JEN ZVYKNOUT
Jest k zlosti sic, však bez krásy své není
kout, v nějž mne větry zavály.
Nu ovšem. Nálady se mění;
kdo za to může? Duch jest nestálý.
Domy jak hrady – a peněz jest dosti
a pivo – pivo se celé žblunká dny,
lid humoru pln, rozšafnosti,
a každý krb tak příkladný.
Čtou dívky Schillera, svět jest jim rájemrájem,
modravě hoří zraky zasnělé,
kluk na hrdinské cesty dal se s Mayem
(o coul se vrátí větší, celý z ocele).
Pan otec kliden tak. List novin bílý
překvapit nezvyk’ zprávou zlou.
A matka sní. HleHle, dobré víly
nad vnoučka slétly kolébkou.
Jó, je to lid! Zas vítězství si dobyl,
všude, na školách, bursách, na foru –
a toho, jenž jen trochu zlobil,
pod tuhou smáčknul závoru.
To přec je národ! Po šířkách moří
i v černé osad pevniny
138
proniknou jeho konquistadoři –
nu – národ zkrátka jediný!
Tak vidíš, hochu. Šetři žalem,
mohl bys zvyknout, kdybys chtěl!
(kdo osla by nežrat byl navykl málem,
jen kdyby nebyl zcepeněl).
139