MELANCHOLICKÉ MĚSTO
Ach jeseň! Planoucí vy ratolesti rudé hořících javorů, v nichž slunce dech mdlý žhne, kde vaší slávy jas, jenž po mé zemi všude v zeleni vítězné v palčivá poledne se stkvěl nad nivami a horkou píseň zpíval, kdy s výšin pramenil světelných proudů příval? Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta! Tesknotu ponurou tvůj elegický hlas jak nápis pohrobní ve věnec růží vplétá, posledních pozdravů! Ve zlatý polojas mroucího slunce již žalozpěv země zvoní nad květy zvadlými, jež mdlobou smrti voní. Po horké záplavě, jež laskala mé tělo, do mrazné nicoty rozpínám ramena: o sladkých nocech sním, kdy žár, jímž srdce vřelo a vášeň nachová, svým ohněm zmámená, v květ rudý zkvétala! Žel, jeseň přebujelá stín žalu ledného do mého vryla čela! Ovocnou alejí, kde plodů těžká krása na stromech hořících plá v odpolední jas, kol domků, réva kde zlatými hrozny jásá na štítech dřevěných, se k městu vracím zas’, ke městu smutnému, jež večerními stíny jak v kastel přízračný se vzpialo nad lučiny. 5 Hluk hučících dvou řek, jež smývají tvé břehy, zas’ slyším ztlumený na hradbách v aleji, kde jeřáb, podzimem jenž vzňatý, jehož šlehy jak skvrny krvavé jím vichrem zachvějí, se skvěje zapálen, jak kdysi, dětství smavé kdy v jeho koruně trhalo plody žhavé! Dav něžných obrazů, jak ve snách jsem je vídal za nocí sychravých v svém loži studeném, kdy stesk jak lítá saň mé žhoucí srdce hlídal, v půvabných závojích teď jde mi před zrakem: tlum malých bratří mých, jichž hluku plná síně, nejmladší bambino v matčině sedí klíně, na prašných ulicích vše uličnictví malá, rozkošné dětství hry a tíseň jinošství, naivních vznětů plam, z nichž láska k zemi vzplála, panických nejistot vášnivá vítězství, jež město zamlklé ve Wetzlar proměnila, kde duše žíznivá slast žití první pila... Tak stojíš pochmurné, ó město nad vodami, kde slunce bílou zář’ můj nejdřív’ uzřel zrak, v tmě noci vnořeno, snů přelude mých známý, otčino líbezná! Za noci, temné tak, že věcem neživým tvar duchový dá živý, jsi pro mne kouzlem vždy pro teskný půvab nyvý... 6 Však vím, že mine vše, až probudíš se zítra, tvá melancholie že v hluku vyprchá, jenž vpadne do tvých zdí, měšťáků ruka chytrá tvé prodá půvaby, mráz ničivého zla tvou spálí květenu, okleští břehy tvoje a z houštin zarudlých vypudí faunů roje. A cizích lidí dav se nastěhuje v krámy pod stará podloubí, mu ničím nebudeš, než skrovným tržištěm, v aleji pod lipami společnost lhostejná svou bude tvrdit’ lež, již říká od věků; hluk strojů, sirén hlasy bolestný nesouzvuk vetkají do tvé krásy. Jen v odpolední jas, kdy jeseň v barvách vzhoří kol pevnostních tvých zdí a v starých zahradách, kdy s chladným večerem, ztopeno v mlhy moři, jímž elektrických lamp zaplane zmdlený nach, jsi dávným městem mým, kdy ve snách jsem tě vídal, kdy stesk jak lítá saň mé žhoucí srdce hlídal. A přece, v každý den ač tebe znovu ztrácím a prchlé kouzlo tvé té vůně nemá již, pro niž se ze samot v tvých ulic hlahol vracím, jsem šťasten, po chvílích že klidu tobě blíž naslouchám horečnému varu v tepnách žití, zřím rušné zástupy, jichž proud se v temno řítí, 7 zlé slyším výkřiky a v mstivé zraky zírám, života rudý děs však ducha neleká, neb, lačný, dychtivě své srdce otevírám pro fantom kosmický žhoucího člověka, jenž silný v něze své a krásný, strázní množství překonav vítězně, jde pro svůj úděl božství! 8

LETNÍ SLUNOVRAT
Té noci opojných jak zvuků víření mne jala hudba vod a něžné květy strání mi ve tvář zavzdychly ve větrů zachvění a kol mé hlavy táh’ dech zlaté žatvy zrání. V líbezný vnořen sen jsem opojen pak mnil, že slyším srdcí tep a vzdechy rozrušené pobledlých lesních žen, k nimž ret se naklonil, by pil jich polibky, mdlou něhou roznícené. A řečí horečnou zdroj ke mně promluvil, les v ticho ponořen v své hloubi vůně skrýval... Hrál vítr haluzí, jak do strun silných bil, na zemi zrosenou setřásal květů příval. Řad stínů kol mne spěl a zlatých bludic smích zapadal v houštinách, kde lačný zrak můj hledal tančící řetěz vil, s rtů jejich rozkvetlých dech v chladnu půlnočním jak mlžný prach se zvedal. V jich okruh čarovný jsem vkročil bled a tich. Hvězd jiskření jsem zřel měsíčních tkání sítí, kdy k zemi padaly, hasnouce v objetích ztemnělých v dáli hor, kde jitřní nach se nítí. 9 Jas pojal srdce mé, v něm navždy pak se skryl – Dech země líbezný v svém vichru vůně choval, svou něhu bezelstnou mi v čelo žhavě vryl. V klín lesů klekl jsem, všem božstvům obětoval. 10

