábů v tom přišlých v plesném ševelu
na bojiště posli Otce královského
vpadli, poklekali kolem těla jeho –
S nimi klekla ona prostřed andělů.
Přijeli jen pro ni. Zkvetlý těla prach
zůstane zde zatím. Však se vrátí v slávě,
o jeho až bojích na nejdražší hlavě,
na Otcových ona poví šedinách.
V zářících jen slzách s ním se rozžehnala.
Bylo vlastně krásné. On tak dýchal kvítím,
na posilu všem, jež zabloudí kdy žitím
na ostrov. A ona – též si kytku vzala.