BIBLE VNUKŮ
Tys bibli nám kdys vykládal,
jak stvořena země a nebe;
teď sám dej pozor, dědáčku,
teď budu zas já učit tebe.
Však s tím, co bylo, neb co jest,
s tím my se netaháme;
my v bibli své hned první verš
co teprv bude máme.
Napřed – snad je to plagiát,
však je to již naše gusto –
stvoříme, to snad uvěříš –
skutečné prázdno a pusto.
Pak: Světlo buď! – ó staré to
miloučké naše théma.
Ať v lebkách všech se svítí tak,
jak v sýpce přede žněma.
Pak obloha. Však ta má být
„oblohou“ do písmeny:
172
by země byla skutečný
chlebíček obložený.
Pak země, moře. Úplně
změní se tvářnost světa.
Tam kde se oceány dmoudmou,
ať Atlantis nám zkvétá
a Utopií celý svaz
ba co vše – čerti vědí –
za to od Prahy k Urálu
se mohou lovit sledi.
Slunečko, měsíc, hvězdičky –
to může zůstat vždycky,
však musí to být zapjato
na knoflík elektrický...
Ryby a ptáky taky si
stvoříme s vlastností novou:
ať pečení již lítají
a smažené již plovou.
Osli a voli, prasata,
těch budou stáda všude,
173
v břiše mít budou salámy
a na krk mašle rudé.
Dědáčku, heč, to bude ráj.
Had nám ho neuloupí:
na vyskákané Evušky
bude i ďábel hloupý.
Však co má přijít na konec,
v tom ráji je první všeho:
Bůh nebude chtít poslouchat –
my vyženem jej z něho.
174