PANDÉMONIUM
S mým spiata ramenem, a přec jak chvějný stín v nehmotném zakletí, v noc sestupuješ se mnou jak v hrobku mlčící... Tak spoután rukou jemnou, v pavučí zapředen tvých úsměvů, v tmy klín se náhle propadám jak v bědnou propast temnou. A v blesku náhlých snů sžehavým smutkem jat, v jas lučin ztracených já toužím... Květů něha jak vůně uprchlá v mé zmlklé srdce lehá, v mém duchu žíznivém, jenž k slunci rozepiat byl za dnů zářivých, zsinalý oheň šlehá, jenž proudí z očí tvých jak z hadích zraků svit, zář’ duše tajemná, jež ve tvém srdci nítí palčivou horoucnost... Půlnoční rudé kvítí v tvých vlasech rozkvétá, ó Vestálko, jež třpyt měsíce zbledlého jsi čerpala v své žití. Zda hájů vzpomeneš, kde Filomélin hlas v májových večerech zrazoval srdce tvoje a v lesních studánkách hvězd zhlížely se roje, z nichž v lačné srdce tvé planoucí prýštil jas? Zda vlahé chvíle zříš, kdy bílé prsty svoje v trs modrých šeříků jsi ztápěla v mdlých dnech, kdy Června teplý dech se ve tvá ňadra nořil a vášeň ztajenou jak teplý div v nich stvořil, by rosou palčivou na tvojich žhnula rtech, kde žhavý plamen úst svých v polibcích jsem zmořil? 11 Děs noci zelené v tvých němých zracích spí! Klid chmurný mlčení kol tvého těla vlaje – jak smrti chladný van. V tvých ústech hořkost zraje ztracených jasu chvil, jež ret můj pohostí rozkoší truchlivou vyhnanců bědných Ráje... Je ticho, tma a noc, jež tají v stínech svých přízraky blednoucí! Ty sama v ledné běli mučivé čistoty, v níž hvězdy tvář svou zřely, v své hrůze osleplá nad varem proudů zlých a ohněm v plamenech, jež náhle rozhořely se v tichém těle tvém, jež zažehnuto plá jak žhnoucí pochodeň, zříš zraky ztemnělými, pohledem dalekým v mé oči, ňadry tvými horoucí víří stesk, jenž ke mně zavolá jen slova kletby tvé výkřiky vražednými. A v této chvíli zlé, v níž láska tvoje lká v přeletných polibcích, jichž pal mým srdcem zmítá a v řeku vlasů tvých se noří hlava zpitá, duch zářný v těle tvém v tmu věčnou uniká – – – Tlum kouzel opojných pak vášeň tvoje vítá, jež tělo kvetoucí ve schránu promění démonův odvěčných, jichž hled z tvých očí zírá v mou něhu zmučenou, jež ve tvých loktech zmírá kosmickou úzkostí, a v hrůzy zachvění slast chmurná pramení z tvých úst v má ňadra sirá. 12

JEZERO Panu Karlu Terharenovi.
Rci, Noci, spící v tichu a v hvězdný kleslá třpyt, jak milostnice luzná v horoucích loktech snící, kde žíznivého srdce lze touhu ukojit’, kde prahnoucích rtův ohni dát’ nápoj svlažující? Hnán náhle palným steskem, melancholií jat, jak v pavučí hmyz bědný zapředen v krutou trýzeň, jak poutník romantický spiat ve vlající šat, dlím v dolu zachmuřeném, mučivou v duši žízeň... Zde zastavím své kroky, na břehu jezera, kde v sítí probuzený pták vzkřikne náhle v tichu a pobledlý svit hvězdný se v hlatích rozehrá a měsíc zjeví zraku svou pro vždy krásnou pýchu. Mír půlnoci se chvěje v zamlklém listoví. Hle, jakým steskem vlny na březích šedých hrají! Vzpomínám. Teskním. Toužím. Mým zrakům odpoví jas zsinavělé vody, v němž němé hvězdy plají. Ó, jak bych nyní přál si, být’ divým větrem štván, být’ schvácen horkou smrští a rozplynout’ se v žáru, od lstného prachu země být’ silou odpoután a v centru vírných živlů spět’ k vítězství neb k zmaru! 13 Ó, jak bych nyní toužil na vodách lodí být’, jež pyšným letem brázdí nesmírná pole moří, v přístavy hlučné vplouti, o nových plavbách snít’ a z temna černých nocí vstříc letět’ rudé zoři! Zde sám a sám, kdy srdce svůj vlastní slyší hlas, kdy tonu v pochyb proudu, v svět stárnoucí svou víru žhnoucího skládám mládí v zrození nových krás, v hrdinství zářných duchů, v jas harmonický smíru! Zde sám a sám, tak ztracen na břehu jezera, v klín vnořen země spící, jež sní o jitrech nových, teď prahnu v žárné touze, v níž smyslů setba zrá, své teskné srdce složit’ na ňadrech úbělových. Neb mluví ke mně ticho svou řečí hrozivou, samoty děsná pýcha mé smutné tělo mrazí, ve víru touhy zmámen rozpínám náruč svou: Ó jitro, zoře, slunce, mne chraňte temné zkázy! 14

