Je listopad a chvíle předpůlnoční.
Na křižovatce za vsí stojím sám
a s nebesy a stínem svým a nocí
filosoficky rozmlouvám.
Je scenerie pro dialog vhodná.
Truchlivé ticho leží na kraji
a já v to ticho na strunách své duše
svou As dur píseň zahraji.
Proklínám chvíli, v které jsem se zrodil,
proklínám svoje žití plné běd,
proklínám touhy, skutky své i cesty,
kde moh' jsem štěstí okoušet.
Proklínám ženy, jež mne spjaly v lokty
a daly mi svůj požehnaný klín,
proklínám rozkoš, v níž lze zapomenout
co smí a může Harlekýn.
Proklínám slunce, klnu hvězdám, noci,
proklínám fantom víry abstraktní,
jenž hlupcům ničí od kolébky k hrobu
intensitu nocí i dní.
Proklínám temno, jež se kolem šíří,
hořejší světy, taje pod zemí,
ať v nich je skryto peklo Danteovo,
či ráj vonící růžemi.
Proklínám srdce, jež v mých prsou bije,
proklínám mozek, jenž se dosud chví,
s její umrlčí korouhví.
Ó, přicházíš, skelete ze záhrobí?
Růžencem kostí chrastíš do noci?
Cynicky blýskáš tělem bezpohlavním?
Nemohu tobě pomoci.
Jsem imunní proti tvým svodům, stará.
Půvabů prosta hlava tvá i hnát
a tvého lůna vyhořelé peklo
nemůže více spalovat.
Z důlků tvých očí tma jen na mne hledí
a v změti žeber srdce nebuší,
mé chmurné já víc neuvěří lhaní
o lásce, vášni, o duši.
Tys plagiát jen, zrůda fantasie,
stín nesmrtelné, která smrtí v ráz,
jež divoce, jak samum slétne z prázdna
a láme srdce, láme vaz.
Jdi bestie! Tvůj dech mne nezahřeje.
Chci ještě srdce v žhoucí plamen dát,
než revolveru ústím zahledím se
na pravé smrti majestát.
Pak bude zase chvíle předpůlnoční
i scenerie stejná jako dnes
a dálkou bude vichr sténat věčné:
žil, miloval a kles.