Odkud ten vítr zblázněný letí?
Jakou to divnou přinesl zvěst?
Rozčeřil vody a pohmoždil sněti,
sběhal již tisíc dalekých cest –
a letí, šumí, výská!
Poslechněm zblízka!
Kde je ta salaš, ten podivný chlév?
Ten, který silnou opratí drží
nad mořem a strží
nás, větrů všech,
divoký běh,
ten pustil nás náhle a zalíbil sobě
– ubohé robě –
složit se v kolébku z chatrných dřev?
My smíme dnes všecko, seč síly jsou –
hola hou –
můžeme strhnout ten ubohý kryt
a v moře kdes jej pohodit,
můžem své vítězství syčet a výt –
hola hou! – hola hou! –
Kde je ta stájka pod skalou?
Ah! To je on, to poupě bílé?
Co tolik letíš, ztřeštěný?
Zde zmírníme let šílený
a zahnem u skaliska...
Ó pohleď! poslyš! Máme čas! –
A nalaď trochu sladší hlas,
ať jako šalmaj píská!
Jakých to vločků křídlatých sbor
vletěl v náš bílý, mlčící chór?
Veliké, zářivé oblohou letí,
slávu a pokoj je slyšíme pěti
na cestě s nebeských hor!
Je-li to pravda, co píseň ta hlásá?
Ten který sítem nás na zemi střásá,
příkrovy tká a rubáše spřádá
a závěje sype a ledovce skládá
a lavin hroby v údolích –
Ten pustil síto z rukou svých?
Nuže, pak všecky dohromady!
My, nicotky – však miriady –
v tíži a síle neskonalé
sedněme všady a lehněme všady,
ať rozmáčknem to hnízdo malé,
v němž choulí se jak ptáče –!
Ah, to je on, jenž pláče?
Toť on, jenž v hrsti sena leží?
Nuž zlehka, zlehka, bílé družky,
a měkce leťme – kmit a kmit –
kde možno se jen zachytit,
složíme se mu na podušky,
tak kypré a tak svěží! –
My též jsme něco, jakkoli jsme zvány,
my, nedostatky, bědy, bolesti a rány,
a třebas bičem dosavad
jsme v cizí dlani,
ten bič dnes z ruky oné pad –
a zvrátí se i na ni.
Ze smečky naší prokleté
já první v tělo dítěte
smím zarývat své drápy!
I pán náš, stav se člověkem,
ať zví o pánu prokletém,
jenž každé tělo trápí,
já první jdu, já přednost mám,
jen počkejte, vy druzí tam,
však na vás dojde taky!
Já první začnu hrýzt a rvát –
jsem hlad – jsem hlad –
Ah to je on – ten maličký? –
Já, jenž vše vážím a vše smím,
já, jenž se nikdy nestydím –
já před ním klopím zraky!
Ah, vzpomínám, čím sám jsem byl,
než had mne v ráji otrávil,
než naplnil má ústa rmut –
že byl jsem zdravý cit a chut,
a tím že zas chci býti!
A dítě to – má Matičky
prs čistý chutě píti.
Nuž, také my se rozběhněme,
když svitla volnost neznámá.
My také něco dovedeme:
ty, bratře vole, rohama,
a já, jenž spolkl moudrost mnohou,
já zase nejlíp zadní nohou,
(proto též oba – yhá, yhá –
jsme v čele stáda, jež se zdvihá.)
Kde je ten pán, jenž odměřoval
všech požitků kdys míru nám?
Prý ve stáji se kdysi schoval,
a v žlábku, v dosah našich tlam...
Ah. To je on? – Jak zimou chví se,
až dojato je srdce mé –
Tož, bratře vole, ponáhli se,
my teple na něj dýchneme.
Že vetřelec ten vstoupil sem
a prestol svůj chce vstavit
do říše mé a na mou zem
a koruny mne zbavit?
Hvězda? – Ó, zdráv si kraloval
ve bledé říši hvězd!
Písma? – Ó, ať jen hlodá dál
mol mrtvou jejich zvěst!
Já tolik jen se po nich ptám,
co síť si na něj usoukám. –
Prý dítě. – Nuž, ať hledají
mí špicli – mám jich dost.
A žoldáci ať konají
pak svoji povinnost!
Toť jediné, co mohu chtít:
zahubit, zničit, zardousit!