PANNA
Šat stkaný z paprsků, bys sestrou hvězd se zdála, jas cudných fialek nesoucí v zracích svých, v můj sad jsi vstoupila, bys růžím vůni vzala a nyvost přeletnou leknínů tesknících v své čelo přijala... Jak fantom něhy stkvělý v oděvu duchovém, v můj záhon osamělý jsi, netušena mnou, dav sladkých blesků slala, s úsměvem tajemným ve zracích duhových svou divou přemocí se ke mně připoutala. Lstný pohled očí tvých, v nichž jitřní zář’ se klene nad hloubkou propastnou, tající temný žár, svou výzvu planoucí v mé srdce otevřené a v smysly užaslé jak žhavý klade dar. Jdeš s gesty tichými jak bílý příznak nocí ku prahu duše mé, jež jata, bez pomoci, zří v náhlé úzkosti v své muce bezejmenné v tvých loktech milostných ztajený krutý zmar, všech strázní počátek, ó Anadyomené! Vzdor srdce pyšného, jenž jako plamen živý v mém nitru jde ti vstříc, svým odzbrojuješ rtem, jenž sladcehořkých šťáv jest kalich opojivý, z nějž pít’ mám úlitbu horoucím mocnostem, 15 jichž setba ohnivá v mém vzňatém těle zraje! Z tvých očí vznícených, v jichž hloubkách vášeň hraje a tryská ručej snů, jde vstříc mi záblesk lživý oddané pokory, v rtů květu rozvitém stesk něžný pramení a vzdech se rodí nyvý. A posléz’ v palný žár, jímž drtíš moje ústa, děs prchlé rozkoše rozžíháš věčnou tmou, v níž dlelo srdce mé. S mou skrytou sudbou srůstá v tvém těle žhavý hlas, a písní neznámou, jež ve tvých ňadrech zní a tělem mým se šíří, duch vzbouřen užaslý cyklonem parným víří... V tajemné vichřici, jež ve smršť chvatem vzrůstá, jsem tebou naplněn, tvůj pocel, kletbou mou rozžhaven k bolesti, v má prsa proudí pustá. Mystické záře pln v můj úděs lačně zírá tvůj krutě temný zrak, v hloub nezbadatelnou svých bezdných propastí mou něhu uzavírá... V úst políbení svých, jež ke rtům mojím lnou jak květné lupeny, tajemství vkládáš světů, jež hoří nad námi, strast země, krása květů v nich skryta hovoří a slastně pyšná víra v dnů příštích pozdravy, jež modro rozklenou nad světa jitřní jas, kdy noc, jež děsí, zmírá. 16

ROZLUKA V JESENI
Ty díš, květ vadnoucí že svírá tvoje skráně, ó uchvatiteli, jenž leta žhavou krásu jsi vdechl neznaven, kdy vřesu rusé stráně žhnou jako koberce po marném hodokvasu, kdy hoří střísněny kol rudou rosou vína! Žel, rozlučuješ se, kdy slunce zmírá v jasu jak rubín plající, jenž stále připomíná mi rudých krůpějí var prudký srdce mého, jenž pro tě nocí vře a po tobě se vzpíná! Och, rci, jenž pohroužen jsi v ducha vášnivého, jenž sídlí nad propastmi hříchů všech v mém těle, a něžně stopuješ opojnou cestu jeho, zda po té jeseni, jež barvy znachovělé a jemné pavučí na ostružinní věsí – té smutné nádhery a mroucí krásy stkvělé! – zda řečí nejsladší k nám promluví zas’ lesy, zelení nejčistší, jež zjemní naše oči, a modří fialek, z nichž zázrak uvije si má ruka chvějivá a v nichž tvůj ret se smočí líbezným polibkem, až vůně jara jasná jak přelud z mlžných par nám v toužné duše vkročí? 17 Och rci, jenž ozvěna jsi snů mých mnohohlasná, mých nejluznějších snů, jež hýří marnotratně tou zlatou jesení, jež nadarmo je krásná, když něžný pocel tvůj se loučí nenávratně s mou skrání zarudlou, zda ještě z jara vzeplá tvůj ret na ústech mých, jenž celuje mne chvatně, by posléz’ na ňadra se snesl moje teplá? Ó nepřerušuj, tichý příteli, mé touhy, té slasti horečné, jež jako vlna tepla mi srdce svazuje jak závoje háv dlouhý! – – – Och, zmírám jesení, já hamadryad družka – bez tvého objetí mé tělo stín je pouhý, jenž marným žárem žhne ve chladu svého lůžka. 18

RUIT HORA...
V té noci magické, kdy hvězdy siné planou jak zhaslé zraky všech, kdož prchli před tebou, před žárem tvojich rtů, jež ohnivou jsou branou tvých vzdechů vášnivých, proč padl v duši tvou stín truchlé tesknoty, jenž nad tvým srdcem spřed’ svůj závoj mlhavý a steskem sžeh’ tvůj hled? Proč s růží náručí – jak v jeseni jsi zpíval o jejich nádheře! – dnes nezřím tebe zas’, jenž zrak měl’s vábivý v den říjnový, jenž skrýval v svých sivých houštinách hrajících faunů hlas, bys v dívčím pocelu, jenž se rtů tvojich ssál jed marné rozkoše, jak fantom světlý plál? S večerem tichnoucím, jenž po dnech přišel žhavých, hledaje úniku z běd, které ducha štvou, sám v chladném pokoji jsi snil o květech smavých svých rozkochaných jar, radostí mizivou tvé čelo zkvétalo a mládí luzný jas ti z očí pramenil v třpyt proudný, jenž se třás... Však chmurná myšlenka, jež tryskala z tvé žízně po sladkém ovoci všech žhnoucích jesení, v tvůj každý polibek a v rozkoš hřeby trýzně marnosti vbíjela, jež zrak tvůj promění v jezero zsinalé, kde na dně jeho stkví se perla ztracená vášnivých vítězství. 19 Neb vzdor tvůj mučivý, jejž stavíš proti času svým gestem zhrdavým, tak matně pomíjí, jak vůně kosatců, kdy zima zhltí krásu ocúnů posledních, jež pozdně opíjí svým chladem mrazivým tvůj nezkojený žár, jenž plane mládím tvým jak temných nocí dar. Dnes seznal žhnoucí duch, jenž tajil se v tvém čele, chvil rozkoš prchavou, jíž nelze zdržeti ni jedné vteřiny, by vzplála v záři stkvělé, než srdce zrazené své vyřkne prokletí. Slast chvíle bleskem jest, jenž oslepí tvůj zrak... V tvých dlaních vybledá duhový mládí pták! Proč v něžné vzpomínce, jež tvoje srdce plní jak pohár kypící dávného vína šum, dav nejhořčejších běd jak siný proud se vlní? Proč hledíš do zřídla, jež tvojim pohledům tvář tesknou zrcadlí? Ó drahý, který zříš děs procitnutí všech, snů marných páru, slyš: Z chvil zářných tisíce, jež kráčí v tvoje žití s pozdravem milostným, stkej triumfálný šat, jenž rosné záře pln, v němž svity hvězd se nítí, žhne ohněm života, k tajemství rozepiat sil zemí dunících, jichž hlasem hlaholí třesk zbraní vítězných, jež tebe vyvolí 20 hor modrých knížetem a pánem zahrad skrytých, stád zlatých pastýřem, jichž rouno v slunci plá, chvil magem rozkoše, chvil krásy, slavně žitých, až srdce tvého hlas tě něžně zavolá a řekne tlumeně: Hodina neprchá, neb věčný mládí jas v tvých ňadrech rozkvétá! 21

