ORBA
Kraj pod jižním sluncem byl potopen v jas,
oranžů vůně se linula ke mně!
Nade mnou v oblacích zvedal se Kras
smutné a ponuré istrijské země!
Já vdechoval žíznivě vůni všech trav,
z přímořských vinic šel vstříc mi dech révy!
Vzdálené bóry hluk hučel v hlas krav,
ve zvonců jásot a v pastuchů zpěvy.
A náhle jsem pohleděl níže. Tam pluh
tři páry strakatých vláčelo volů.
Slovanský stařec, jich kosmatý druh,
šedý jak skalina, ohnutý dolů
nad bídné ruchadlo, nad chudou prst,
nad zemí skalnatou, tvrdou a bědnou,
těžce se ploužil; zrn úrodnou hrst
dovede proměnit’ v skalinu lednou
poušť tato hornatá truchlivých skal!
Mně v duši zamlklé dávný čas vstal,
minulých věků mne tesknota jala,
tesknota orby, kdy přivinut k zemi
tiskl se člověk, únavou němý,
leč silný a tvrdý jako ta skála,
již zmáhal hrdinsky, až se mu vzdala!
47
Já silně jsem zatoužil ve chvíli té,
přitisknout’ tvář svoji k šedivé líci
smutného oráče chudé a mdlé
skalnaté země. A tiše mu říci
uprostřed prsti, jež splácí mu lítě:
Také já jsem tvoje dítě!
Kraj pod jižním sluncem byl potopen v jas.
Bratrství tiché se ozvalo ve mně.
Smírně se tyčil růžový Kras
istrijské země.
48