JARO V KAPLÁNCE
Tak žili jsme spolu. Muž černý a ptáče,
v zamlklé cele zimu monotonní.
Nebylo úsměvů a nebylo pláče –
hodina v hodinu chladně tak zvoní.
A teď má být jinak? Oblaka skvělá,
hrá slunko s nimi na schovávanou.
Jak cos by se budilo. Jak míza by vřela.
A od jihu jakési pověsti vanou.
Má náhle být jinak! Prý večery zlaté
a v růžových polosnech zamžená jitra.
A cosi se rozbíhá, cos vrací se, mate,
se strachem i s radostí čeká, až zítra.
Teď má prý být jinak. – Motýlek bílý
do cely vloudil se, usedl tiše.
Důvěrně přišel. Tak klidně to sdílí
tu vzrušivou zvěst – tak rytmicky dýše!
Nač mělo by jinak být, motýlku bílý,
nač teprv teď, když nešels tak dlouho!
Ten čermák můj věrný, jenž teskně tu kvílí,
tě dostane lahůdkou! Bláhová touho!
140