Tramway se zvolna rozcinká.
Sedím v ní sám!
Směs dojmů duši rozchvívá.
Podivná směs!
Duše si leckdy vzpomene
na záchvěvy ty vzdálené,
proč ale teď?!
Vím... Jdeme tichou ulicí.
Večer je již.
Zvědavě na mne pohlíží
v tmu její zrak.
A kolem hlučí hříchy měst.
Všechno, co roste, živo jest
kypí a vře.
Vidím to silné tělo zas.
(Smyslné je!)
Vidím ten výraz na těch rtech.
– Uhádnu jej?! –
Něco mne náhle zatíží.
Zvědavě na mne pohlíží
v tmu její zrak.
A náhle zcela umlkám.
Nelze nic říc’.
Náhle vše ve mně strnulo,
nelze se hnout!
Náhle vše, všechno oněmí
a pohlédnouti nelze mi
do očí těch!
Nad její touhou, touhou mou
jímá mne hnus.
Všechno jsme jasně viděli,
pozdní je stud.
Je toho mocná lavina.
Vše, nač teď vášeň vzpomíná,
blátivo tak...
Dlouho oř plání ujížděl
a teď se vzpial.
Nad svými, tvými cestami
já mlčím teď.
Vše v hnusu onom oněmí
a hledět náhle nelze mi
do očí těch.
Tramway teď cinkat přestala.
Já dlouho snil.
Znavené koně frkají.
Ah, to už cíl.
– Vím, duše leckdy vzpomene,
vše to však věky vzdálené,
čím’s kdysi byl...
Třeba též na to patřil zas.
Je noc to letní.
Já okna svoje otevřel.
Bylo tak dusno!
A nyní se mi zase zdá:
Ty sem se snášíš!
A nervy mými zachvěla
omamná touha.
A stíny rostou v postavy
a mají těla.
A ona, jež mne rozbila,
přišla teď ke mně.
Vzala mne zvolna za ruku,
tajemně, tiše.
Zvláštně tak na mne pohlédla
– žhavé má zraky! –
A tělo jasné táhlo mne
blíže a blíže.
A šli jsme. Tiše. Pojednou
v středu jsme města.
Jsou okna černá, zamčená,
ulice pusté.
U dveří ženy potulné
v náruč svou vábí.
A cítím její přítomnost.
Krev prudce proudí.
A ona blíž se sklonila
– divoká touha! –
A tak jsme šli... a ulice
mlčí tak přísně.
Tak jsme šli. Nevím. Pojednou
nahá zde pole.
Jak v tuto alej přišli jsme,
kde pláče listí?!
Jdem’ zachmuřenou alejí
a měsíc svítí.
A ona na mne pohlédla
zářivým okem,
co hrůza duši jímala
za každým krokem.
A alej nikdy nekončí.
Dlouhá je cesta.
Tak jsme šli. Nevím: ale v ráz
všechno je jiné...
Vše, co dřív bylo, zmizelo!
Letíme vzduchem.
To jak mi ruku podala
drobnou a bílou.
Výš v extási tu horečnou,
výš, tam je žití.
Výš, kde vše plně zazáří
a všechno hoří.
To jak mi ruku podala
drobnou a bílou.
Však běda: náhle ruka ta
pozbývá síly.
Je pavučina pouhá to
a na ní visím.
Na pavučince visím tu
ve hvězdné výši.
A všechno teď se rozchechtá
divokým smíchem.
A náhle všechno chmurné je,
vše je tak hrozné.
Nemluvím... Jenom zoufale
vidím, jak mizí.
A jenom jedno ještě vím.
Ne, ona nelže.
To jedno jenom utkvělo
v strnulé hlavě.
Ona, ta náhle vzdálená,
nemůže lháti.
A pavučina třese se.
Ona je v dálce.
Houpám se kdesi u nebe,
vysoko houpám.
A pavučina slabá tak,
ona však nelže!
Tak ještě nutno vzpomenout...
čím teď list onen.
Slunce mi září do oken,
do jejích řádek.
Houpám se kdesi u nebe,
vysoko houpám.