ELEGlE
V jiskřivou planoucí výheň, kde v popelu žárném se chvěl rozžehlých pohledů plápol a oheň, jenž nítil hlas těl, v hudbu, jež vtékala v srdce jak léčivý nápoj a jas, ve vůni vlajících květů stín ztemnělý tiše se třás’. Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež, plynoucí zamlklý van z půlnocí nesmírných plání a věčností očarován, šumí jak ponurá křídla, kdy světů se zastaví let v oněmlém dusnu zlých vteřin nad životem vzpučelým v květ, kdy času se zvednou vlny, by vynesly na šíji své vysoko ke hvězdám strázeň, jež spaluje ducha i štve, kdy světla noci se vznítí, by krvavým šlehnutím v tmách žal nejtemnější a skrytý se zjevil a zjitřil se v nach, by rozkoší sladkost stlela, by živoucích vášní zhas’ troud... Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež plyne jak oněmlý proud! Vše utichlo, žel! Hlas žhavý a ohnivých vzkypění žeh, polibků nesmírná žízeň a teskná jich palčivost v rtech, zraků jas hvězdný a hloubka a vichřice vzplanulých snů, rozkvetlá bohatství nocí a zamlklé přísliby dnů, nyvá a tichnoucí štkání a nejistot růžový plam – vše v zvířeném mizí prachu... Jen vzpomínek zahořklý klam vstupuje v srdce... A míjí chvat hodin, jenž údery zněl do němé prázdnoty ticha. Jsi samotno, srdce, ó žel! 22 Kdo bude šeptati v šeru, až s večerem budou se klást’ na zemi zamlklou mlhy, kde drahý stín bude se třást’? Kdo bude v ulicích města, až budou ve světlech plát’, až budou hlučeti v bouřích, s rukou mou bezpečně spiat? Kdo zvlní lačný můj život, kdo z číše dá omamné pít’ ohnivou jistotu žití a věčnosti mystický svit? V jiskřivou hasnoucí výheň, kde v popelu žárném se chvěl života planoucí odlesk, kdy posledním tónem již zněl vášnivý výkřik a stlíval květ horečný lásky, jenž zřel v šťavách svých lidské zrát’ štěstí, by vůni svou v jeho jas střel vtéká proud ticha a temna. Jsi samotno, srdce, ó žel! 23

ANGELUS
Ó teskné chvíle touhy podjesenní! neklidný duchu, jenž’s mdlé plody vydal kdys’ v plachých dobách prvních rozechvění, kdy zrak můj nyvý strast svých vášní vídal, dnes srdce mé v svém ohni opojení tvým jato smutkem píseň slyší cudnou podzimních stromů, v chladných mhách jež rudnou. Hluboko vnořen v temném lesa klínu, jak zmdlený motýl ztracen pod větvemi, zřím neurčitě sudbu svou i vinu... Úzkostí jat a schýlen v hrůze k zemi, řad osamělých, zrazených zřím stínů, nadějí zářných, odvah smělých pýchu... Mé srdce v poplach bije v dusném tichu! Odlesky dávné mojich něžných snění, tesknoto první mládí zádumčivá! V zlat tvojich bledých matném ozáření jinošství mého hvězdná píseň zpívá, duch svobodný zří v hladkém zrcadlení mučivou tíseň, z jejíž lázně žhavé mé smysly vzrostly k touze nedočkavé. 24 Však dnes, v ten večer, jenž v svých stínech tají a v hloubkách lesů pohledy zlé skrývá mou duši strázně věčné otvírají, znamení žalu hlodají v ní živá: ke hvězdám volám, v obloze jež plají, zda krásnou onu zemi v světě znají, kde žaly v rudé růže rozkvétají? Kde stesk se mění v kalich překypělý šumného vína, z něhož rozkoš tryská, kde touha tyčí k nebi hrot svůj smělý a opojnými vítězstvími výská, kde hrůzy chmurný přízrak osamělý se v lásku vtělí, s vonným věncem kvítí kde přináší smrt krásnější tvar žití? Mlčení tichých lad jest odpovědí – – Chladnoucí slunce zmírá v třpytném jasu. Venuše smutný pohled na mne hledí, jeseně žhoucí vidím kolem krásu. Však květy pozdní v pokoji mém vědí, že šílím v touze, v náručí své sevřít’ svět celý žhavý, v žáru jeho zemřít’... 25 V své zavíraje srdce stesk, jenž vzpíná jak popínavé větve ve svět celý žádosti svoje, duch můj rozpomíná se na své vášně, jejichž opar vřelý můj život ve zbroj zduchovělou spíná. V horečné chvíli, v které proudy dravé břeh ducha rvou, slyš, večerní zní Ave! Promlouvá ke mně ztichlé země krása, nádhera plodů slavně pozdravuje mé jasné oči, růže pozdní střásá lupeny na mne, Luna vstříc mi pluje, daleko sílu vůní svých les hlásá, rozpuklé hrozny sladké šťávy roní, stád pozdních zvonce na lučinách zvoní. V daleku tuším pyšných věží tlumy, měst slyším hluk a vzdechy světa žiji. Vířivým tancem země kolem šumí, všech zvonů srdce hymnus věčný bijí. Varhany žití bouřnou píseň tlumí, vášnivý příboj v opojení sténá: Ó kráso světa, budiž pozdravena! 26

