ŽIVLOVÉ DUŠÍ

František Odvalil

ŽIVLOVÉ DUŠÍ
Spravedlnost
Jsem síla, jež slaví a nechává kvésti, mnou trvají trůny a říše, se mnou si pod krovy usedá tiše vlaštovka, ptáček míru a štěstí. Jsem síla, jež poštvána cestu si klestí přes mrtvoly despotů v pýše – jsem duha, jež po bouři ozáří s výše hrob lidu, jenž surovou ubit byl pěstí. Jsem odnož té síly, jež vesmírem vládne v jiskření blesku Odplatitele, jíž hnutí srdce neujde žádné, ni slza, ni úsměv, ni droboučká vráska, kterou na lidském znaveném čele vyryla starost neb láska. 98
Statečnost
A já jsem zas teplo, jež v nitru se nítí, když kolem vše tísní a studí, jsem záře, jež proroky ideí budí a temnotou věků jim k úsvitu svítí. V mém žáru plá nádherné, krvavé kvítí na věnec všem, kdo štváni a chudi svou hvězdu si věrně nosili v hrudi a s každým dnem o ni se bylo jim bíti. Jsem krb, jehož vestálky čisté a bílé jsou věků všech mučeníci, slavní i skrytí, již v nadlidské síle krás zemských se uměli zříci – jsem odlesk té záře, jež v proudech se lije z ran reka nejsladšího – krále Kalvarie. 99
Čistota
Jsem vůně, jež slita ze zříkání bolu a z nebeské touhy, svět úžasem jala, nad černými bahny květy zotvírala, ptákům dala pel a útlý půvab stvolu. Dřív sotva tušena v pozemském dolu, z andělských jsem luhů snésti se tam dala, rodinu bych novou sladkým poutem spiala pro příštího Boha kolem jeho stolu. Odlesk toho jsem, jenž nad chaosem světůsvětů, nad vlněním moří, nad sopečným vřením z nepamětna věků nejčistší se vznášel; vánek jsem, jenž zavál kdysi z Nazaretu, a na květy duší, rozvity jež našel, splynul nejvřelejším Krista políbením. 100
Moudrost
A já jsem světlo, v němž do krásy zraje obilný tvůj klas, tvé jablko granátové, v ohradu v něm zkvétá křoví šeříkové, vonnou houští chrání lilií tvých háje. Paprsek, jenž vniknuv ve stvoření taje, jemných odstínů tam barvy hledá nové – souzvuk jsem, v němž splynou větry prosincové se slavičím zpěvem nejsladšího máje. Odraz Světla jsem, jež věčné, nestvořené, vesmírem vládne mocí tajemnou, k poslednímu cíli stvoření vše žene bojem nebo lásky mocí vzájemnou – odlesk moudrosti, jíž vzpomínkou se chvějí jezera a vrchy v slunné Galileji. 101