LIST NAUTILIŮV
Ó příteli, co dělám zde, se ptáš,
v tom městě Židů začarovaném?
Ba skoro nic. Jen s mysli nejde mi
to divadlo, jenž tenkrát zažil jsem,
kdy zatmělo se slunce, jak jsi psal.
To den byl plný předtuch dráždivých
a jistě u vás nebylo víc hrůz.
Zde umíral ten den kdos na kříži
a lotříky dva křižovali s ním.
Já na úbočí Golgoty jsem stál
a její vršek s křížem trojitým
se zakymácel přede mnou jak loď,
loď s trojím stěžněm, v bouři tančící,
ve vlnobití temnot. A mi zdálo se,
že davy lidstva, bouří zmítané,
k ní ruce pnou, ke spáse jediné.
A v příval tmy a v úděs myšlenek
mi duší šlehl nevím jaký blesk,
však já jsem uzřel v blesku tom a vím,
od chvíle té to vím tak nezvratně,
že loď ta jistě, šťastně, vítězně
přistála v chvíli, kdy muž onen děl:
Jest dokonáno. – Ach, tak vítězně –
a byť byl jeden stěžeň ulomen,
přec přistála. A já jen přemýšlím
120
od chvíle té, jak přichytit se již
menšího stěžně, toho šťastného,
jenž zůstal celý. Chyť se se mnou též!
121