EKLOGA
Co zvonce stáda mile se mísí v sladké selanky, pojď, milá, k studeným napít’ se studnicím! V háj tamaryškův a oliv, oranž sladce kde voní a luzně duha hrá barvami v listoví. Pojď, Chloe, uzříš v zrcadle vodním obraz líbezný, sametné tváře s pelem broskví růžovým. Sladký tvůj obraz, tak pomíjivý za nocí mlžných, ó, nečistými nestřísněný doteky; tichý jak měsíc, z moře vystupující v oblacích, tak osamělý, tak krutý a zamlklý; křehký a nachový, jak zoře po noci bouřlivé, svůj vlastní obraz, milá, uzříš a zmlkneš; v podivu utichneš, neb nadarmo nedala Bohyně ohně velikého těmto rtům a nevědomým těmto ňadrům mléčným bělosti, jíž Luna závidí, jasu těmto očím, jehož hvězdy závidí. 27 Po celé zemi, jež voní pokorně květy a mlékem, starou my chceme rozptýliti pověru, neb neumřel Veliký Pan: srdce žhnoucí s večerem po hájích všude uslyší jeho píseň. 28

ŽHOUCÍ SRDCE
Kdys čisté jako běl zmučených lilií, v květ horský rozkvétáš dnes pod hvězdami v tichu, ó srdce přelačné, v němž tucha věčna sní o příštích pozdravech všech modliteb i hříchů. V kalichu planoucím, jenž tají vůní dech, spí úsměv májový i vášeň červencová, jas rosný za jitra v mých očích, víno v rtech ztad čerpá vláhy své, jež rozkoš v sobě chová. V hodině půlnoční se náhle rozvíjíš jak žhavá pivoně, z níž rudý plamen šlehá jak věnec ohnivý v ponurou noční tiš, žár smyslů vzkypělých, jinošských ňader něha. Tvůj oheň proudivý jak řeka hořící svět celý objímá a spaluje v mém těle rmut nelítostných dní, klam nocí lkající – a kol mé hlavy stře své vůně rozechvělé! 29

PRSTEN
Z bran noci, plné hrůz, děs kletby na rtech svých, jsem zděšen uprchl se srdcem popleněným, v úzkosti oněmlým a v kruté strázni zmdleným. Dav šílenství jsem zřel a pochyb zžíravých, jichž jed mne opíjel a hořkost měnil v med, tlum mocí pekelných, jež ve svůj kruh mne zvaly, změť hříchů nejsladších, jež krev mou v oheň vzňaly, van smrti studený, nicoty mrazný led – – – V sad květný, ozářen jenž sluncem Tvým se rděl, ó bože, vedl Jsi mé kroky unavené, bys příval vůní dých’ v mé srdce uzamčené a proudům kypícím je navždy otevřel. Nad mojí hlavou pak v nezměrné lásce své ve slavnou úmluvu Jsi rozpial duhu Svoji jak oblouk vítězný, v němž duch můj v bílé zbroji radostné jistoty zřel kouzlo vášnivé pozemsky smavých jar, jenž voní narcissem, opojnou sladkost rtův a skrytou sílu révy, všech výšin tajemství, jež zrakům mým se zjeví v hodině polední jak požár v srdci mém. 30 Na žhnoucí znamení jsem zdobným prstenem s kamenem tajemným, jenž na mém prstě plane svým jasem tlumeným, kdy v moje oči kane, se spojil s Životem ve svazku nezmarném. Však soumrak důvěrný a Istný, jenž budí zas’ pobledlé přízraky, zved’ v ňadrech mých stesk šedý – – Mrak černý nebem plul... V listoví ztracen, bledý a zmlklý úzkostí jsem slyšel větrů hlas: Bláhový, o čem sníš? Slyš, každý šeptá list tvůj pošetilý klam! V tvém prstenu pak hoří rmut země zsinalý, jas, jenž se v posled zmoří, neb smutný kámen jest, žal nese amethyst. – – Mé srdce zlekané se ztišilo. V roj snům, vzlétnuvším v temnou noc jak zářných raket příval, jas ducha klidného svou tichou píseň zpíval. Mír v srdci, přitiskl jsem prsten ke svým rtům! 31

PLANOUCÍ TVÁŘ
V dnech, v žalu propadlých a jatých v úzkostech, za jiter šedivých, kdy duch se strázní tměl, kdy děsil zvuků vír a prudkých světel žeh, kdy soumrak ztlumil jas a nade vším se chvěl, o chladných polednách, kdy hodin teskný hlas jen marnou ozvěnou se v prázdných krajích třás’, v tu chvíli ztrnulou, kdy děsí vlastní dech, jsem z plání velkých mlh, zkad mrazný chlad vstříc spěl, planoucí tváře jas k mým očím plynout’ zřel. Šel vstříc mi laskavý a smiřující proud, jenž z hloubek pramenil, kde duše světa sní, spěl žár v mé čelo vlít’ a tvář mou ožehnout’, horoucí prudkostí zlé výhně polední, v mém těle probouzel ve strastech ztuhlou krev, nade mnou rozvinul svou rudou korouhev, neustal vůkol plát’ a vířit’, hřmět’ a žhnout’, v mé vnikal útroby, mým nitrem vál a zněl, jak vítr polární v mé struny narážel. 35 A v tajných propastech mé duše rozzvučel dav tónů zakletých a hudbu smyslnou, přesladké vzdechy snů, v nichž ztracený duch tkvěl, vzňal zářných ohňů plam, jež prudkou silou žhnou, zved’ touhy palnou chut k dalekým zemím plout’, oblačná království svou paží obejmout’, bych k zemi horoucí se posléz’ zahleděl, k pozemské kráse dnův a k slávě horkých těl, pak vniklý v bytost mou v mém srdci takto děl: Jsem světa bílý jas, jsem popolední mír, jsem zraků vesmírných svit vítězoslavný, jsem rajských slastí žeh, pravěčných světel vír, jsem velkodechý proud a příval opálný. Ó duše vzplanulá, jež v žhavém stesku mřeš, vstup v zářnou oblast mou a odpočinout’ spěš, z mých ňader mateřských pij dlouhým douškem smír! A hlas když umlkl, vše vůkol spiala zář’ milostným závojem, v němž plála světa tvář. 36

