POUT DO BOLESLAVĚ
Ozvala se neodbytná,
vzbudila se v srdci touha,
nezmohla jí, nezdolala
dekadence doba dlouhá.
Poblouzení, zapomnění
steré kouzlo přemoženo,
jako Radúz vzpomněli jsme
na staré své lásky jméno.
Boleslav! Hlas Matky Boží!
Mocně zas to táhne za ní,
dobře bylo v dobách víry,
dobře v službách svaté Paní.
Boleslav! Za víru spasnou
krev tam prolil kníže drahý –
jak by neměl v slzách líbat
Čech své Kalvarie prahy!
Boleslav! Ó ze zdí starých
jímavý hlas mluví k duši,
tichý hlas, však ozvěn plno,
a již nic ho nepřehluší.
Tichý hlas, jak by to z dáli
předkové nám vzkazovali,
89
nezapomnít, čím jsme byli,
zachovat, co odkázali.
Boleslav! Ó silně vanou
z toho jména vlasti děje:
střed jich víry palladium,
dané nám od Methoděje.
Nuže vzhůru za svou láskou,
vzhůru v šlépěj Václavovu,
a co v srdci vyklíčilo,
rozkvete tam zářně znovu.
Boleslavský znak ať hlásá
lásku Čechů k Matce Boží,
věrnost jich, když štěstí sluní,
i když vínek nesou z hloží.
Život celý jest prý poutí,
jenže cíl plá různý v dáli;
nuž tu naši pout ať řídí –
boleslavské ideály.
90