XXIV.
„Mně stesklo se po máku červeném!“
A. Sova.
Rudolfu Keplovi
1.
Oh! rudý mák! To vášnivě
za letních žárů v oči bije.
Tak uspávavě, mámivě.
A je to hříšná komedie.
– Nad zlými dny jdu kletbu říc’,
kdy moje ústa byla němá,
kdy poutníkům jsem nešel vstříc.
A to je smutné anathema.
Cos hořkým smutkem chvělo se
a bleskem kmitlo se v mém zraku.
Mně stesklo se, mně stesklo se
po požáru těch rudých máků!
Duše jak rozžhavený kov –
Nemysli na to, co pak bude!
A slunce žhne a nemám slov.
Jen vím: Ty máky, máky rudé!
174
2.
Oh! Rudý mák! To nejtěžší.
A neustává slunce záře.
Říká se, prý to netěší
úrody dbalé hospodáře. –
Však jaká rozkoš zřít vše plát,
rozechvěn svatou písní léta.
Směs barev vidět pyšně hrát
a cítiti: zde život vzkvétá
na pláních, kde dřív žádný květ
a všechno bylo smutně holé.
Své vášně míchat žár i led.
– Jsou nekonečná tato pole! –
3.
A pole jen... a nevidíš
nikoho jít, jen něco mraků.
Je možno, zas se opojíš
tou písní červeného máku!
Táhnou se pole. Zpívá pták.
A slunce žhne a smysly ssají.
A mezi tím, co vábí mák,
nějací lidé umírají. –
175
A pole jdou... a pole jdou.
Jsou tvoje smysly roztouženy. –
Ty nejsi spoután myšlenkou.
A rád máš barvy, hlasy, ženy. –
4.
Ne, už ne rád. Mně zhořklo to.
A není možno žíti znova.
Proč přepadáš mne, tesknoto?
Je to jen noc ta únorová?!
Mne bolí natona to vzpomínat
a vidět mne to zase bolí:
zřít rudé máky pyšně plát
do širých, volných, zdravých polí.
Jsem smysly svými zklamán tak,
svou myšlenkou i svými city.
A všímám si: ten rudý mák
má značnou dosi vulgarity.
Ne, už ne rád. Jsem rozjitřen
a všechno otřese mnou strašně,
prostor a hlasy, krása žen
a moje pobloudilé vášně. –
176
Jen kletbu zlým dnům říci jdu,
že úrodu mi malou daly.
A hospodářům říci jdu,
by zrádné máky vytrhali!
177