HOROUCÍ NÁPOJ
Náhle jsem tě spatřil mezi tisíci. Náhle z bleskův očí jediný se chvěl, tichem navečerním temno prorážel, nití světelnou až k mojím zrakům spěl, objímavou vlnou, něhou zářící. Ty – ó křehký tvore pošetilých řečí, mysteriosní a očí velikých, očí modrých, plných živé horoucnosti, neseš horké růže v planoucích rtech svých, neseš v ňadrech žeh a život ve dlaních, svírajíc jej pevně lásky prudkou křečí, na čelo jej tisknouc v hořkých zklamáních, ale s pýchou v srdci, jež dar síly hostí. Město duní v dálce. Záře světelná nad ním vznáší se a k mojí hlavě pluje, zmlklých přístavů mne poklid pozdravuje, žhavých proudů ulic hudba vítězná! Kdo, ó kdo jsi, rci mi, odkud duch tě zná, v kterém úkrytu, rci, čekala jsi na mne? Odkud síla tvá, jež touhy sítě klamné, jež mne svíraly, zlým gestem strhává? 42 Rci, zda’s pro mne zrála, čerpajíc v své tělo tajemnou zář krásy, jež se poddává s všemi tajemstvími, v stínu jichž se chvělo kouzlo prchavé, jež sžehá ústa tvá? Od města se blížíš, nesouc ke rtům mým v dlaních svých, jak v misce hluboké, dar vřelý, nápoj se zakletým ohněm posvátným, víno staleté, v němž světa žár hřmí celý, s pěnou opalisující, vůní nasycený pohár života, v němž ke dnu pohřížený příslib tvého těla blesky svůdně mží. Tak dej vše mi vypít – noc je v tichu bílá, nad mým celým světem, krásnou zemí mojí, užaslých hvězd zář’ se tiše rozložila. Vůkol vše je mé a tvé. Mé srdce žízeň svoji vyleje v tvá ústa, v klín tvůj položí oheň, jenž v tvém těle hlas můj rozmnoží. 43

DIVOKÁ ORLICE
Slyšíš, jak hučí a kvílí a hřímá, skály jak drtí a v objetí jímá, řičíc a lkajíc se v propasti vrhá zpěněná řeka? Ticho kde pravěčné ve hvozdy lehá, zlatými slinami k obloze šlehá, divoce naříká, závoj svůj trhá, řve a se vzteká, rujná a šílená jak žena vilná za nocí zelených ňadra svá smilná vztyčuje ke hvězdám, v klín svůj jež strhá v objetí měkká. Ticho a hrůza jde pustými tesy! Přes hroty horské a ponuré lesy krvavý Západ se chvěje a zmírá! Planoucí štíty zamlklých lomů se zvedají němě! Ohnivým věncovím zdobená témě nejvyšších vrcholů v nebesa širá vrhají svity přízračných bleskův a ve vírné bouři, v stříbřitých mlhovin tančícím kouři ty, Řeko, jediná jak velká lyra zvedáš hlas lítý. 44 Jarní když větry jí vzdouvají divě, podobna oři, jenž o žhoucí hřívě zlatými kopyty v tajemném ržání zdeptává zemi, k oblakům opálným bujný trup vzpíná, mlčící balvany v náručí spíná, hlavu svou znavenou v opojném lkání pod haluzemi na chladná skaliska s večerem klade, kde v prudkém výdechu smrčiny mladé chytají v kadeř svou perlová plání nad peřejemi. Na výspě vyprahlé, slunce kam pere žárnými biči a mlázím se dere smyslně lichotný, žhavý proud jeho na moje tělo, obnažen stanul jsem. U pat mých vzlyká panenská řeka a ke rtům mým stříká! V horoucnost vzplanulou, v žár ducha mého, nad nímž se chvělo duhových nadšení jiskřivé tkání, rozžíhá blesky a v třesku jak zbraní srdce vod válečně v hluk světa všeho v ohlas by znělo! 45 Jaká slast, zříti, jak v kalný rmut žití z tryskavých proudů se zářný jas nítí, v němž hoří zmlazeno lázní tvou dravou mládí v žal světa! jaká slast, zapomnít’ mstivého hlasu hoře i úzkosti, šílenství času neznati na chvíli, duší kdy žhavou rudý trs zkvétá! Sám v tříšti zářivé krůpějí mrazných, s hořícím nitrem v chlad němých stěn srázných volám tvé jméno a nad mojí hlavou orlice vzlétá. 46

ORBA
Kraj pod jižním sluncem byl potopen v jas, oranžů vůně se linula ke mně! Nade mnou v oblacích zvedal se Kras smutné a ponuré istrijské země! Já vdechoval žíznivě vůni všech trav, z přímořských vinic šel vstříc mi dech révy! Vzdálené bóry hluk hučel v hlas krav, ve zvonců jásot a v pastuchů zpěvy. A náhle jsem pohleděl níže. Tam pluh tři páry strakatých vláčelo volů. Slovanský stařec, jich kosmatý druh, šedý jak skalina, ohnutý dolů nad bídné ruchadlo, nad chudou prst, nad zemí skalnatou, tvrdou a bědnou, těžce se ploužil; zrn úrodnou hrst dovede proměnit’ v skalinu lednou poušť tato hornatá truchlivých skal! Mně v duši zamlklé dávný čas vstal, minulých věků mne tesknota jala, tesknota orby, kdy přivinut k zemi tiskl se člověk, únavou němý, leč silný a tvrdý jako ta skála, již zmáhal hrdinsky, až se mu vzdala! 47 Já silně jsem zatoužil ve chvíli té, přitisknout’ tvář svoji k šedivé líci smutného oráče chudé a mdlé skalnaté země. A tiše mu říci uprostřed prsti, jež splácí mu lítě: Také já jsem tvoje dítě! Kraj pod jižním sluncem byl potopen v jas. Bratrství tiché se ozvalo ve mně. Smírně se tyčil růžový Kras istrijské země. 48

MILUJI TVÁ JITRA...
Miluji tvá jitra v zoři narozená, sluncem opojená! Chvějící tvůj hlas, prozářený něhou, v mlžný polojas volá sladká jmena jako lačná žena, pomatená láskou, když chce zvábit’ nás. Poledne tvá vítám v běli rozžhavená, hmyzu hudba vírná vůkol mne když zní; palčivě žhnou skály v lázni sluneční, v níž se rosíš znojem v ticho ponořená jako plavá lvice, v samotě jež sní. Ale noc tvá, v temný šlojíř zahalená, jako panna nyvá, tíhou vášní mdlá, k smyslům probuzeným tiše zavolá, otevře mé srdce! V něm spí pohroužená v pokoře má láska, noční tmou jež plá... 49

ROZHOVOR
Řekni mi, zamlklá s nocí, jež plyne v přízračném sněžení hvězd, kdo jsi a v jaké chceš zahrady jiné kroky mé s úsměvem vést’? Řekni mi, žádoucí, co vzpláti může z polibků našich a zkvést’? Řekni mi, planoucí červnová růže, štěstí své sevřít’ jak v pěst? Pověz, ó pověz, jak zastavit’ vlny, spějící v slast naši vnést’ hoře a rmutu proud dravý a plný s života divokých cest? Řekni mi, v každý proč pocel se vlíná chut hořká, mstivá a zlá, srdce jež kleštěmi žhavými spíná, otravným plynem v něm plá, ve dnů jas bílý proč šedý kal stříká odvěčných démonů msta, ve chvílích slávy proč u pat mých vzlyká krvavá slina života? * 50 Milý, jsem úsměv a příslib a ráj, opojné víno a taj, vůně jsem větru, jež nad zemí hrá, v kalichu růží jež zrá, na rtech mých roztaje hoře i žal, duchových napětí pal. Vezmi mne, za noci hořící tmou! Polož se v náruč mou! Hvězdy se zrcadlí ve zracích mých, zář světů neznámých. Šílenství, v krvi mé rudě jež vře, srdce mé otevře. Daleko ode mne smrti je stín! Horká, jak země klín, tělo mé, vzňaté jak v hlubinách žár, ňadra má, proudný var, všecka, jak jediným plamenem v tmách, ztravuji života hrůzu i nach, vdechuji hoře a úzkost i slast. Láska má, silnější nad lidskou strast, v dlani tvé oddaně za noci hoří, v lokty tvé touží se na věky klást’, vzplát’ v tobě ohněm, jenž sžehá i tvoří. 51

HOST
Opět jsi se mnou! A zamlklý... Podzimních večerů host, vzrušených nejistot strůjce zlý, kdys očí zelených, v nichž spalo hoře! A se rtů mých, jichž veliká palčivost vzněcuje oheň a starou chut v duchové víry plout’, čekáš dnes marně mých žhavých slov, opojných stesků mých, marně chceš v utichlé duši mé horečný plápol rozžehnout’... V půlnočních černých svých zahradách na moje srdce jsi svál tisíce ponurých květů svých, žalem v mé duši jsi hrál. Před užaslým, smutným zrakem mým v kouřící vrhl jsi tmu svět sladký a živý a noci stín dal’s duchu lačnému. Má láska... Pro koho tajil jsem ohnivou setbu svých jar, pro koho chvělo se’s, srdce mé, pro koho hořel tvůj dar? Na jaké vyprahlé ostrovy mrštil jsi nadějí mou! Do jakých Gehenn jsi uvrhl touhu mou závratnou! Ne, nechci již... Nyní jen rád mám chudobu čtyř svojich stěn, miluji z oken svých výhled, lučinu osluněnou, tichou svou májovou zemi v jas bílý ponořenou, pastvinu, na ní dvě jalůvky, pole, kde modrá se len... Za noci předjarní odcházíš... Zchmuřený, hořký a zlý! Alejí mizíš mi lipovou, v tmu noci se propadáš! Z nozder tvých šlehají plameny, v květ rudý jsi rozkvetlý, smrtelnou vůní jsi napojen, nezemsky zářící pláš. Ale mé srdce, jež chvěje se milostí hvězd, jež nad tebou planou, nezná již kruté tvé přemoci, k tobě dí na neshledanou! 52

BUĎTE POZDRAVENY!
Buďte pozdraveny háje zelené, v temnu chladné tůně, stezky opuštěné! Silný dechu lesa vznes se nade mne, smavé země vůně na rty opojené dštěte vlahou rosou sílu duchu mému, v žízni palné rozkoš srdci vášnivému! Buďte pozdraveny hřmící strže řek, vody zpěvná řeči bukolických strání, modré zraky jezer, ticho studánek, peřeje, kdy hřmíte v jarních větrů vání, přívaly a proudy, jejichž hudba živá bojovným jak zpěvem do dnů našich zpívá. Buďte pozdraveny modré hroty hor, v slunci výšek pýchou hrdě hovořící, skalních orlů hnízda, jejich letu vzdor, mhu když brázdí tichou nad bučinou spící! Zdrávy buďte zraky, v propasti jež zhlíží, hrdinská vy srdce, země prach jež tíží! 53

KVETOUCÍ STROM
V znachovělých jitrech v posledních hvězd zlatu kvetoucí strom hoří! Slyšíš větví hlas, haluzí zpěv šumný? V šeru, zázrak ten, sladkou písní země zcela zajal nás, v zmdlené zraky naše hvězdný rozsel jas, vítězně pak vzplanul jasně ozářen v nádheře svých poupat, v sněžných květů šatu. Znáš zelené stráně u pat horských tesů, konopka kde zpívá? Slyšíš vody šum pod skalnými břehy? Tam, kde pustý lom děsí prázdnem svým, zříš, rozpiat k nebesům, vztyčen v jarní pýše k rusým oblakům, kterak nalit mízou kvetoucí plá strom jako bílý přízrak v chmurném temnu lesů. V polední však chvíli, palčivý kdy příval zlatí jeho květy, horoucí kdy klid lehá v jeho větve, hučí včelstva roj v ratolestech slavně mednou vůní zpit... Mníš, že žhavou píseň plodné síly zpíval kvetoucí tvůj strom, vášnivý že zdroj kypí jeho tělem, šťávy sladkých plodů v mlžných parách voní, v síle zázračné planá třešeň hučí, opájí a žhne, tajemný jak příslib věčné slávy zrodu! 54

BŘEZEN
Brázd zrytých březnová vůně ve tvář mi šlehá! Tvůj výdech tísní se ke mně, má malá a tesklivá země! Tvůj předjarní vítr mne proniká, v duši mi lehá z daleka z široka lesů dech kořenný, srdce mi plní pohnutí mateřských útrob tvých, života záchvěv kde v hloubkách se vlní, když v noci bezhvězdné v tmách jejích rozkvétá tisíce květů podsněžných! Kolikrát, duše má, v chlad zimy zakletá, chorá pod dechem rtů studených, v náruč svou duchovou brala’s tu zemi s jejími květy a haluzemi, s jejími strastmi a odvěkou bědou! Kolikrát v jas, jenž nad ní se stkví, mísila’s touhy a sny, které předou příštích dnů kořeny, v tmách bytí jež tkví! Kolikrát ssála jsi pokornou vůni smrkových samot, chlad ztracených tůní! Uprostřed ohromných prérií klasů kolikrát v zraky své utichlou krásu nesmírných lánů jsi pohlcovala! 55 Kolikrát v májových jitrech jsi stála pod stromem kvetoucím v opojení, slyšela’s pole, kdy v horkých dnech zrála, děvčata ve žních, když s ženci se smála, cítila’s v hloubkách svých plodivá chvění, jež vůkol se zvedala, nad zemí vlála. Všecko, jež vířilo kol mojí hlavy, příval všech vůní a písní a květů, života příval náhlý a žhavý, třešňových lupenů sněžení v letu, teplý a tichý vánek, jenž vál do mojich vlasů a duši mou čeřil, starou jak lyrou v srdci mi hrál: dnes, slunce mladé kdy opojuje, mou krví zas’ proudí a hlavou mi duje! Otčiny dech, v něhož jsem věřil i za dnů nejhorších bez pochyb stínu, otčiny sladký a žhavý dech smírný, líbezné štěstí matčina klínu, dech lesův a lučin a polí dech žírný dýchá mi ve tvář a koluje ve mně: Nikdy snad nebyla’s krásnější ještě, má česká země! 56

HYMNA
Já po způsobu starém pěvců bacchických úlitbu žhavou nesu jitřní zoři, na skále stojím, v šeru, v růžích mých horkého slunce úsměv sladký hoří! A s thyrsem v ruce, žhavý na rtech smích, chci pathetickým zpěvem vítat’ zemi, kdy zmlazena v polibcích slunečných smyslnou písní mluví haluzemi. Poslední hvězdy září jako Maenad sbor v ohnivém svitu kol mých rudých skrání, odvážnou výzvou mluví hroty hor a těžké větve na mé čelo sklání své květy. Červánků mne rusý chor v pocelech rudých žhavě pozdravuje. Je rozkoš, pět’ té zemi slast i vzdor, jež opojení vírné posvěcuje. Ferií rudou šílí znachovělý svět, v pozouny dují jarních větrů proudy! Jest číší vína rosy plný květ a živnou vůní chlebový dech hroudy! Z tmy na západě meteorů let posledním bleskem purpur slunce vítá, jež na křídlech se touží rozletět’ v zář’ opálovou, v obzoru jež svítá. 57 Máj v lučinách se skvěje, vůní květů všech je provanut dech země vítězící! Zpívají zdroje něžně ve hvozdech a zpívá pastýř s ožehnutou lící, hřmí řeky, slapy, strže v úvalech, vír hučí divý nad propastmi tůní, jak kythary hlas listí na stromech hrá plachou píseň, lesy hromem duní. To stará dějství světa, od věků jež jdou nad touto zemí ve střídání věčném, blahozvěst nesou, rozkoš opojnou lidskému srdci: v bytí nekonečném znít’ budeš navždy písní odbojnou za žáru dne i v hvězd sněžení mléčném, až božská zřídla světel vášní tvou jak zpita učiní tvůj život Věčnem. 58 OBSAH
I.
Melancholické město Letní slunovrat Pandémonium Jezero Panna Rozluka v jeseni Ruit hora... Elegie Angelus Ekloga Žhoucí srdce Prsten
II.
Planoucí tvář Pět sonettů I.–V. Horoucí nápoj Divoká Orlice Orba Miluji tvá jitra... Rozhovor Host Buďte pozdraveny! Kvetoucí strom Březen Hymna
[59] Tato kniha básní byla psána v letech 1910–1914. Vyšla v malém počtu výtisků, z nichž 50 na hollandu s podpisem autorovým, v měsíci dubnu 1914. Upravil a dvěma dřevorytovými vignettami vyzdobil F. Kobliha. Nákladem Arch. Fr. Tichého v Hradci Králové a tiskem „Grafíe“ v Praze. Týž autor vydal knihu básní „Půlnoc bohů“.
E: mk; 2005 [60]